Recenze časopisu XB-1 11/2013

Ještě, než nastane čas pustit se do listování, stojí za to věnovat pár minut kochání se. Proč? – Protože obálka Martina Zhoufa je prostě luxusní. Kombinace oranžovo-žlutého loga a prokreslené momentky z obřích šachů vytváří dokonalou retro atmosféru, jen se fanouškovské sliny sbírají.

Fantastická zahraniční čtyřka

Zahájení v podobě Setkání Harry a Marlowa se zakladatelem éterijské revoluce v sobě má cosi průzračně prostého a zároveň elegantního. Carrie Vaughnová se pustila plnými parami do vod retrofuturismu. Její alternativní historie s podivuhodnými technologiemi na mimozemském základu nezapře fascinaci komiksem jako médiem. Rychlý střih scén, vděčné postavy věčně v pohybu a barvité kulisy nedají čtenáři vydechnout. Autorka se nebojí sáhnout i po téměř brakových postupech a motivech, aby je spojila do chutné jednohubky.

Garth Nix v druhém oddechovém příspěvku má co dělat, aby se jí vyrovnal. Sir Hereward a pan Fitz opět vyrážejí do boje v úsměvné fantasy dokazují, že nic není pro zkušeného žoldnéře tak náročné, jako najít si nějakou pěknou zašívánu daleko od všech globálních problémů. Lehkým perem psané dobrodružství si, v mezích slušnosti, utahuje ze stereotypů hrdinských zkazek a pobaví každého s výjimkou dvojice protagonistů a jejich bezprostřední­ho okolí.

Že je sci-fi stále ještě schopná otevírat diskusi o kontroverzních tématech, dokazuje i hlavní atrakce tohoto čísla. Přestože námět „embrya vs. právo na (důstojný) život“ asociuje – zcela oprávněně – otázku potratů, Adam-Troy Castro se vyhnul byť i náznaku sentimentálního moralizování jakýmkoli směrem. Jeho Embéčka přiváží skicu několika životních osudů z bizarního světa plodů schopných měnit své hostitele jako ponožky. Programový pesimismus, řádná dávka morbidností, absence byť černého humoru a stručný, věcný styl působí jako silnější apel, než by dokázala programová hra na city. Nominace na Nebulu v roce 2010 byla více než oprávněná, tahle povídka znepokojuje. A rozhodně není příjemným, chlácholivým čtivem.

Podobně si vede i Tryzna nad Dnem, podle mého názoru nejsilnější příběh listopadového XB-1. Vyprávění místy připomíná Petráskovu novelu Poslední hlídku – cizí planeta v hlubokém vesmíru, mimozemská kultura sledovaná zevnitř, absence jakéhokoli kontaktu s lidmi. Indrapramit Das se však oproti Petráskovi nevěnuje otázkám astronomických pozorování, svou pozornost soustředí na jiné věci. Výsledkem je emocemi prosycená výpověď o střetu civilizací, zoufalém boji o přežití, otázkách dobra, zla, pragmatismu a objevitelských cest, která místy svádí k hledání paralel v lidské historii. Většinou však jen okouzluje.

Promarněné šance vs. vtípky 3 : 2

Česká sekce místo toho připomíná citát z jistého filmu – nepotěšili jste mě a také já vás nepotěším. Svou roli hraje jak výběr kousků z ciziny, tak serióznější trojice domácích povídek. Každá z nich měla potenciál, který autoři vymáčkli jen částečně. Oproti tomu humoristické duo si zaslouží krásnou, čistou jedničku.

Psychedelická dystopie Davida Schinka v sobě spojuje svět prapodivné budoucnosti, eugeniku, vypravěče se syndromem „já jsem obyčejný chlápek ze sousedství“ a první kontakty s mimozemšťany ze Souhvězdí Lva. To vše v jazyce inspirovaném drsnou školou a v duchu krajně civilním.

Debut Pavly Hovorkové, Antropomorfní déšť, představuje návrat ke sci-fi let předrevolučních, kdy se metodou pokus-omyl zkoušelo, co a jakým způsobem ve fantastice může fungovat. Přestože autorka nepostrádá cit pro vizuální stránku a čtenář víc než co jiného věří v malebnost jejích kulis (ve smyslu „jednat se o grafickou povídku, vypadá to setsakra dobře“), vlastní příběh hraje až třetí housle – za reáliemi a atmosférou.

Sankt Augustin je časovka s překombinovanými hrátkami s časovými paradoxy. Motivy a jejich rozvinutí, které by mnohému autorovi zlomily vaz, sice drží v podání Boženy Čechalové pohromadě, spíš ale silou vůle než vlastní logikou příběhu. Vyloženě zamrzí promarněný svět, který by snesl podstatně delší text.

Do zátočin cestování napříč historií se noří i Josef Pecinovský a ukazuje, jaké škody dokážou napáchat Římané v New Yorku. Bujaré večírky císaře Caliguly nedělají vrásky pouze jeho poddaným, zejména od doby, co objevil svět amerických barů. Agenti MPTI, místní obdoby Stráže času, se musí setsakra ohánět v rámci zachování řádného průběhu minulosti. Vše v duchu více než nevážném.

Ani A4Y Václavy Molcarové nemá jiné ambice než pobavit – a to se jí daří na celé čáře. Krátká, vypointovaná humoreska o krušnosladkém životě singles, úskalích seznamování se a partnerských vztazích všeobecně přiměje romantiky zděšeně výt. Cynik se však spokojeně pochechtává.

Věda, horor a klišé

Listopadová publicistika se ocitla výrazně ve stínu povídkových částí.

Fantastická věda si drží svou úroveň – dvě perličky astronomické, dvě zoologické, všechny skrývají potenciální literární náměty. Poměrně příznačně, pomalými krůčky se blíží vyhlášení dalšího ročníku soutěže Daidalos.

Úvodník Vláda Ríši se zaobírá pocity autora, když spatří světlo světa jeho dítko – přímým zdrojem inspirace byl poslední „mamut“ Strak na vrbě. Dílem lákadlo na Prokleté knihovny, dílem komparace spisovatelstva se zástupci canis lupus formy familiaris následně doplňuje i Jason Sanford se svými radami, kterak se probojovat k podobným autorským požitkům. Krom další triády grafomanských nešvarů se dočkáme i doporučení „jak tedy na to“ – inu, Nepropadejte klišé, nebo se z vás stane pisálek.

Zlatým hřebem publicistiky je však článek Mistři hrůzy za kamerou. Antonín Tesař si posvítil na filmové adaptace děl Cliva Barkera a Stephena Kinga a způsobil při té příležitosti záchvat nostalgie pamětníkům „starých dobrých ikarijních časů“. Jeho text je informačně obsažný, zasvěcený tak akorát, aby zvládl jak podat pomocnou ruku začátečníkům, tak neunudil zasvěcené a zároveň připomíná, že publicistika nemusí fungovat jako ten třetí vzadu pro domácí a zahraniční povídky.