Příběh spalovače mrtvol – Jan Poláček

Malý byt v horním patře činžáku v pražské čtvrti Bubeneč praská ve švech. Bydlí v něm postarší pán a jeho matka, trpící stařeckou demencí. A pak ještě spousta neuvěřitelně bizardních předmětů, umístěných nad pracovním stolem v promyšlené kompozici, jejíž důležitou součástí jsou velká zrcadla. Teď jsou zakrytá černým flórem, ale až budou moci zase znásobit odraz věcí kolem sebe, kouzlo začne působit…

Výstřední výzdoba Fuksova bytu dodnes fascinují literární historiky, reportéry a další následovníky génia „temných strun“. K nim se přidal i Jan Poláček, jeho fascinace záhadným českým spisovatelem je patrná z každého řádku a určitá fascinace vlastní fascinací tak funguje trochu jako ta zrcadla. Přičtěme ještě vybroušený styl, vypravěčský i ten faktografický, a pečlivou práci se zdroji, a máme hlavní ingredience, které z Příběhu spalovače mrtvol dělají napínavé čtení.

S odvahou sobě vlastní, která už Jana Poláčka vehnala do náruče i jiných literárních a žánrových experimentů, a s nezbytnou dávkou optimismu, která bývá tak často odepřena lidem s profesionální deformací, se pustil do badatelského úsilí, aby přišel některým dosud nezodpovězeným otázkám o Fuksově životě i díle na kloub. Vyzpovídal při tom řadu Fuksových přátel a spolupracovníků, u některých moc neuspěl (paměť je věc ošidná a nikdo až na Benjamina Buttona nemládne), jiné si dokonce pohněval, jako v případě režiséra Juraje Herze.

Ale nechme trochu žabomyší spory o to, kdy se co mohlo natočit a kdo si víc realitu přizpůsobuje svému renomé, stranou! Nakonec dal Jan Poláček všem na frak – to když pro nás objevil poněkud „zapomenutý“ hrob Ladislava Fukse. Takže pokud vás dosud neoslovoval Mácha či Šrámek, máte tu jinou nabídku, kam přinést v nějaký památný den zapálenou svíčku (plánek příslušné části Olšanských hřbitovů přiložen na s. 262).

Jak se zdá, autor celkem útlé knížky, navíc plné fotografií, se natolik na Ladislava Fukse „naladil“, že si dokonce střihnul vlastní beletristický portrét, resp. se pokusil rekonstruovat krátký úsek ze spisovatelova života. A vybral si jeden z úseků nejproblematič­tějších, dobu normalizace, kdy musel spisovatel čelit nátlaku ze strany StB a zároveň ustát, že už zřejmě dožije v malém pražském bytě vedle nemocné zapomínající maminky, obývající hned za stěnou pohovku v kuchyni. Jeho životní strategií je útěk a uplatňuje ji často. Utíká z vlastní svatby, utíká z reality do snění, uniká v myšlenkách až za hranice bytí… Bizardní a morbidní, to jsou možná nejčastější přívlastky, skloňované v souvislosti s Fuksem.

Jan Poláček však čtenáři nabídne i jinou spisovatelovu tvář – obyčejně lidskou. Jeho hrdina je spíš křehký, zranitelný a možná i trochu naivní, skrývající svou homosexuální orientaci, zmítaný obavami, že nikdy nepotká svého ideálního krásného chlapce, a nadějemi, že se tak stane právě při ranní procházce. Motorem Fuksova života tak byl především strach. A strach je i ústředním všudypřítomným motivem jeho knih… Je tak těžké uvěřit, že spisovatel nemusí být za každou cenou hrdina, ale prostě jen člověk z masa a kostí? Nakonec, bude pak špatným autorem, nebo připustíme, že výbornou knihu může napsat i člověk-nehrdina?

Jan Poláček využívá rafinovaně obrácený postup, když do úst spisovateli vkládá slova jeho vlastních literárních postav. Vždyť ale sám Fuks žádá ve svých pamětech, abychom si ho z jeho díla zrekonstruovali, a tvrdí: „Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách.“ Takže, proč ho neposlechnout? Navíc Jan Poláček brilantně skládá jednotlivé dílky, které posbíral po archivech, ze vzpomínek pamětníků i z vlastních Fuksových memoárů, aby tak vytvořil mnohem úplnější a plastičtější obraz spisovatelovy povahy.

Trochu mi vadilo, že jednotlivé názory jsou uvedené jen tak vedle sebe, aniž by se pisatel k některému otevřeně přiklonil. Jeden z rozhovorů je dokonce uveřejněný v původním znění. Knihu to oživuje, ale i tříští zároveň. Má vlastně spoustu částí, jako kaleidoskop, takže záleží na čtenáři, jak bude vypadat výsledná mozaika. V ruce tak máme spíš „multiportrét“, stále umožňující víc interpretací. Možná se teď budete usmívat, že je to tak správně, jen ať na položené otázky neexistují jednoznačné odpovědi, to by pak už nebylo co odhalovat. A ze záhadného spisovatele by zbyla jenom ohlodaná kost. Pravda, nehledě na to, že podobný princip je Poláčkovi vlastní.

S „okatým ignorováním jednoduchých cest“, jak to nazval jiný recenzent přede mnou, jsme měli možnost se setkat už u předchozího Poláčkova románu Spěšný vlak CH.24.12. Je to také dílo, které silně evokuje Fuksův styl a které Poláčkovi přisoudilo nálepku Fuksova žáka. Ale možná to byl jen takový tvůrčí úkrok, vždyť Jana Poláčka známe především jako jednoho z hlavních představitelů kyberpunku, ale také jako autora fantasy, psychologického románu a drobných soukromých tisků pro přátele, ve kterých najdeme třeba i poezii.

Rád překvapuje něčím novým a je v tom setsakra úspěšný – na kontě už má několik literárních cen, vč. Mloka, Akademie SFFH, Ceny Knižního klubu, a publikoval i v zahraničí. Kyberpunkové období přešlo a možná tak časem vyšumí i to fuksovské. Přidaná hodnota, kterou Jan Poláček touto inspirací získal, je však patrná na první pohled. Vypilovaná stylistika, důraz na detail a vlastní prožitek – to je mocný kapitál, který si tento osobitý autor nese ve své literární kariéře dál.

Důkazem, jak se může opravdová píle a houževnatost vyplatit, je sama kniha, která rozhodně nenudí a umí chytit drápkem i čtenáře, který se jinak v literatuře faktu příliš nevyžívá.

Zuzana Hloušková

Název: Příběh spalovače mrtvol

Autor: Jan Poláček

Forma: hardback

Počet stran: 304

Cena:  249 Kč

Vydal: Plus, 2013