Za všechno může čtenář!

Žánrová literatura je charakteristická silnou fanouškovskou základnou, odkud se rekrutují i ti, kteří o ní píší. I když ale v „seriózním“ literárním periodiku recenzi na fantastickou knihu moc často nenajdete, literární teorie má názor na všechno. A většinou ne jeden. První, který nabídnu k posouzení, vypustil do světa francouzský vědec s bulharskými kořeny Tzvetan Todorov, a to roku 1970. Jeho dnes už klasický spis, pojmenovaný Úvod do fantastické literatury, do češtiny přeložilo nakladatelství Karolinum a má příjemných 166 stránek. V čem je tedy jádro (fantastického) pudla podle Todorova?

Podivuhodno – fantastično – zázračno

Představte si, že ve světě, jak ho známe, dojde k nevysvětlitelné události překračující zákony fyziky, logiky i zdravého rozumu. A teď babo raď – šlo o sen, mámení smyslů, zbláznili jsme se, nebo se smíříme s fakty a událost budeme považovat za skutečnou? Heuréka, právě jsme objevili fantastično, které Todorov definuje váháním čtenáře. A je to kategorie značně nejistá, protože jakmile se rozhodneme, kam událost zařadit, mizí. Na její místo nastupuje buď podivuhodno, nebo zázračno. To první říká, že se nadpřirozený jev podařilo vysvětlit podobně jako triky kabaretních kouzelníků, to druhé, že žádné vysvětlení není a je potřeba připustit existenci dosud neobjevených zákonů reality.

Logicky vzato se nám fantastika smrskává na několik málo příběhů, které si svou dvojznačnost udržují až do konce a poskytují báječnou příležitost pohádat se u piva, jak to vlastně bylo. Třeba takové Utažení šroubu Henryho Jamese, obvykle řazené mezi horory. Jeho duchařská zápletka není jednoznačná, může totiž patřit i psychologickému románu o halucinující guvernantce. Zajímavé čtení z roku 1898… Napadá vás jiný příklad?

No dobře, váhavý čtenář na to není sám

Tzvetan Todorov byl strukturalista, a to znamená, že pracoval s tím, co z textu vypadlo po jeho rozpitvání. Je tedy jasné, že čtenáře nepovažoval za boha, který o příbězích rozhoduje svévolně a řadí je tam, kam se mu zrovna zamane. Podle pravidla „co je psáno, je dáno“ rozhodování mezi podivuhodnem, fantastičnem a zázračnem nepramení z našich vědomostí, kolik si toho pamatujeme z hodin fyziky nebo jestli věříme na duchy. Při čtení se totiž obvykle sžíváme s hlavní postavou, takže jednoduše přebíráme její vidění světa – i to dvojaké, váhající.  A tak jedinou věcí, kterou můžeme opravdu ovlivnit, je způsob, kterým čteme. K nadpřirozeným událostem je totiž potřeba přistupovat doslovně, nechápat je jako alegorii nebo v nich nehledat básnické opisy. Když se v příběhu objeví strašidlo, tak se tam prostě objeví strašidlo. Tečka.

Nadpřirozeno? Maskované tabu!

Podle Todorova je fantastičnu potřeba přiznat důležitou společenskou funkci. Je totiž dobrou možností, jak se vyhnout cenzuře, jakmile se řeč stočí na nejrůznější tabu. Čím jiným bývá upíří kousanec do krku, když ne velebením sadismu, jak popsat lásku k éterické nemrtvé (třeba ke Sněhurce), když ne jako nekrofilii, a není nakonec každý maskovaný hrdina především schizofrenik? Zakázaná témata schovaná pod nadpřirozeným make-upem jsou společensky snesitelnější.

A s tím jde ruku v ruce důvod, proč je Todorovova známá teorie o fantastické literatuře trochu mimo, co se týče potřeb současného čtenáře. Jde totiž o velmi úzkou kategorii, která nepřežila předminulé století. Nebo možná přežila, ale v dnešní ne tak úzkoprsé době se objevuje jen sporadicky. Od 20. století převládají příběhy, kde nadpřirozeno nikoho nepřekvapí, adaptovalo se a postavy ho berou jaksi mimochodem, takže se váhání stalo zbytečným. A co víc: sami hrdinové jsou vlastně „nadpřirození“ – od elfů a trpaslíků přes vlkodlaky až po obyvatele předalekých galaxií nebo ještě podivnějších světů.

A na to, že jde fantastiku definovat právě skrze tyhle jiné světy, a tak z ní udělat opravdu nadčasovou záležitost, se podíváme zase jindy…