Vím, že nic nevím, tak zní moudrá poučka z Platónovy Obrany Sokratovy, kterou si volně zparafrázuji: Čím víc jsem toho viděl, tím víc vím, kolik jsem toho ještě neviděl. Tenhle pocit (snadno převoditelný i do roviny literatury), roste a bují, a hned zkraje vás musím upozornit – jak jej jednou máte, nikdy se ho nezbavíte.
 |
O to víc bolí uvědomění, jak snadný život musí mít „obyčejný“ divák/čtenář. Prostě se posadí před televizi, zhltne, co mu nabídne (či co mu doporučí někdo z přátel a známých) a užije si to. Nebo neužije, což se samozřejmě také nezřídka stane, ne všechny tipy přátel dostojí své pověsti. Téhle snadné cestě jsme se (protože se v tomto stavu jistě nejsem sám) vyhnuli mílovým obloukem, nikoliv však vlastní vinou.
Zákeřná nemoc, v lékařské obci známá jako vždybuderestye – lat. aeternusrestus (nahlas to slovo však neuslyšíte, pouze v šuškandách, věří se totiž, že pouhý sluchový kontakt s ním může způsobit nakažení – jen ho zkuste říct pětkrát nahlas ve tmě před zrcadlem, ale nenaříkejte pak, že jsem vás nevaroval) má v počáteční fázi vcelku nevinné příznaky, i pro zkušené oko k nerozeznání od prostého fanouškovství: postižený začíná býti v příjmu duševní potravy vybíravý. Ve druhé fázi začíná ve svém okolí sebevědomě rozšiřovat zkazky o vlastním vybraném vkusu, tipy na „must-see/read“ díla kolem sebe střílí rychlostí automatické zbraně.
V tomto okamžiku nastává zlom – poslední chvíle, kdy se dá nemoc zvrátit. Léčivo je jednoduché, postiženého zkrátka ignorujte. Jakmile se však rozhodne své povědomí o kultuře dávat najevo veřejně, buď v prostředí internetovém, nebo nedejbože tiskovém, je vše ztraceno. Dostal se do fáze 3 – recenzent. Buďte na něj vlídní, mějte na paměti, že jeho soukromý život právě skončil, ušlapán pod pachtěním se za rozšířenými obzory, a již nemá šanci dosáhnout pocitu naplnění. Zároveň zkuste bez vášní akceptovat fakt, že s ním v hospodě už nebude řeč, pokud nejste podobně nakaženi. Poslední, konečná, fáze 4 – kritik, u nás naštěstí velice ojedinělá, se rozpozná zhoršenou komunikací na všech úrovních, zkrátka místy ne zcela srozumitelným žvatláním.
Z pohledu nakaženého však věc není také nikterak jednoduchá. Představte si, že si zapisujete a kontinuálně aktualizujete seznamy filmů, které (na knihy nezapomínám, jen počítám s tím, že už si je automaticky dohodíte) byste měli v rámci své profese vidět, které resty dohnat. Filmy z knihy 1001 filmů, které musíte vidět před smrtí. Filmy z Bordwellovy knihy Dějiny filmu, filmy figurující na čele všelijakých žebříčků, všechny Oscarové filmy, kultovní béčkové filmy, filmy z let 20., přes 80. léta po současnost, filmy z Jižní Koreje, Dánska, Srbska i Brazílie. Každý den jste schopní z tohoto seznamu nějakou (při troše štěstí i nějaké) položku odškrtnout, jenomže…
…dost často přibude pět dalších.
K tomu přičtěte nově vznikající filmy, seriály, z nichž některé ne a ne skončit. 42 filmů od režiséra, jehož jeden kus se zalíbil. Číst literaturu o filmu. Nekonečný příběh, přičemž čekání na „důchod, kdy to všechno doženu“ nemá význam.
Při psaní těchto řádků se nemůžu zbavit dojmu, že jsem čas nad nimi strávený mohl věnovat Metropolis. Nebo Carlitově cestě, Leoneho Tenkrát v Americe, Chaplinovu Diktátorovi,… zkrátka některému ze svých restů. Na seznamu jich mám kolem 1500.
Zrovna jsem si vzpomněl na dva další.
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které vydáváme každou neděli.
Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)
josef.horky@fantasyplanet.cz
Trochu přehnané, Pavla píše lepší úvodníky.
to Anonym
To tedy nesouhlasím, tohle je naprosto reálné a pravdivé. A Pepovi se navíc toto téma podařilo uchopit vtipně a čtivě. Pro mě jeden z nejlepších úvodníků
to Anonym
Přehnané? Cha! Nečtu zrovna málo knih a zrovna včera jsem se rozhlížel kolem sebe, kolik mě jich ještě v mé knihovně čeká nepřečtených. Za jakoukoliv, kterou přečtu, rázem naskočí X dalších. A to se mi pan ministr Kalousek snaží tím zdražováním všeho tak pomoci… 🙂 A když se člověk čas od času rád vrací k něčemu již přečtenému, pak je to v podstatě prohraný boj. Ostatně, vybavuju si citát (bohužel ne jeho autora), že kéž bychom si ke každé koupené knize taky mohli koupit čas na její přečtení.
Kamarádka z vejšky mi jednou říkala, že si konečně po několika letech přečetla normální knihu (totiž ne odbornou) a byla z toho totálně unešená. Přehnané to určitě není. 🙂
Air15
Tenhle článek mi mluví z duše. Vždycky mě zamrzí, když vidím kolik knih bych si chtěl přečíst (ať už starých nebo nových) ale zkrátka ten čas to nedovolí, a mohu se najednou věnovovat pouze jedné.
No, bohužel jsem na tom podobně jako Air15. Možná s tím rozdílem, že jsou časová období, kdy se nezvládám věnovat dokonce ani jedné a mrzí mě to o to víc.
S tím citátem, který uvedl Schramm, také nelze než s povzdychnutím souhlasit :o)