Dá se říct, že je ‚přepříběhováno‘. K čemu pak psát další, když už je jimi zaplaven trh a lidi je nestíhají kupovat, natož číst? Když pomineme osobní, niterní důvody, tak asi proto, že nevyslovit svůj příběh je hřích vůči múze. A tak čtěte úvodník beznadějného písálka, který se s múzou potýká a hrůzou se při tom zalyká.
 |
Právě teď zkouším napsat příběh z jednoho cyklu knih úspěšného slovenského autora. Není důležité, o koho se jedná (je jím Juraj Červenák a jeho soutěž Napiš si svého Rogana), stejně jako to, zda svůj příběh dopíšu (v době tvorby tohoto článku totiž zbývá ještě nějaký čas, ale zatím jsem ve stádiu nemastného neslaného dílka a zda bude stát za poslání, nevím). Důležité je to zkusit.
Zkusit si zapřemýšlet nad psychologií hrdiny někoho jiného a přizpůsobit se jí. Napodobit autorův styl, aby se to dobře četlo a dílko splynulo s jeho světem. Je to nesnadné, ale donutí vás to přemýšlet více o řemesle. Vytáhne vás to z tvůrčí ulity vašeho stylu a přinutí psát jinak. Co je ovšem nejtěžší, je přizpůsobit se světu, o kterém se snažíte psát. (Tímto skládám hold všem, kdo píší historickou fantasy, protože při tvorbě musíte mít nastudováno, jinak se ocitáte každou chvíli v tvůrčích průserech, jejichž řešení je ošemetné a vypovídají o tom, zda bude vaše povídka dobrá.)
Autor se taky dostává na rozcestí. Buď se rozhodne vytvořit příběh nový, který bude splývat ze světem a stylem předlohy, anebo využije starý nápad a snaží se ho přizpůsobit. V prvním případě je problém v tom, jak přijít s nápadem ze světa někoho jiného. Sám máte problém přijít s nápadem svým, natož s nápadem, který je jako by z jiné hlavy. V druhém případě je zas Achillova pata v tom, jak přizpůsobit svůj nápad, aby fungoval věrohodně s hrdinovou psychologií a světem. Je to cesta do tvůrčího pekla, která je o tom řešit stále dokola průšvihy.
Ať se vydáte tím nebo oním směrem, jedno je jasné. Posune vás to někam dál. Zkusíte si být na chvíli profesionálem (složme hold všem, kteří byli schopni napsat příběh do cyklu JFK a jiných, protože v tomto případě se opravdu o profesionály jedná). Je to nesnadné, ale povznášející.
Takže milí psavci! Zkuste vytvořit příběh ze světa a s hrdinou někoho jiného. Jako motivaci nechť vám je třeba John Francis Kovář. Tvůrci tohoto cyklu přijímají povídky v soutěži bez časového limitu a ty dobré otiskují na konci jednotlivých dílů. Nebo si přečtěte pár knih o Conanovi a zkuste napsat svůj příběh a zaslat ho do Poutníka, který knihy z tohoto univerza vydává. (Pokud víte ještě o nějaké další možnosti, napište ji do komentáře.) Je to výzva, která vám ve vašem tvůrčím úsilí mnoho dá.
Párkrát (konkrétně dvakrát, pokud si dobře vzpomínám) jsem napsal příběh z cizího světa a dospěl jsem k názoru, že pro autora je to slepá ulička.
Daný svět má prostě svá omezující pravidla a pokud je autor “pochopí a uchopí” po svém, narazí na odpor “majitelů” tohoto světa a v některých případech (pokud text vyjde tiskem) se setká i s odporem skalních fanoušků. Když chce pravidla striktně dodržet, stane se nádeníkem, který plní cizí zadání… V každém případě ale stojí za to si cizí svět “zkusit”, protože i negativní zkušenost má svoji cenu.
to VŠ
Připojuji se.
Říct, že je na světě příliš mnoho příběhů, je jako říct, že je tu příliš mnoho snů. Příliš mnoho znalostí. Nebo příliš mnoho koček. To poslední asi bude pravda. Hokrovi navzdory.
Obávám se, že s touto polemikou nemůžu souhlasit.
A s tím, že psaní fanfikce je obtížnější nebo více svazující než originální tvorba dokonce hrubě ne. Valná většina mladých autorů, kteří se považují za spisovatele, naopak z autorského stínu někoho jiného nikdy nevyjde na slunce, aby vrhla stín vlastních myšlenek a vlastního stylu. Nejhorší je, že si sami myslí, že originálně píší, ale na míle z toho táhne Ellroy, Palahniuk, Morressy, Haldeman nebo Lieber.
Je snadné psát v zaběhnutých liniích, když jsou zákonitosti jasné, vyzkoušené a fungující, i kdyby šlo jen o to naučit se jazyk daného světa bez pochopení mechaniky. Je snadné napodobit autorův styl, pokud je dostatečně specifický – krásným příkladem je třeba Áčko Sapkowski; u něj se jistého času hovořilo dokonce o tzv. sapkowského chorobě, protože jeho styl najednou začal prosakovat všude možně. Je snadné vyplodit třicátého Conana a nemyslím si, že je ta zkušenost apriori negativní, jakkoliv je tak trochu k ničemu.
Co není snadné, je napsat sebe. Vrhnout vlastní stín, z něhož někdo bude třeba časem unikat. Fanfikce může být zábavná, ale jenom do určité doby. Autorskému dozrání ale, krom samotného aktu psaní, vážně nepomůže.