Springsteen je Bůh a možná i slávista!!!

Pokud vám to snad uniklo, tak jednoduše: řeč je o koncertu Bruce Springsteena. Prvním, na němž jej u nás doprovázel slavný E-Street Band – samostatně zde muž, o kterém se mluvilo jako o „budoucnosti rock´n´rollu“ (a momentálně je při vší úctě k pár posledním žijícím mohykánů typu Jerryho Lee Lewise jeho naprostým ztělesněním), vystoupil již v roce 1997.

Na to ostatně také hned na úvod publikum upozornil, když vystoupil ze zákulisí zcela sám, jen s kytarou a foukací harmonikou, aby vysekl geniální Ghost of Tom Joad (koncert z roku 1997 se vázal ke stejnojmenné, Steinbeckovým románem Hrozny hněvu a novinovými články o tragédiích přistěhovalců inspirovaném albu; píseň mimochodem existuje i v téhle skvělé nebo rovnou).

Což byla jen první z řady maličkostí, díky nimž má Springsteen coby koncertní umělec i ve více jak šedesáti letech tak úžasnou pověst – přestože odehraje ročně desítky koncertů, jeho práce s publikem je příkladná a věříte mu každé gesto, každé slovo, každý vtip (třeba když zjistí, že na něj někdo mává žádostí o Blowing in the Wind (i když je otázkou, kolik lidí pochopí humor obsažený v jeho větě, že to je ten DRUHÝ chlápek)… a samozřejmě každou píseň. Možná namítnete, že třeba uvítání v „češtin“ („Ahoj, Praho“) nestojí za zmínku, ale kolik i mnohem méně známých hvězd se o něco takového byť jen pokusí?

Nejen proto mě dost mrzelo, když jsem se druhého dne dočetl (krom zásadní informace Blesku, že hvězdě večera chutnalo české pivo), že nějací kreténi vytrhli skupince amerických fanoušků v průběhu písně My City in Ruins vlajku USA, pohodili ji a postiženým ještě ukazovali fakáč. Pokud se to skutečně seběhlo takto, pak tedy hanba…

Udělat něco podobného na Spingsteenovi, který patří k největším patriotům – navíc v průběhu songu věnovaného obětem útoků 11. září (které mě osobně neberou, protože jsem Čech a neznal jsem ani jednu osobně, přesto nejsem taková svině, abych snižoval sílu dopadu na ty, kdo v místech žili a ty lidi znali), před podiem, kde nevlaje jen americká, ale i česká vlajka… To pak nezbývá, než aktérům sdělit: jste čuráci.

A jestli někdo začně plkat, že na americké fašouny, kteří si za to mohou sami, či zaslepené patrioty tady nejsme zvědaví… tak jen tolik: Bush může být hovado, ale tohle nebyl Bush a ten koncert a píseň nebyly pro Bushe… A patriotismus v podání Bruce Springsteena znamená třeba Born in the USA… kde úvodní verše (Born down in the dead men town/The first kick I took was when I hit the ground…) může za zaslepené považovat jen idiot…

Nebo co třeba taková American Skin(41 Shots) (odkaz) o klukovi, do kterého policajti nastříleli zmíněných 41 kulek, když mysleli, že vytahuje zbraň (byla to peněženka)? Mimochodem, píseň byla zamýšlená pro album, z něhož nakonec bylo Rising (naprosto překopané již zmíněným 11. zářím a s naprosto jiným vyzněním… na American Skin se tak bohužel na albu stále čeká).

Ale zpátky ke koncertu. 29 písní, energie doslova hmatatelná (nezapomenutelný byl především postarší hipík, který předváděl roztodivné kreace… které začnou dávat smysl, když si pustíte klipy ze Springsteenových koncertů dvacet či třicet let starých, kdy je předváděl na podiu přímo Boss) a jeden hit za druhým z klasického playlistu i na přání diváků (dík především za Bobby Jean). Prostě božské emoce.

Ostatně, koncert fungoval i jako připomínka zesnulého Clarence Clemonse, tedy – kašleme na objektivitu – největšího saxofonistu všech dob (důkaz tady nebo tady nebo tady), kterého v sestavě nahradil jeho příbuzný Jake (odkaz)…

Ten koncert byl prostě umělecký, emociální a sakra metafyzický zážitek. Už proto, že loni, když Clemons umřel, jsem se napevno zařekl, že letos uvidím Springsteena naživo (počítal jsem s Vídní, která na rozdíl od Prahy patří k tradičním zastávkám), abych se o chvilku později dozvěděl, že koncert bude přímo v Praze (a mimochodem, lístky jsem dostal jako nejlepší dar k Vánocům ever – tomu říkám dobití kreditu). A že se konal v termínu, kdy jsem měl být s kámošem na pětidenním tripu po Španělsku? No co? Tak jel sám a já mu aspoň domluvil vydání knihy… Nelitoval jsem.

Springsteen mě doprovází někdy od roku 1998, kdy jsem si pod vlivem Stephena Kinga koupil již zmíněné Ghost of Tom Joad. Fenomenální album, které však… není rockové. On je Springsteen (nebo jak říkal jeden známý, za což shnije v pekle: Bořek Jarník) i skvělý folkař nebo chcete-li písničkář (a jeho protestsongy nakopávají všechny naše současné rádobykryly do zadnice takovým stylem, že zmíněná část těla zmíněných exotů obíhá po orbitě). Takže k rockovým albům, které King tak často a rád cituje ve svých knihách (především v To, kde se dostane i na Clemonse a starou pravdu o dnech slávy a pohledu krásné dívky…). Mimochodem, King převzal hlášku o Springsteenovi a napasoval ji na budoucnost hororu (tedy na Clive Barkera).

V posledních letech se stalo tradicí, že když si od někoho půjčím auto, většinou v něm zapomenu kazetu nebo CD s vlastním výběrem Bossových songů. Mám jich prostě tuny. A někdy je dokonce po sobě zanechávám i záměrně. Třeba když jsem dělal v Chorvatsku delegáta, daroval jsem jedno CD hotelovému barmanovi… Měl jsem tak zajištěnou na pět let oázu bezpečí… stačilo kývnout a sorry Britney, sorry Severino, sorry neznámá elektronická sračko, teď se jede do Youngstownu (takže ano, ono CD byl ten prokladý Ghost… odkaz).

Takže ten koncert byl pro mě vrchol čtrnáct let trvajícího vztahu (právě kvůli Springsteenovi jsem dokonce jedinkrát v životě křičel na kočku, když mi drápky přešla po živáku z Madison Square Garden a navždy zničila My Love Will Not Let You Down) a začal koukat po zrzkách.

A jestli jsem byl po tom dlouhém čekání spokojený? No to si pište. Ale jestli uspokojený? Tak to teda ne. Příští rok repete. Klidně i v německu, Miláně, Barceloně… kdekoliv. A jestli kvůli tomu zruším nějaký trip? No tak ať, domluvím Michalovi nahrání CD (Makabrode Dedket Póvn)…

Bruce Springsteen za to stojí. Právě u něj si totiž uvědomíte, že King měl pravdu, když nechal svého Ritchieho uvažovat o podstatě rocku (klidně si dohledejte, nebuďte líní). A je jedno, jestli ve svých vlastních písních nebo těch převzatých… což mi připomíná

No není to paráda?

PS: krom výše uvedeného incidentu jsem se dočetl i to, že si většina publika koncertu myslela, že Boss hraje převzatou písničku od Patti Smith (odkaz). Což je úsměvné. Ne že bych podceňoval lidskou blbost, to bych si nikdy nedovolil. Ale že by někdo znal Patti Smith a její starý hit a zároveň šel na Spingsteena a zároveň něvěděl, jak to zrovna s touhle notoricky známou klasikou bylo? To snad opravdu ne…

PPS: chtěl bych být malá holčička a tančit s Bossem ve tmě… nebo ani tak mladá holčička… to máte jedno: odkaz.

PPPS: pokud se vám zdá, že jsem jen využil prostor k zaplevelení Fantasyplanet oblíbenými písněmi, máte pravdu. Ale nic s tím nenaděláte. Vlastně dostanete ještě přídavek.

PPPPS: a abyste věděli, jak může vypadat píseň o aktuální společenské problematice, když ji dělá mistr: odkaz.

Děkuji za pozornost a do komentářů prosím dávejte odkazy na vaše favority  A ano, ten nadpis JE bulvár… učím se u mistrů.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.