Je jaro a to znamená rosu na pupencích, zvuky rostoucí trávy, noční cvrlikání a kámoše lišáka, co dělá po nocích hlavně hurr durr. A setkání vpravdě netuctová. Pojďme to vše nějak společně uchopit.
 |
Jaro konečně vylezlo z krajin análních a zahalekalo do světa svou výzvu dálek a toulek. Vy, kteří žijete s obzorem na dosah ruky, to máte snadné. Nám pražským je souzeno alespoň zasněně bloumat v ulicích a lapat nozdrami vůni čistého deště na kočičích hlavách. I těch kamenných, jestli nemáte to štěstí ailurofilem býti. A toto bouření krve, to vzkypění jarních pramenů, kdy máte chuť oslovovat všechny kolem sebe Marcus Aurelius a vířit v piruetách s větrem, který odvívá zimu do krajin za duhou, občas vede k zajímavým setkáním.
Folklór. Každé lidské sídlo ho má. A je bohorovně jedno, jestli spočívá ve slavnosti Postřižin, Jízdě králů anebo ruských gift-shopech, zpívajících bezdomovcích a extaticky úžasných bubenících na dopravním ostrůvku, kteří rozduní ponurý beton sálaje větší energií než vatra o Beltainu. Každé lidské sídlo je svým způsobem světové. Ale Praha, Praha přece jen o něco víc, jinak bych toho vlahého večera, který by pan Werich nazval idyletním, potkal třeba hokynáře anebo bábu pučálnici. Ale k věci již.
Byli dva, zipy v rozkrocích se jim v záři lamp blyštěly jako břitvy a vojenskými botami rovnali místy vyboulenou vozovku. Jeden si ostentativně pod paží nesl plyšovou karotku zvící pálky na baseball.
Prvotní nával paniky – když mi pud sebezáchovy zavelel nejprve schovat se za lampu, a následně, protože v dosahu žádná nebyla, si lampu nejdříve představit a pak se za ní schovat – jsem překonal a na mysli mi vytanulo spásné slovo cosplay. Ve své velice, velice zdegenerované podobě, které se říká furries.
Nerad bych, aby se o mně mluvilo nebo smýšlelo jako o nepřejícníkovi. Neberu nikomu to potěšení ušít si kostým Barbry Streisand, běhat v něm po ulici a děsit cizince výskokem zpoza nároží, řva „íhahahahá!“. Pochopím ze své pozice fanouška fantastiky, že někdo stráví plodný půlrok vyráběním papundeklové zbroje Saurona, aby ve výtvoru maskujícím muší konstituci posléze sklidil zaslouženou přízeň děvčat. Ale že má někdo tendence obléknout se jako přerostlý pestrobarevný hlodavec a následně obrazit na parádu bulvár, mi maličko rozechvívá už tak dost poškozenou psychiku (za kterou sice v důsledku mohou hlavně růžoví plameňáci, ale vina zůstává ve zvířecí říši a na rukou toho prasete Johna Waterse).
Sebral jsem odvahu – tedy částečně; na to, abych prvního oslovil Pikaču jsem už koule neměl – a zeptal jsem se na otázku, která se téměř obtiskla do noci ohnivými písmeny. Vyšší se bratrsky usmál, zmínil nedaleký byt a laškovně do mě šťouchl mrkví. Více se se mnou nebavili, prošli kolem a s arogantně se natřásajícími bambulkami ocásků zmizeli kolem nároží do tmy, kde jsem tušil zastávku tramvaje.
Jak už jsem řekl, je jaro.
A tak nezbývá než vám popřát mnohé zdary, jestli se budete vydávat na lov druhého pohlaví, jak příroda káže, anebo pokud jste ho již ulovili a překvapeně zjistili, že k němu tak nějak patří i mluvící osoba, mnoho kuráže při věnování se kterékoliv kolektivní úchylce, jaká v repertoáru je a lahodí zrovna vám. Ať už je to čtení krásné literatury Štěpána Kopřivy, kandidatura na prezidenta, ačkoliv v obličeji vypadáte jako vypasená vesmírná kuna, holdování plyšovým hrochům s dekadentními francouzskými jmény či snad tomu, co oba zaječí pánové odešli onoho večera do toho bytu dělat. Jen považte, jak mazlivě to zní.
Yiff, yiff.
