O hračkách, Měsíci a návštěvnících z vesmíru

Možná si vzpomenete na jeden z hitů uplynulého léta, film Battleship. Jde v něm zhruba o to, že skupina vědců vyšle velkým radioteleskopem signál k – relativně – nepříliš vzdálené soustavě obsahující exoplanetu. Zprávu zachytí zlí emzáci a přiletí nás sežrat, v čemž jim zabrání bordel na oběžné dráze Země a stateční matrosové amerického (a taky trochu japonského) námořnictva.

V té souvislost není bez zajímavosti, že před 38 lety došlo k něčemu podobnému. V sobotu 16. listopadu 1974 byl z 305metrového radioteleskopu v Acreibu na Portoriku vyslán signál s naší adresou ke kulové hvězdokupě v souhvězdí Herkula. Zpráva obsahovala základní informace o místě, kde se nacházíme, o lidech a životě na Zemi. Byla sestavena z 1679 číslic ve dvojkové soustavě. Číslo 1679 je součinem prvočísel 23 a 73. Když příjemce vzkazu z těch jedniček a nul sestaví plošný obrazec se 73 řádky a 23 sloupci, bude moc vyčíst následující: čteno zprava doleva a odshora dolů, zjeví se nejprve čísla od jedné do deseti, atomová čísla vodíku, uhlíku, dusíku, kyslíku a fosforu, struktura některých organických sloučenin, dvojitá šroubovice DNA, postava lidské bytosti s udáním výšky, jednoduché schéma sluneční soustavy a silueta radioteleskopu v Acreibu s údajem o průměru antény. Zpráva byla odeslána na frekvenci 2380 megahertzů směrem k nejznámější kulové hvězdokupě M 13 v Herkulu. Ta čítá odhadem něco kolem půl milionu hvězd, existuje tedy značná pravděpodobnost, že kolem některé z nich bude kroužit exoplaneta, některá třeba se životem a třeba inteligentním…

Ačkoli vědec z filmu Battleship měl pravdu v tom, že bychom měli naopak dělat, že tu nejsme, protože pokud nějaká mimozemská civilizace bude schopná přiletět na Zemi, bude to, jako když Kolumbus připlul do Ameriky, jen s tím rozdílem, že my budeme Indiáni, a i slovutný Stephen Hawking upozorňuje na nemoudrost takového počínání, můžeme být v klidu. Signál dorazí do cíle za 25 000 let a cestou nepochybně zanikne v šumu. I kdyby ne, hvězdy kulových hvězdokup jsou velmi staré, bez těžších prvků, z nichž jsou sestaveny živé organismy, lze tedy předpokládat, že i planety kolem oněch hvězd budou jen zcela mrtvé vodíkové koule. Šance na kontakt se tudíž limitně blíží nule.

To vše samozřejmě vědci vědí a věděli, nabízí se tedy otázka, proč vlastně byla ona zpráva vyslána. Koneckonců, ani astronom se neubrání nadšení z nové hračky.

A propos, ad hračky. Je-li vám něco mezi 30 a 40 lety, možná jste ho měli také. Autíčko na dálkové ovládání, které v té době představoval kabel vedoucí ke krabičce s bateriemi, párem tlačítek pro jízdu vpřed a vzad a volantem bowdenového lanka (RC modely byly dostupné za drahé peníze v kapitalistické cizině a možná občas v Tuzexu). Byl k sehnání autobus ŠM-11, klikaři vlastnili sanitku Mercedes nebo Tatru 613 se svítícími světly. Kdo měl opravdu štěstí, dostal podivné vozítko tvaru hrnce s vypouklou pokličkou, na osmi kolečkách. Bratranec ho jednou dostal k Vánocům a já mu ho strašně záviděl. Sovětské měsíční vozidlo Lunochod. Což nás oklikou přivádí ke včerejšímu výročí. Dne 17. listopadu roku 1970, ve 3:47 hodin světového času v Moři dešťů na Měsíci měkce dosedla sovětský sonda Luna 17. Na palubě měla dálkové řízené vozítko Lunochod 1. V 6:28 světového času sjel Lunochod po jedné z ramp na povrch a vydal se na první průzkum Měsíce. Jeho pohyb řídila z operačního sálu střediska pro dálkové kosmické spojení v Jevpatorii na Krymu posádka sestávající z velitele, navigátora, technika, operátora spojení a řidiče. Pro orientaci sloužily čtyři televizní kamery a zvláštní autonomní systém, který automaticky vyhodnocoval nebezpečné situace. Robot byl vybaven několika sty čidly pro zjišťování stavu jednotlivých systémů a přístrojů. V činnosti byl deset a půl měsíce. Když byl 4. října 1971 deaktivován, měl za sebou 10 540 metrů po měsíčním povrchu, k čemuž potřeboval 49 hodin. Během té doby vyslal na Zemi přes 20 000 snímků měsíčního povrchu, 200 panoramatických snímků, 500krát změřil pevnost povrchu a 25krát chemicky analyzoval měsíční horninu. Dodnes stojí na okraji Moře dešťů a jeho laserový odražeč je stále nasměrován na Zemi.

Zdálo by se, že první robot na Měsíci tehdy nikoho moc nenadchnul. Od Armstrongova Velkého kroku pro lidstvo uplynul teprve rok a v kurzu byly lunární expedice. Nějaká ruská RC buggyna byla zdánlivě chabou záplatou na prohraný závod o Měsíc. Přesto nelze význam Lunochodu podceňovat. Jednalo se o historicky první vozidlo, které jezdilo po povrchu mimozemského tělesa. Dalšími byly tři exempláře Lunar Roveru, který si na Měsíc přivezly výpravy Apollo (Apollo 15 dne 31. července 1971, Apollo 16 dne 21. dubna 1972 a Apollo 17 dne 11. prosince 1972). Lunar Rovery ale byly řízené kosmonauty, nikoli dálkově, a je to tedy trochu jiná kategorie. Dalším v řadě byl Lunochod 2, který na Měsíc dopravila sonda Luna 21 dne 15. ledna 1973. Druhý Lunochod pracoval čtyři a půl měsíce, během nichž ujel 37 km a pořídil na 80 000 snímků. Což není vůbec špatné, uvážíme-li, že se bavíme o technologii z přelomu 60. a 70. let. Nenechme se zmást faktem, že se jedná o ruskou techniku. Sovětská technologie vždy upřednostňovala funkčnost před estetikou, a pokud fungovala od začátku (tzn. pokud dělníci nebyli zrovna naloženi ve vodce), fungovala poměrně spolehlivě.

Kdosi přirovnal Lunochod ke kotli na kolečkách, který jako by vypadl z knih Julese Verna. To mi připomnělo dvě věci. První jsou space opery, ve kterých se pozůstatky pionýrských dob průzkumu vesmíru staly cílem turistických výprav. Bylo by moc fajn vzít děti na výlet, zaplatit si zájezd u cestovky a zajet se na Lunochoda podívat, vyfotit se vedle něj, koupit si pár pohlednic a sebrat kus měsíčního šutru na památku. Jenže jelikož se na Měsíc už pár desítek let nelétá a nejspíš hned tak létat nebude, musí si turisté ještě počkat.

Tou druhou asociací jsou teorie o pradávných návštěvnících z kosmu. Erich von Däniken o tom popsal spoustu papíru a o něčem podobném byl i Prométheus, další filmový hit letošního léta. Kotel na kolečkách. Zkuste se zeptat strýčka Googla na kotlík z Milavče. Nádoba na čtyřech loukoťových kolech, vykopaná ze země v Milavči u Domažlic, pocházející z mladší doby bronzové, někdy ze 13. století před naším letopočtem. Archeologové si sice vymysleli jakousi obskurní teorii o rituálním kotlíku, do kterého se zapřáhlo pár havranů, ti táhli kotlík za sebou a jak to rachtalo, přivolával se tím déšť. Každému scifistovi ale stačí jediný pohled a srovnání s Lunochodem je přímo do očí bijící. Kdepak rituální přivolávání deště! Je přeci naprosto evidentní, že se musí jednat o pravěký model Zeměchodu, dálkově řízeného robota, kterým dávní kosmonauté zkoumali podmínky na Zemi. To jenom naší dávní předkové pochopitelně nemohli chápat, co mají před sebou, a tak si to vyložili po svém. Koho soudného by taky napadlo přidělávat ke kotlíku kolečka, no ne?

Ale neříkejte to archeologům…

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které vydáváme každou neděli.

Jan Jackvéz Borůvka (redaktor)

xBoruvkaJ@seznam.cz