NEDĚLNÍK: Přeložíme – snadno, rychle…. a kvalitně?

Není žádným tajemstvím, že když něco chcete udělat pořádně a pečlivě, holt to bude nějakou chvíli trvat. Ať už se jedná o domácí úkoly, práci nebo úklid – rozdíl je vždy vidět. Bohužel to platí i u překladů.

Nedávno jsem si chtěla koupit knihu od Diany Gabaldon, a to sice Cizinku. V češtině. Jako správná perfekcionistka a puntičkářka jsem si musela vyhledat i recenze na překlad a kvalitu tisku, a jednoduše řečeno na všechno, co normální člověk neřeší. A ještě, že jsem to udělala! Nejen, že jsem se dozvěděla, že Slováci mají ten překlad lepší (hahaha, taky se mi nechtělo věřit), některé dialogy zněly jakoby je vyplivnul překladač strýčka Gůgla a dokonce několik desítek kusů mělo tiskovou vadu, že chybělo několik stránek i kapitol. Bohužel to nebylo poprvé, co jsem se s něčím takovým setkala.

Rychle, kvalitně nebo pohodlně?

Z vlastní zkušenosti vím, že stejně jak u čtení a psaní, i překládání ovlivňuje hned několik faktorů. Pokud máte fůru času, chcete si s překladem vyhrát a do zad vás netlačí deadlajna, je to obrovské plus. Překládáte, překládáte a můžete upravovat dle libosti. Největší výhra je, když styl autorova psaní sedne na sto procent a ani po stopadesáti stránkách příběh nebo postavy neunaví. Celkově ta práce s překladem je potom o dost jednodušší a stránky ubývají jedna báseň.

Horší je pak situace, kdy je času dost, ale v určité části knihy dojde ke zlomu a k tomu překladu se musíte nutit a dokopávat. Ostatní to na výsledku možná nepoznají, ale vy? Vy to víte úplně na stránku a větu přesně. Tady to je! Tady na týhle stránce, na tomhle řádku se to podělalo. Když se něco takového může stát při čtení, proč by nemohlo u překládání, že? Jenže dodělat to musíte, protože je to vaše práce, váš úkol a těžko po několika týdnech řeknete: Sorry jako, ale ono mě to přestalo bavit. Tady máte přeloženou půlku a na tu druhou si najděte někoho jinýho. To asi těžko.

Reedice a známost díky filmovému zpracování

V poslední době se také stává, že nově natočené filmy/seriály zapříčiní obrovský zájem o své knižní předlohy a najednou rychle, rychle nový překlad a novou obálku. Zažila jsem to u Kingova To, samozřejmě Hry o trůny (kterou teď znovu vydává Argo) nebo právě výše zmíněné Cizinky. Občasné reedice někdy také stojí za to (Série Anita Blake), ale ne vždycky je to k horšímu (Zaklínač od Sapkowského, Pán prstenů a zbytek Tolkienových děl). Ale právě ta známost bych řekla, že je občas na škodu. Jen si to představte – nával ze všech stran. Fanoušci chtějí nové vydání, nakladatelství chce nový překlad a co má dělat překladatel? Utrpí na tom jak kniha, tak člověk, který si s překladem dal práci. Pak si může maximálně stoupnout ke zdi a mlátit do ní hlavou, že ten nápor okolí nevydržel a ignorovat naštvané recenze, poznámky a komentáře, že i já bych to přeložil líp!

Když jsem nedávno narazila na obrázek, kde je vyfocena jedna a ta samá pasáž ze Hry o trůny, ale jedno vydání od Talpressu a druhé od Arga, chtělo se mi zvracet. Pro mě ten rozdíl byl obrovský. Když jsem pak jedno a to samé posílala kamarádce i s přílohou, měla trochu odlišný názor. Doma máme obě stejné vydání (Talpress), ale svěřila se mi s tím, že podle ukázky by se jí vydání od Arga četlo asi lépe, protože v některých místech se jí nezdá tak krkolomné. Nechtěla jsem se s ní hádat kvůli takové prkotině, ale mně by nový překlad totálně zkazil zážitek z knihy už jen tím, že se překladatelka snaží modernizovat styl autorova psaní, i když je jasné, že se to k tomu nehodí (můj názor). Ať už jsou některé pasáže náročnější na čtení nebo přehozený slovosled – tak ať, když se to tam hodí a dává to smysl. Ať si čtenáři provětrají, potrápí a potrénují mozkové závity. Kdo bude chtít, ten to přelouská a kdo ne, ať si trhne nohou a koupí si novější vydání.

Co se týkalo Cizinky, která mě mimochodem donutila tenhle nedělník napsat, to byla doufám poslední a nejotřesnější zkušenost. Během čtení recenzí jsem si rozmyslela koupi českého vydání hodně rychle a zakoupila knihu v angličtině, ale stejně mi to nedalo. Šla jsem se podívat do knihkupectví, jestli tam náhodou nějaké to hodnocené a recenzované vydání není. Bylo. Stránky mu sice nechyběly, ale možná bych byla radši, kdyby ano.

Přiznám se – na jména překladatelů jsem nikdy nekoukala. Nebo možná občas, ale nikdy jsem si je nezapamatovala. Po téhle zkušenosti svoji chybu napravím.

Původní verze od Talpressu Přeložila Hana Březáková		Nová verze od Arga Přeložila Michala Marková
“Měli bychom se vydat zpátky,” zamumlal Gared, když les kolem nich začal tmavnout. “Ti divocí jsou mrtví.” “Ty máš z mrtvých strach?” zeptal se ho ser Waymar Roycem s mírným náznakem úsměvu. Gared na jeho uštěpačnou poznámku nereagoval. Byl to starý muž, po padesátce, a viděl už odcházet a přicházet mnoho urozených pánů. “Mrtví jsou mrtví,” utrousil jen. “Od mrtvých raději dál.” “Opravdu jsou mrtví,” zeptal se Royce tiše. “Jaký důkaz o tom máme?” “Will je viděl,” odpověděl Gared. “Když Will říká, že jsou mrtví, je to pro mě dostatečný důkaz.”		“Měli bychom vyrazit zpátky,” naléhal Gared, když na okolní lesy začala padat tma. “Ti zdivočelí jsou mrtví.” “Bojíš se mrtvých?” zeptal se ser Waymar Royce s náznakem úsměvu. Gared mu na vějičku neskočil. Byl starý, padesátka už mu minula a takových bezvýznamných lordů viděl za život spousty. “Kdo je mrtvý, ten je mrtvý,” poznamenal. “S mrtvými se trápit nemusíme.” “Takže jsou vážně mrtví?” zeptal se Royce tiše. “Jaký máme důkaz?” “Will je viděl,” řekl Gared. “A jestli on říká, že jsou mrtví, mně to jako důkaz stačí.”