Na začátek přiznání – kniha Vesmír versus Alex Woods se mnou vyběhla. Přestože se totiž v její anotaci objevuje matka-jasnovidka hlavního hrdiny, a přestože hlavní hrdina dostane velice nepravděpodobný zásah meteorem, fantastiky v něm není ani zbla. Tedy, nepočítaje skutečnost, že jde o fantastickou knížku.
 |
Románová prvotina Gavina Extence disponuje příhodným titulem: vesmír si totiž na Alexe s nejvyšší pravděpodobností těžce zasedl, a tak mu život nijak neulehčuje. Nejenže pochází z neúplné rodiny bez otce, jehož nikdy nepoznal (a matka mu ani jeho totožnost nechce sdělit, byl pro ni totiž pouhým kontaktním dárcem biologického materiálu), vychováván pouze matkou s podivným založením (jasnovidectví, esoterie a vůbec hodně svíček), ještě to schytává i zvenčí.
Nejprve meteorem, skrze střechu i hlavu – díky čemuž mu v oné části lebky, kde jej meteor „pohladil“ zůstalo stopové množství vzácného izotopu iridia, což má za následek poměrně vážnou epilepsii, poté i ve škole od šikanátorů. Za divnost svoji a za divnost matčinu.
Alex je na svoje jobovské břímě zvyklý, a proto je zvládá s lehkostí a nadhledem komentovat. S klidem tak přijme i další ránu – při jednom s konfliktů se šikanátory nalézá úkryt ve skleníku místního nevraživého starce, který šikanátoři poničí. A vina padne na Alexe. Musí proto u starce, pana Petersona, škodu odpracovat a vyplatit „svoje“ hříchy.
Jak se však ukáže, na první pohled rána nemusí být ranou ani zdaleka. Tak jako se Alex naučil žít s lysinou na hlavě, věčnou památkou na rande s vesmírným tělesem – které výrazně ovlivnilo jeho životní motivace, nachází v panu Petersenovi veskrze otcovskou oporu. A majitele sbírky Vonnegutových děl. A okno do dospělosti, které otevírá mnohá tajemství života.
Přestože je příběh vyprávěn z Alexova náctiletého pohledu, Gavin Extence svojí postavě dodal výrazně více uvědomělosti, moudrosti a rozumu, než výrostci v tomto věku většinou mají. Díky tomu dokáže zůstat nad věcí, nikdy nepostrádá ironii a vtip – a především odvahu se výzvám svého života postavit čelem. Není proto nikterak těžké si Alexe Woodse zamilovat.
S podobným nadhledem přistupuje k příběhu i Extence. Začíná jej v podstatě coby teen dramedii, vyvine jej však mnohem vážnějším směrem a spolu s příběhem dospívá i Alex. Vesmír vs. Alex Woods se s přibližujícím závěrem postupně mění v jasné stanovisko k ožehavé otázce, která pálí zákonodárce po celém světě – eutanázie.
O toto téma se jen tak letmo otře v prostřední části, ke které je pak závěrečná čtvrtina silnou hyperbolou. Ostatně, právě v emocích leží největší devíza románu, Extence čtenáři podává emocionální scény s citem a konejšivě, jako by měl sám s těžce nemocným zkušenosti. Nezvládá však úplně práci s dynamikou, především v první polovině, naštěstí však svou slabinu chytře maskuje nápaditostí. Zakomponovat do textu informace o Alexových koníčcích, např. neurologii či astronomii, se jeví jako velice dobrý a čtenářsky atraktivní nápad.
A tak, pokud není Vesmír versus Alex Woods románem podepsaným pseudonymem některého ze slavných autorů (v dnešní době nemůžete věřit nikomu a ničemu), musíme jej označit za znepokojivě dobrý debut. A těšit se na Extencovo další dílo.
