Je to jen pár dní, co jsem zažila skutečný ordál. Nešlo o nic závažného, jen o vítězství v bardské soutěži na spolkovém potlachu. A přesto: v souboji na meče zasáhl boží súd vyšší mocí a přinesl vítězství necvičenému druidovi, který po většinu souboje před nepřítelem rafinovaně uhýbal za strom, dokud drakobijci na orosené trávě při mocném máchnutí mečem nepodjely nohy… Nasmáli jsme se, jen co je pravda, a já tam za svitu ohně a před děsivou tváří Zubogovou, vysekanou do totemu naivním umělcem, začala přemýšlet, zda je možné, aby nás v životě potkalo něco, co zatím rozjitřovalo spíše jen naši fantazii.

Ač mám ráda technický pokrok a výpočetní technika mne fascinuje, téměř absurdně odmítavě se stavím ke dvěma přístrojům – čtečce elektronických knih a GPS. A tak budu vždy preferovat papírové knihy, nabídku k zapůjčení čtečky jsem ale přijala, a to z přesvědčení, že člověk by si neměl až chorobně stát za svým konzervativním názorem a když už něco chce kritizovat nebo odmítat, měl by si to předtím vyzkoušet, než řekne definitivní a neodvolatelné NE.

Je tu poslední část největších lásek. Bylo conování, posléze komiksy i knihy, zákonitě se tedy očekává, že napíšu obdivné psaní na téma film. Musím se ale vzbouřit proti systému a vzlétnout do výšin anarchistického ráje, alespoň na chvíli, než budu sražen zpět Velkou sestrou, proto nebudu povídat o své lásce k pohyblivým obrázkům, o své nakupovací DVD-mánii (což už jsem udělal). Proto také musí tento text vyjít o pár hodin později, než je bježné (a s alespoň jednou pravopisnou chybou). Pravá ANARCHY IN THE FP!

Vzpomínám na to, jako by to bylo včera. První otevřená knížka, tedy pokud nepočítám učebnice, bylo slovenské vydání Drákuly. V té době jsem ještě neměl ten vštípený instinkt číst a vnímat příběhy, stačily mi obrázky holohlavého upíra a hned jsem měl po nocích mít z čeho strach.

Přijdu domů. Otevřu dveře pokoje a utahanej z práce odhodím batoh do kouta, knihu na stůl a letmo zkontroluju, jestli není doma přítelkyně. No, jedna láska sice je v práci, ale mám tu druhou. Otočím se ke knihovně číslo 1. Po tváři se rozlije úsměv a prsty pohladí hřbety paperbacků a pevných vazeb. Lehce přejedu vystouplá písmena na hřbetě tvrdé vazby Supermana. Ustoupím a s dobrým pocitem se koukám na svoji komiksovou sbírku. Myšlenky odletí do minulosti. Jak to vlastně začalo?

Poznala jsem ji v době, kdy s ní spousta fantazáků dávno randila, ačkoliv platonicky jsem do ní byla zamilovaná už dlouho. Přesněji řečeno od chvíle, kdy jsem v jednom z prastarých čísel časopisu Pevnost uviděla pozvánku na první ročník Tolkienconu. Ale první setkání proběhlo až o tři roky později. Bylo, jak to u osudových lásek bývá, nezapomenutelné…

Asi to znáte – večer lehnete do postele a snažíte se usnout, protože vás zítra čeká brzké vstávání. A ne a ne zabrat. U mě to byl obvyklý stav třeba před zkouškami. Myšlenky vám víří hlavou jako tornádo a ať děláte, co děláte, nemůžete se jich zbavit. Půl hodiny, hodina, dvě… Ideální je v tomto případě zaměstnat mozek nějakých lehkým vjemem, který zablokuje tok myšlenek a postupně vás uspí. Možná film, jenže to musíte mít otevřené oči, to není úplně ono. Možná relaxační hudba, ale ta mě většinou myšlenky nezaplašila. Ideální je v tomto případě mluvené slovo.

„Good ol’ JK!“ pochvaluje si Doctor, když Martha poradí Williamu Shakespearovi, aby zlé čarodějnice vyhnal ze svého světa kouzlem Expelliarmus a on tak učiní, v třetí sezóně seriálu Doctor Who. Na popkulturní narážky je stará dobrá JKR jako dělaná. A tak vůbec.

Denně je vídáme na ulicích, nadáváme na ně nebo je blahořečíme. Malá, velká, nablýskaná, orezlá, česká, německá, japonská, americká, francouzská, britská… A i ve fantastickém filmu častokrát tito dvoustopí hrdinové mají co říct do děje. Jaká tedy jsou nejznámější „kouzelná auta“?

Znáte ten pocit, kdy se vám konečně úspěšně podaří dotáhnout do konce záležitost, na níž vám tolik záleží? Na prahu jedné takové úspěšně dotažené záležitosti jsme teď i my.