Žijeme ve zrychlené době elektronických přání, dopisů vytištěných na počítači a maximálně podepsaných, esemesek a instant messagingu. Málokdo už dnes sedne ke stolu, vytáhne propisku a napíše si poznámku do deníčku, dopis nebo přání k narozeninám. Známe vůbec ještě svůj rukopis?
 |
Samozřejmě, že i v nynější digitální době existují zaměstnání, kde se píše tužkou na papír, ať už se budeme bavit o lékaři vypisujícímu recept (ale i těch už ubývá) nebo policistovi, zapisujícím vám pokutu za prohřešek na složenku. Ale když bychom si vzali psaní rukou globálně, je na ústupu. Radši se dotýkáme kláves na počítači či mobilu, protože prostě nemáme čas. Snad díky tomu je na světě víc plků, blogů a povrchních věcí, které člověk bude rád postrádat, kdyby náhodou nastala Velká Tma a všechny tyhle jedničky a nuly narvané v textových editorech by táhly k čertu. Ale přeci jen, není pravdou, že když něco píšeme vlastní rukou, šetříme zbytečnostmi, promýšlíme lépe každé slovo a rukodělná práce nám přijde vždy poctivější? Nehledě na to, že pak ze zbytečných tahů pěkně bolí ruce. A ty krásné, plné tahy plnicího pera… i když pak člověk byl občas špinavý od inkoustu až za ušima, pera mám pořád radši než propisky. Jaký to přeci byl triumf, když jsme v první třídě vyměnili obyčejnou tužku za pero! I náš rukopis je součástí naší osobnosti a poslední dobou se v tomto nepříjemně unifikujeme, nemáme kde ho výrazněji projevit.
Před pár lety jsem při vyklízení starých věcí před rekonstrukcí obýváku našla dopisy po mojí babičce. Moje babička, ještě než se vdala, se vydala ze Svaté Dobrotivé (dnes má tato obec poněkud přímočařejší název – Zaječov) do panské služby v Praze. Našla jsem pár dopisů, které jí posílala rodina do Prahy, co se děje ve vesnici, novinky, kdo s kým chodil, kdo koho podvedl a jaká byla letošní pouť. Ty dopisy jsou osmdesát let staré, bledý inkoust na křehkém papíře, každou čtvtinku dopisu napsal někdo jiný, je to patrné z jemných nuancí v prvních řádcích textu. Maminka, tatínek, sestra… Byla jsem velmi šťastná, že jsem je našla, a od té doby si je opatruji jako oko v hlavě.
Osobně nemám moc hezký rukopis, takový uspěchaný, nervní, mnohem hezčí má například moje sestra, takže je-li potřeba něco nadepsat, dávám úkoly jí. Naproti tomu moje maminka i táta mají hodně podobný rukopis, drobné, kulaté písmo. Zábavnou epizodkou v našem životě bylo švindlování na omluvenky, máma nás nabádala, abychom se naučily její podpis. Šokovaně jsem odmítla a každou omluvenku jsem měla originál podepsanou od rodičů. Dopisy z tábora od starších sourozenců, neumělé dětské písmo jak jejich, tak moje… čas od času se těmito archiváliemi ráda probírám. A samozřejmě vytrhané sešity. Odmalička jsem ráda psala, a tak když kolem mne ve škole lítaly Pangea, Laurásie a Gondwana, já si vytrhla dvojlist ze sešitu a psala si své příběhy. Sešity se tenčily, učitelé šíleli a já často přepisovala. To ale myslím zažil každý lehce grafomansky stižený jedinec.
Čestně přiznám, že i tento stýskavý úvodník byl napsán na počítači. Ale přeci jen, jednou za čas si sednout a napsat něco vlastní levačkou nebo pravačkou… nebyla by to v dnešním překotu prima terapie?
A co vy? Sednete si občas jen tak a napíšete něco rukou? Máte kolem sebe někoho, kdo má krásný rukopis?
Taky mám spíš škrabopis, který skoro nikdo nepřečte… A je fakt, že jak v posledních letech píšu 90% věcí na počítači (zbytek jsou školní poznámky), tak mám pak problém třeba v testech. Musím se kontrolovat, abych nepsala moc rychle, protože pak to fakt nejde přečíst… A ručka taky začíná bolet nějak dřív jak na základce…. Ale tradiční dopisy jsou krásné. Ještě nedávno jsme si je psali s kamarádem, a to byla i taková radost, najít ve schránce i něco jiného než jen reklamy. 🙂
Dopisy převálcoval net…
ale na zápisky v notýsku si nedám šáhnout! Neexistuje nic lepšího, než když si nápad na povídku nebo román rozpracováváte v notýsku. Je to mnohem živější a přitažlivější než mrtvé soubory dat, které poslušně dřepí kdesi na disku.
Koneckonců musím přidat svůj názor na souboj knihy versus čtečky. Mezi listováním v papírové knize a čtečce je asi takový rozdíl jako mezi cumláním prsu a umělohmotného dudlíku 🙂
Mám “ruční” paměť, to znamená, že když se učím text, musím si ho přepsat. Co mi neprojde rukou, nedojde do hlavy. To zn. že na výšce jsem popsala taková kvanta sešitů až to hezké nebylo – a moje poznámky z přednášek byly hojně půjčované a žádané právě pro čitelnost a úhlednost rukopisu (nelze se učit ze škrabaniny).
Dnes už se nepotřebuji učit a tak na papír zapisuji pouze náhlé nápady do povídek, pokud nemám po ruce mobil s funkcí diktafonu….
Inu, zase vývoj, co naplat. Můžeme si stýskat, že jednou se o nás a naší době bude vědět mnohem míň než dneska víme o životě lidí ve středověku. Protože nebude z čeho ty znalosti vzít. Ty dopisy jsou hezký příklad. Všechno to, co se označuje jako ego dokumenty (dopisy, deníky apod.) je dnes elektornické. Zatímco dnes jsou archivní fondy plné těchto tak strašně cenných pramenů, po nás ty smsky a maily nezůstanou. Digitalizace státní správy je pak další rozměr. Odpadnou i tyhle prameny. Pokud bude ta 300 let existovat archeologie, bude asi o našich časech mluvit jako o době plastové a kroutit hlavou nad mírou odpadků (ačkoliv, s čím jiným pracují archeologové dnes?). Jenže… Ruku na srdce, jsme někdo ochotný zase ty dopisy začít psát, místo toho, abychom poslali mail, sms nebo zprávu na facebooku? Sám se přiznám, že pokud pominu výpisky z knížek, nahodilé poznámky ze školení, tak tužku beru do ruky hlavně když píšu věnování do knihy. Naštěstí se tak děje zatím ještě relativně často. Do doby, než ebooky odešlou knihy do minulosti… Wow, takový posmutnělý úvodník na neděli, nezdá se vám? 🙂
mám škrabopis
Mám hrozný škrabopis, úplně šílený, nikomu bych to nepřála luštit :), ale ručně si píši deníček (ne každý den), sem tam něco. Jinak vše elektronicky, bohužel.
Krásný rukopis má moje máma.
Zaječov
Je těch Zaječovů víc, nebo myslíte ten v Brdech? Bydlím kousek.
Kdysi jsem jen tak zkusmo pátrala po předcích. Na netu jsem narazila na pána, už přes šedesát, s nímž jsem chvíli psala. No a nakonec jsme dali dohromady, že naši předci byli před dvěma sty lety sousedi :). Jenomže my jsme tak rozlezlá rodina, že to až hezké není. Zaječov a staré dopisy popisující události dávno zapomenuté, mi připomněly jedno vzpomínání mé babičky. Jenomže to mohla být úplně jiná ves. A kdo ví, jestli to byl vůbec Zaječov :)… Ale když jsem to tu četla, úplně mě pohltily vzpomínky na dětství u babičky 🙂 (žila jinde, ale měla jsem právě pocit, že tahle ves byla někde blízko). Jsem nějaká zmatená :).
to Jana Dvořáčková
Zaječov, Kvaň, Hořovice… ještě tam máme vzdálenější příbuzenstvo, loni jsme se tam byli podívat, bohužel při příležitosti pohřbu… Já babičku zažila už v Praze, v Košířích, na venkově jsem měla tátovu maminku, to bylo zase mezi Roudnicí nad Labem a Mělníkem. 🙂
rukopis
myslím, že jsem si zničila rukopis na vysoké, kde se psaly rychlé poznámky na přednáškách, takže po sobě přečtu jen já, a ani to někdy ne – což ale neznamená, že rukou nepíšu, třeba hodně recenzí píšu nejdřív ručně a pak teprve přepisuju do počítače.