Od noiru po kmotra

Lehane, hvězdný důkaz skutečnosti, že americká tvrdá detektivní škola nezemřela, u nás strhává mnohem menší pozornost, než by bylo záhodno. Sice není na jeho díla český trh nikterak skoupý (kromě prvních čtyř dílů série o Patricku Kenziem a Angie Gennarové u nás vyšly i romány Tajemná řeka a Prokletý ostrov), rozhodně by si však zasloužil početnější čtenářský fanklub, vyšší prodejnost – a tím pádem i více vydaných knih. Snad se zadaří s novým titulem, románem Pod rouškou noci, který vydalo nakladatelství Paseka.

Předchozí tvrzení o nezaslouženě nízkém zájmu o autora s takto vysokými kvalitami přitom Pod rouškou noci paradoxně skvěle dokládá – Paseka se totiž rozhodla vydat rovnou druhý díl volné série o rodu Coughlinových. Což není tak nelogické, jak by se mohlo zdát, protože:

• série je to doopravdy velice volná a v Pod rouškou noci se na děj prvního románu The Given Day odkazuje jen v několika málo odstavcích
• podle Pod rouškou noci se natáčí film, který si vzal na starost Ben Affleck, jenž už jeden Lehaneho román (Gone, Baby, Gone) zrežíroval

Právě druhý bod je příčinou Lehaneho vydávanosti u nás spíše než autorovy kvality a zájem o něj. Vždyť více než polovinu knih, kterých se tuzemští nakladatelé chopili, tvoří tituly převedené na velké plátno – Tajemná řeka (r. Clint Eastwood), Prokletý ostrov (r. Martin Scorsese), Gone, Baby, Gone a brzy tedy i Pod rouškou noci. Mimochodem, všimli jste si, jaké filmové Kapacity mají o Lehaneho romány zájem? A rozhodně ne náhodou.

Bostonský autor totiž umí, což dokazuje i v Pod rouškou noci – román, v jehož ohnisku je příběh nemalé části života Joea Coughlina ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Ten nejprve začíná jako drobný kriminálník (jak si alespoň sám namlouvá), živící se příležitostnými protizákonnými melouchy: tu přepadne ilegální hernu, támhle s kámoši vybílí banku… A mezitím nestřídmě souloží s Emmou Gouldovou, osobní společnicí (jestli víte, co mám na mysli) mocného gangstera Alberta Whitea. Díky Emmě se Joeův v uvozovkách „poklidný“ život změní v návštěvu ruského kola, plnohodnotná femme fatale mu ukáže nebe (leží ve spojnici mezi dlouhýma, hebkýma nohama), aby se stala důvodem jeho návštěvy pekla. To je však jen počátek Joeovy cesty, po přestěhování na prosluněnou Floridu má šanci stát se opravdovým gangsterem – byť se tomu ozačení sám zarputile brání.

Určení let, do nichž je příběh zasazen, vás jistě mohlo trknout: prohibice. Ta pro gangstery zlatá doba, kdy se zjistilo, že na zákaz pití alkoholu Američané reagují tím, že vypijí více alkoholu, z něhož se tak stává tekuté zlato. Pít chtějí všichni, spodina i boháči – a dokonce i ti pokrytečtí představitelé zákona. A nulové daně jako bonus. Samo sebou se správný gangster nezaměřuje na jediný artikl; drogy, děvky či nelegální herny jsou rovněž výhodným byznysem. Zkrátka čas, který byl pro gangstery přislibem ráje – alespoň těch několik málo let, než schytali dávku do ksichtu od agresivního soka nebo příliš kariérně laděného souputníka.

Zatímco v první části románu (ten je rozdělen do tří) nám Lehane předkládá nefalšovaný noir, ve zbylých dvou se pouští do mnohem ambicióznějšího vyprávění, které svým rozmachem připomíná i legendu mafi-žánru – Kmotra. Vysoce inteligentní Joe by si s Michaelem Corleonem jistě rozuměl, přestože jsou jejich motivace pro své povolání absolutně rozdílné – zatímco pro Michaela je to volání rodiny, Joe je gangster romantik, který na práci miluje svobodu a nezávislost na klasických pravidlech – byť si jeho svět pod rouškou noci upřádá svá vlastní. Zatímco první cca třetina knihy tak nepostrádá tah na b®anku a dynamiku jako ze staré školy, zbylé dvě jsou komplexnější co do postav, motivací, vztahů a politiky. A to nejen „vnitrofiremní“, gangsterské, ale i světové – Joe se totiž v podstatě náhodou připlétá ke kubánské revoluci. Čím blíže je přitom román svému závěru, tím více je čitelná jasná osudovost v Joeově příběhu a nutno dodat, Lehane mu život dvakrát neusnadňuje.

Co však mají všechny části společné, je Lehanův výjimečný cit pro vyprávění. Díky jeho popisnému talentu a očividně horlivému studiu materiálů (které se nesnaží lacině prodat – jako třeba Nesbo svého raného času) si totiž připadáte jako součást příběhu více, než je obvyklé. A je zcela jedno, jde-li o tísnivý Boston nebo Floridu a její dusivé parno.

A nakonec jazyk. Věty a slova. Ta prazákladní stavební složka všech příběhů a knih. Jen málokdo umí vybásnit věty, které vás nechají v úžasu. Lehane to zvládá s prstem v nose. Mixuje v nich poetiku i cynismus, spojení příhodné právě pro americkou drsnou školu, s uměním vyjádřit lidské city komplexně a přitom úderně – mnohdy vás tak zanechá s pocitem „ten udeřil hřebík na hlavičku, lépe bych to nikdy nevyjádřil“.

A pokud jde o Pod rouškou noci – skutečně znovu udeřil hřebík na hlavičku.