Knihy jsou u většiny z nás nejen ozdobou poliček a nenahraditelnou duševní potravou, ale i čilým oběživem. Většinou se to stane mezi řečí – bavíte se o nějaké knize a onen dotyčný se zmíní, že by ho tento titul asi zajímal, načež následuje logické: „Tak já ti to půjčím.“ A jste v tom až po uši.
Pokud se jedná o literární díla, která mne opravdu hodně zajímají nebo dám na recenze kolegů v časopisech a e-zinech, knihu si koupím. Samozřejmě, že v časech, kdy jsem neměla na utrácení, půjčovala jsem si knihy z knihovny, kde mne zarazil jeden fakt. To, že byly upatlané, dokonce do nich nějací koumáci vpisovali, voněly po cigaretovém kouři, po kávě… asi jsem v tomhle nevyléčitelně naivní, ale když něco není mé, tedy je to půjčené, chovám se k tomu obezřetněji, než ke svému. Evidentně se najdou tací, pro které toto nepsané pravidlo neplatí. Estetický odpor však vždy překonal zájem o obsah, ne formu. Neříkám, že se to nestává i doma, třeba první vydání Hyperionu mi namoklo a bylo poznamenáno nesmazatelnými stopami, tuhle mi můj nepozorný tatík zlil knížku coca colou, protože, co naplat, nejvíc knih půjčuji právě jemu. A úplně z duše nenávidím zalomené hřbety u paperbacků, kdy častokrát kniha doslova prohne záda a vyšpulí stránky jak těhotná ženská břicho. A hlavně se pořád otevírá na tom samém místě!
Pokud půjčíte knihu kamarádovi, a ten ji skutečně po přečtení vrátí, je to skvělé. Nicméně pokud se stane to, že kamarád knihu přečte, pak ji půjčí někomu jinému (bez vašeho vědomí), nadšení se vytrácí, a pokud se stane, že se k vám kniha tak rok, rok a půl až dva roky nevrátí… osobně bych ji považovala za definitivně nezvěstnou. A to nepočítám riziko lehké senility, provázené myšlenkou: „A komu já to sakra půjčila?“ Přiznám zčásti svou chybu, knihy si zásadně nesignuji, ostatně, bavíme-li se o beletrii či komiksech, nevpisuji do nich vůbec, přijde mi to jako dehonestace svazku. A pokud to bylo dílo, o které opravdu nesnesu ochudit svou knihovničku, koupím si ho znova a onomu „kamarádovi“ tento prohřešek neopomenu při nejbližším setkání lehce otřísknout o hlavu. Jenže když se například kamarádka s manželem odstěhuje z Prahy do Ústí a frekvence návštěv se tímto dostane na bod mrazu, absence oněch knih je jen skromným výkupným oproti absenci setkání s kamarádkou.
Maminka mi vyprávěla, jak půjčila knihu, pak potkala onu osobu, která měla dokonce její knihu v síťovce, a dočkala se naprosto bezostyšného lhaní a zapírání. Tedy důkaz, že knihy zbloudilé a nenavrácené jsou problémem každé čtoucí generace. Na druhou stranu pak ale nadchne přístup kamarádky z Plzně, která pravidelně jezdí do Prahy, a když půjčené Malé bohy rozseká její papoušek, naprosto automaticky mi koupí nový výtisk. Nebo druhé, které půjčí člověk Hru o trůny a ona se omlouvá, že ji dodala v takovém stavu… což zahrnuje mírně jetou vazbu, čemuž se ani při trojitém zaříkávání při čtení těchto monstr svazků nevyhne nikdo, včetně majitele. A že jsem i já zapomněla vrátit knihy lidem, které odvál čas na jiná místa? Ano, samozřejmě. Nejsem bez viny.
Jsou to však pořád přijatelná rizika, nejsme přeci Harpagoni a nebudeme všem říkat: „Nepůjčím, kup si sám!“ Však i tohle knižní směnárenství pomáhá třídit kamarády, utužovat mezilidské vztahy, upevňovat důvěru, a když se pak bavíte o knize, kterou ten druhý i díky vám konečně už nezná jen z doslechu, je to báječný pocit.
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které vydáváme každou neděli.
Vendula Brunhoferová (redaktor)
vendula.brunhoferova@fantasyplanet.cz
Nu a z výše uvedených důvodů je v mé knihovně umístěn na viditelném místě nápis„Knihy nepůjčuji, zejména ne TOBĚ”.
Knihy půjčuji jen pár lidem, ale raději si to zapisuji, protože návratnost je většinou až za pár měsíců. Problém je, že když jsem začala půjčovat knihy kolegovi v práci – nadšeně, protože do té doby v mém okolí nikdo fantastiku nečetl – čekala jsem při navrácení knih nějakou zpětnou vazbu (kvůli tomu to půjčuju, abych si o knize mohla potom s někým popovídat), ale dočkám se většinou jen něčeho typu “jo, fajn”, případně dotazu “Bude i další díl?” Nedokážu pochopit, že někdo nemá potřebu se o knihách bavit, neshání si o nich informace, nesleduje weby oblíbených autorů, natož aby četl recenze a články někde na internetu.
Přiznám se, že ač s vyzněním souhlasím, knihy půjčuji a i sám si je půjčuji, přece jen už po několika nepříliš blahých zkušenostech (např. Brokilon a Ďuro Červenák vydělali na tom, když jsem si Bivoje a Sekera a rouno raději koupil znovu než abych se díval na zlomený hřbet :)) už si vybírám komu knihy půjčuji (u pár lidí raději dokonce knihu dotyčnému koupím jako dárek, než abych ji půjčil) i jaké knihy půjčuji. Paperbacky, které jsou náchylnější, už půjčuji jen výjimečně.
Knihy půjčuji jen lidem, který 100% věřím, a tudíž mě nikdy nic podobného nepotkalo. Ohlý roh, zničený hřbet, nedejbože flek od kávy by mě asi zabil…
Půjčit cokoliv komukoliv je v této zemi buď příznakem nedostatku soudnosti nebo bezbřehého optimismu.
to Kulagin
Opravdu? Tedy je nejlepší cestou pěstovat lakomství a sobeckost? Důvěřuj, ale prověřuj je samozřejmě také na místě.
Řekl bych, že tohle je trochu out of date článek. V dnešní době už se knihy nepůjčují. Ony se mailují.
to Vendula B.
Nejlepší cestou je pěstovat opatrnost a šetrnost.
to Alexi
:-)))
to Kulagin
Takhle to zní a je velmi moudré. 🙂
to Alexi
Chválabohu mám kolem sebe knihomolské trilobity (nikoliv však staré věkem), co si nezapomenutelné knihy stále kupují/půjčují fyzicky. Ale uznávám, že u těch méně kvalitních je postup “přečtu, smáznu, zapomenu” naprosto vynikající.
Inu, půjčování je svého druhu adrenalinový sport, o tom žádná. Nemluvě o tom, že je to vlastně okrádání autorů a nakladatelů 😉 🙂
to Schramm
Nebo verbování nových kupujících, když si pak budou shánět svoje díly (třeba Zeměplocha)
to Schramm
No, to knihovny taky. 😀
Pěkně pořádek
Nemám přátelelé ani blízké kterým bych něco půjčoval. Takže moje domácí knihovna je pěkně plná a nic v ní nechybí.
Tak já zatím neměl potřebu knihu nikomu půjčit. A kdyby někdo chtěl, asi bych pořádně váhal.Nechci aby se stalo to, jako když jsem půjčil kamarádovi originál CD a on ho za 100kč prodal!!!
to Kryat
Uff, tak to je nepříjemné. 🙁 Ale i toto holt rozklíčuje, jací lidé jsou. 🙁
Ech kolik já toho půjčila….a vždycky si říkám – to je přece naprosto důvěryhodný člověk, to ani nemá smysl si psát (furt stejně blbá!). Přičemž všechny knihy mám podepsané plným jménem prupiskou na první straně knihy mezi jménem autora a názvem (je mi fuk jestli to znehodnocuje knihu – nehodlám ji prodávat a kdyby potomci chtěli, tak ať za takový zločin nic nedostanou!)….a stále se mi nevrací 🙁 Jako by nikomu nevadilo, že má knihy, ve kterých každý okamžitě vidí čí jsou….a nebo se mi vrátí dezolátní sečka, jakoby to někdo marinoval v kaluži a pak hodil do šrotovače 🙁 zaklínačskou ságu (+ knihy povídek různých vydání) “mám” 5x a ani jednou doma 🙁 Kde jsou má první vydání? A ty nové vladorišo přebaly teda kupovat nebudu :p
Ano máma říká, že kdyby se mi všechny půjčené knihy vrátily, tak už je fakt není kde dát, páč jich mám několik tisíc po celém bytě (ano nesnáším čtečky – uhodli jste). Přesto však vybízím všechny – podívejte se do knih co máte doma, jestli náhodou nejsou moje. A já za to někomu vrátím knihu od Wurstové – Pán bílé bouře, kterou netuším odkud a kdy jsem donesla 🙂 Jinak jsem vždy vše vrátila (kromě několika knih ze školní knihovny, které zkrátka v té době nebylo kde a jak sehnat a bylo snazší zaplatit ztrátu).
Ex libris
“bavíme-li se o beletrii či komiksech, nevpisuji do nich vůbec, přijde mi to jako dehonestace svazku”
Proto existují exlibris, které svazek rozhodně nedehonestují.
Samosebou – ráda se s chutí (zvláště v práci) zasměji magorům, co si koupí knihu, třeba Verneovku od Vilímka nejlépe v origoš balení, pak ji dají do poličky a maximálně se na ni chodí přes sklo koukat a nikomu neodvolí se jí dotknout a nikdy si ji nepřečtou. Jen ať jsou – z čeho bychom jinak žili 🙂 Při výkupech taky juchám, když najdu knihu nepoškozenou bez jediného kazu a čárečky….ale doma? V mých osobních knihách? Je mi líto vážení, ale i to první vydání O původu druhů mám na čtení :-p Je mi lhostejno, kolik by za tu či onu knihu bylo bez mého podpisu, protože ten podpis tam je a bude! Exlibris se mi líbilo když mi bylo náct a měla jsem jen pár set knih, ale v těch doslova tunách to pro mne nemá význam. A s orginálním neposkvrněným balením je asi tolik zábavy, co s panenstvím :-p