Chvilku to trvalo, ale je to tady! Přinášíme vám vskutku epický rozhovor se skupinou Deloraine. Společně jsme se pobavily nejen o jejich novém albu Srdce z kamene. A protože ej skupina hovorná, rozdělili jsme rozhovor na dvě části.
Na začátek máme nečekanou otázku, kterou vám určitě ještě nikdo nikdy nepoložil. Jak byste představili/charakterizovali vaši skupinu někomu, kdo o vás ještě neslyšel?
Moderní world music, nebo, jak se u nás říká, folk nebo keltská hudba s fantasy a pohanskou tematikou a českými texty. Naživo pořádně skočná a divoká.
Náš zvukař k tomu říká, že je to jako když vezmete folk metal a vydestilujete pryč metal. Mimochodem, destilace je vůbec takový sympatický proces… Zejména u nakouřené ostrovní whisky typu Laphroaig a spol.
Úplně první skladbou, kterou jste vypustili do světa, byl cover Priscilliny písně z úspěšné a oblíbené hry Zaklínač 3: Divoký hon, který brzy pronikl mezi fanoušky jak herního, tak i knižního Zaklínače. Očekávali jste, že se tahle skladba a projekt Deloraine takto uchytí?
Neočekávali, ale velmi nás to nabudilo pořádně to rozjet a začít psát vlastní písně.
Proč jste vůbec sáhli zrovna po světě Zaklínače? V našich končinách přeci jen najdeme řadu dalších oblíbených ság, jako je třeba Pán prstenů nebo Hra o trůny.
Jednak určitě proto, že i když existuje velké množství výborných ság, ta o Zaklínači je taková „naše“, středoevropská, hodně vychází ze slovanské mytologie, která je nám blízká. Je v ní docela dost zemitosti, špíny, cynického humoru a divokých milostných vztahů. No a taky se jedná o jednu z našich oblíbených počítačových her – když spojíte právě vaše dojmy z četby s tím, jak na vás působí prostředí hry, dostanete velké množství inspirace, které můžete přetavit do hudby.
Mílovými kroky se blíží vydání vaší nové desky. Čím je jiná než její předchůdkyně Vlaštovka?
Album Vlaštovka bylo jaro, vše se počínalo a rodilo. Pak ale vlaštovkám narostly drápy a stali se z nich jestřábi. Nová deska je i podzim, hodně zimy a trocha léta. Najdete na ní naše milovaná zaklínačská témata, ale kromě nich tentokrát i mnoho dalších. Naše hudba cestuje vlivy od východu na západ, od severu na jih. Od severských ság k orientální vášnivosti. Od melodií slovanských stepí do keltských lesů. Vše, co jsme na Vlaštovce zkoušeli, jsme nyní rozvinuli do všech směrů. A postupně jsme sehnali spoustu roztodivných, netradičních etnických nástrojů, které jsme posbírali v různých zapadlých koutech světa. Třebas irské bouzouki, kurdský saz, turecký úd (zajímavý název, že?), čínská měsíční luna ruan, šamanské bubny, a nejvzácnější kus, původní mongolský morin khuur, což je taková jurtová varianta violoncella s nádherně vyřezávanou hlavou koně ze stepí plných svěžího větru, vanoucího mezi nekonečnými dunami.
Na Srdci z kamene jsme rozhodně zkušenější a vyspělejší kapela. Postupy a nápady, které jsme si na Vlaštovce teprve osahávali, jsme začali daleko více rozvíjet a na novém CD tak uslyšíte věci, které v našich krajích děláme jako úplně první.
Proč zrovna název Srdce z kamene?
Zvažovali jsme to ze všech stran. Možnost byla pokračovat v „ptačí dynastii“ a pojmenovat album Jestřábi (třetí album by se pak jmenovalo třeba „Vodňanské kuře“), nebo ho pojmenovat podle nejúdernější písně „Divoký hon“. Nakonec zvítězila myšlenka, že všechny písně na desce mají nějaký příběh, a právě silné faustovské vyprávění Srdce z kamene se dá vnímat jako jakási nit, která prostupuje všemi písněmi na albu. Navíc ta skladba je nesmírně silná. No a taky to dobře zní, schválně, řekněte si to nahlas.
Kolik nových písní tedy na desce najdeme? Budou i nějaké coververze?
Strašlivě moc. Byli jsme extrémně plodní a od loňského prosince skládáme a nahráváme prakticky celý rok, takže ve výsledku se zrodilo 14 vlastních skladeb, celkem 73 minut hudby, což je bez minuty celá kapacita CD.
Samozřejmě, nejzajímavější část je psaní textů, protože to jde dělat u piva či whisky v naší oblíbené irish hospůdce U Dvou přátel.
Nejvíce písní složila na album Máša, poctivou dávku složil Derias a několika svými songy přispěl David, s některými jejich texty mu pomáhala Kika. A nesmíme zapomenout na docela veselou genezi písně Zlatěnka, kdy Derias a Máša museli Kubovi hrát nesmírné množství motivů, než Kuba usoudil, že ten jediný je ten správný, zlatěnkovský (smích).
Coververze by nějaké i byly, ale bohužel CD může mít jen 74 minut, tak už by se tam nic nevešlo. Příště budeme muset udělat dvojalbum (všeobecný řehot).
Už je názvy vašich alb napovídají, že hlavním tématem vaší tvorby je Zaklínač. Nicméně se ve vašich písních objevují i jiná témata jako třeba Skyrim, Holdstockův Les mytág nebo severská mytologie (Ragnarok). Ještě na nějaká další témata se můžeme na nové desce těšit? A podle čeho si témata pro své písně vybíráte?
Každá naše píseň má nějaký příběh. Až poté se k ní skládá hudba.
Můžete se těšit na další dávné legendy a podivuhodné bytosti, dojde třeba i na Pána prstenů ve velice rozšafné a líbezné písni Zlatěnka, která tančí nocí kolem pocestného a nalévá mu pivo v hloubi šumícího hvozdu.
Hluboké severské a galské lesy a jejich tajemství nás fascinují již dlouho. Holdstockovy příběhy stojí na jungovské myšlence, že všichni lidé mají jedno společné vědomí, a to se dědí v čase a sdílí v prostoru. A čím víc člověk cestuje nazpět legendami a dušemi předků, dostává se přes novodobé báje, přes Merlina, Morganu, přes Odina a Freyu do nejstarších příběhů vyprávěných postavičkami, tančícími na ohněm ozářených zdech pradávné prehistorické jeskyně, kde se naši vzdálení předkové choulili v koutě, neboť noci tehdy opravdu bývaly zlé a plné hrůz.
Vikingské báje jsme si vždy vyprávěli za večerů v Norsku a severská mytologie nás poutá neviditelným poutem k dávným severským předkům. Covid nám sice desku notně zdržel, ale díky němu vznikla píseň Ragnarok, složená první týden jarní karantény, kdy na všechny padla samota, zádumčivost a jakási nevýslovná tíseň, jako by někde v dáli se začal Midgard chvět, v mořích se zjevila hadí hlava a na hlavu začaly pršet úlomky Bifröstu.
V písni Horalové jsme se dostali do dávného Skotska, co ještě ani nebylo Skotskem, a boj horalů s Vikingy jsme pojali pro změnu z opačné strany. S horaly to po nájezdu dračích lodí vypadá velice nedobře, ale kdesi na blatech v horách se probudí pradávný král, vezme v mohyle svůj magický meč a s armádou mrtvých dorazí seveřanům ukázat, zač je toho loket.
Píseň Baba Jaga nás napadla loni na Silvestra, který jsme všichni trávili na Ukrajině v zapadlé chýši pod horami pokrytými sněhem, jako morbidní příběh o velice specifickém způsobu, kterak baba Jaga zlomyslně pomáhá zhrzené dívce se pomstít jejímu nevěrnému milci.
Naše písně tak mají ohromnou obrazotvornost a chceme na ně natočit co nejvíce videoklipů.
Když je řeč o videoklipech, pracujete již na nějakém?
Na Lese kostí, a se stejným filmařským teamem Epicture, který stál i za veleúspěšným videem Yennefer.
Na jaře jsme v covidové nouzi natočili provizorně v nádherném rudickém lomu na mobil Nilfgaard. Pořádné video jsme začali připravovat hned, jak se uvolnily šrouby. Sebralo to mnohem více času, lidí i peněz než videoklip Yennefer, takže je na co se těšit. Točili jsme od léta do podzimu a bylo to neskutečně magické. Představte si filmovými světly osvícený a zamlžený les, ve kterém podivná stvoření nahánějí nechtěné návštěvníky v podobě lovců, kteří se vydali lovit někam, kam rozhodně neměli. Byl tam i jeden strašidelný moment, že u nejvíce děsivé scény se z hloubi lesa začal ozývat jakýsi neuvěřitelně strašidelný zvuk. I otrlý filmařský štáb na moment ztuhnul v hrůze, co jsme to v srdci bukoviny ve stínech probudili. Dodnes nevíme, co to vlastně bylo. A těšte se, jedna z věcí od minule zůstala – naše Yen bude ve videoklipu zas. V jaké roli neprozradíme, nechte se překvapit.
Jaká byla letošní koncertní sezona?
Kvůli covidu samozřejmě poněkud kratší a zředěnější, ale o to více jsme si ji užili. Úžasné brněnské koncerty pro naše domovské fans, nádherný keltský Lughnasad pod stříbrným měsícem, skvělá postapo pařba Ragnarok na základně v Bratronicích, kde bývá kultovní Junktown, parádní oslavy pivovaru Raven se skvělým pivem (hodně jich ten večer padlo, to by ani jeden neřekl, že to vůbec jde) a samozřejmě festival Pevnostcon, který jsme si maximálně užili a poté ochutnávali ve stanu Gwint klubu všechny možné i nemožné medoviny, o nichž jsme ani nevěděli, že vůbec existují.
Třešničkou na dortu potom pro nás byl stále výjimečný zářijový Miniblavicon na Housově mlýně v Táboře. Dlouhá noc mezi všemi našimi milými zaklínačskými přáteli.
Pamatujeme si ten pocit, když jsme na konci září dohrávali koncert pod hvězdami v malebném prostředí v Brně U Sosny mezi kouřícími jiskrami ohňů, lidem se v tvářích zračily plamínky, medovina tekla proudem a my jsme tušili, že to bude pro všechny krajany na nemalou dobu poslední koncert…
Pokračování rozhovoru najdete ZDE
