Z kulturního deníčku 1 (Boris Hokr)

Petr Stančík: Mlýn na mumie

Tenhle chlap je démon. Na Fantasyplanet se mu ještě mínime věnovat, ale přesto už teď – za celých těch čtyřista stran textu jsme nenašel nic, co by nějak připomínalo příběh – a když už, tak to Stančík zběsile a výsměšně zmasakroval. Beztak je to pro mě ale už teď jedna z knih roku.

Proč? Pro naprosté obžerství a požitkářství, které doslova tryská z každé stránky. Tenhle průvodce pražskými bordely, výčepy, restauracemi a úchyly pražskými léta páně 1866 je prostě jízda, na kterou se nezapomíná. Uzená panda? Jasně. Rokování s cikánským vajdou po donesení židličky a roztomilého koťátka? Pochopitelně. Marx coby velmistr zlolajného řádu toužícího ovládnout svět a odvozujícího svůj původ od Otce vlasti. Jo, je to tu…

A taky je tu Hotel Ectoplasma, metempsychický nevěstinec. V něm si dopřejete rozkoše s kteroukoliv ze slavných milostnic historie – pokud jsou tedy již mrtvé. Pod dohledem odborníků totiž dojde k seanci a následnému uložení zhýralé lundrické duše do těla krkonošské horalky (neb ty jsou, jak známo, v království českém nejlepšími médii)… A to je ještě z těch normálnějších a slušnějších nápadů. Takže znovu: Stančík je démon.

Michel Pastoureau: Modrá. Dějiny jedné barvy

Kdybych dělal každoroční top ten knih o týden později, dějiny modré barvy by tam nechyběly… Pastoureau se u nás uvedl již dějinami medvěda. A byla to pecka. Pokud si klepete na čelo, tak bacha. Pastoureau je totiž už podle jména Francouz. A ti jsou mistři v psaní o historii jako vyprávění příběhu.

Takže jeho medvěd byl velkolepým eposem o pádu boha prvních lidí, jeho dehonestaci ve středověku, pošpinění jeho jména nejrůznějšími předsudky (především sexuálního rázu) a nakonec opatrným návratem v době plyšáků – z nichž jeden byl členem prvního letu na Měsíc.

A teď si podobně vzal na paškál barvu. Kderá jde ovšem opačným směrem – od přehlížené a vysmívané v antice po triumfující v současnosti. Kniha je nejen bohatá na fakta a zajímavé postřehy, ale nabízí i minipříběhy, které jsou vyloženě anekdotické nebo pojaté jako svého druhu soudnička (třeba o vzniku pruské modři). A několik postřehů k využití modré barvy k popisům smutku, deprese nebo opilství je už jen takový bonbónek.

Každopádně Modrá je dobrá. Tedy… výborná… A těch ukázek a reprodukcí!

Robert Křesťan a Druhá tráva: Pojďme se napít

Album písniček, které jeden z mých hudebních hrdinů původně nazpíval s Poutníky a nyní se k nim vrátil, nabízí několik z mého pohledu archivních zajímavostí, několik pecek (Co už je pryč, Komu mám lhát) a pak jednu srdcervoucí záležitost – slavné Tažné koně.

Pomineme teď skutečnost, že se většinou jedná o covery, protože Křesťanovy předělávky jsou pojem (a album Dylanovky je jedno z nejlepších, jaké kdy v Čechách kdo nahrál). A pomineme, že bluegrass se u nás moc nenosí.

Ale Druhá tráva se do toho dokázala vždy opřít – a chvilkové angažmá Štěpána Smetáčka nebyla žádná náhoda. No a Tažní koně navíc jsou dokonale fantasy písničkou… Nebo alespoň takový dojem jsem nabyl,když jsem album sjížděl po cestě do Chorvatska pořád dokola. Asi dvacetkrát. Tažné koně o něco víckrát.

Z celého textu jsem si pak vytvořil představu, že tohle je píseň ze sklonku čtvrtého věku Středozemě, kdy Rohan už dávno není Jízdmarkou, ale kdesi pořád žijí staré tradice a stará láska ke koním. Jasně, je to blbost (a tažní koně by měli být nahrazeni pochopitelně jezdeckými), ale ten pocit tam prostě je. Ztráta, vznešenost, volnost i krvavý pot… Úžasný text a úžasné hudební provedení (evokace tepu srdce i dusotu kopyt).

Já najdu ti klisničku z pradávných dob, kdy nežili staří a chromí,  a skryji tě s ní už bez nářků a stop  za křehké a zelené stromy.

Aby nás nebavil směšný tvůj břich  a osmnáct postraňků k tomu, a jednou, až svět bude plný těch svých  temných a studených domů.

Opět se pustíš do světových stran  a nad šarmem tvým budem němí,  znovu se opřeš do záblesků bran  rozkročen nad celou zemí…

Zahájení her v Soči

No, tak Putin nakonec pterodaktyla nesehnal, takže nezbývá než konstatovat: nic se nenaučili, nic se nepoučili. Pokud tedy nepočítáme triky staré doby Leni R. Tu asi sjížděli horem dolem. Celá ta šaráda je pochopitelně problém hlavně světa, nikoliv Ruska. Poslouchat, jak někdo s vážnou tváří chválí Soči a vyzdvihuje toleranci, to je pro hodně silné žaludky…

… zvláště když se ukazuje, že na pokojích jsou kamery, výzvy ke spojování odlišného působí dojmem levného shánění podkladů k rooming listům Hotelu Gulag a celé mé okolí do posledního okamžiku čekalo, že olympijský oheň báťuška Putin zajistí atomovým hřibem nad Berlínem. Nebo aspoň Kyjevem.

Popravdě? Když se ještě podívám, co se tam stalo kočkám, psům a vůbec těmhle nevinným tvorům, tak mám chuť změnit argument „olympiáda je jen jednou za čtyři roky“ na „olympiáda bude zase za čtyři roky“. Ale co jsme vlastně všichni od Ruska čekali?