A je tu další pravidlený nedělník.
Tentokrát Adéla Uliňáková přináší zlatá slova o tom, co mají lidé rádi, proč to mají lidé rádi…
A také o tom, jak se mají lidé rádi.
A pokud se chcete vyrádřit i Vy, zašlete nám svůj nedělník na redakce@fantasyplanet.cz.
Pamatujete na časy, kdy seriály, filmy a knižní příběhy neměly nepsaná pravidla? Pravda, já taky ne. Ale tehdy to nebylo tak příšerné jak dnes. V paměti mi jasně utkvěla strýcova hláška, kterou prohlásil pár let nazpátek během našeho rozhovoru na toto téma a dodnes si ji vybavuji při koukání se na nějaký starší akčňák a čekám, zda se osud afroameričana vyplní. “A všímáš si, jak v těhlech filmech vždycky jako první chcípnou černoši?”
Multi-kulti aneb čím víc, tím líp
Dnes je pravidlem (tak zhruba v devadesáti procentech), že pokud tvoří hlavní příběh osudy několika hlavních postav v moderní době/budoucnosti, v této partě nalezneme vydupané zástupce tzn. běloch, černoch, asiat, míšenec. Dříve mě to ani tolik neotravovalo, protože občas se stávalo, že vývoj vedlejší postavy v hlavní byl nenucený a pochopitelný. Ale dnes? Dnes je téměř povinností cpát všechny zástupce i do seriálů a filmů, do kterých se například historicky nebo podle předlohy třeba vůbec nehodí a neměli by tam být! Většina mladších, ale i starších diváku tohle vůbec neřeší nebo je jim to jedno. Osobně mě tenhle přístup tvůrců dost štve. Herec samozřejmě může být výborný, ale do doby, do které je seriál zasazen, se vůbec nehodí (např. Agentka Carterová – jeden z Peggyiných nápadníků). Z filmů, které neodpovídají zase přeloze například Temná věž, kdy pistolník má být starý a prošedivělý muž, ne svalnatý a skoro dva metry vysoký černoch. Nebo Thor a pokud znáte alespoň trochu severskou mytologii nebo se o ni zajímáte, Heimdal je v ní popisován jako nejbělejší z Ásů. Idrise Elbu zbožňuji (míněný oný černoch v obou filmech), je skvělý herec a odehrál obě role skvěle, ale krucipísek to by vážně bylo tak těžké dodržet některé předlohy a zrovna u postav, u kterých ten rozdíl a změna doslova a do písmene bije do očí? Zažila jsem i situaci, kdy v jednom seriálu po několika řadách nechali zavraždit nejmenovanou postavu, kterou hrál černoch. Co si budeme povídat – v tom seriále zemřelo mnoho postav několika různých národností, ale protože zrovna tahle se stala postupem času jednou z těch hlavnějších, fanouškové rozpoutali peklo. Ne kvůli tomu, že by jim daný charakter chyběl, ale jak to od tvůrců bylo rasistické. Docela mi to přišlo přitažené za vlasy.
Všude se cpoucí čtyř procentní téma
Dříve bylo tabu, natož aby bylo propašováváno do seriálů a filmů. Ale ejhle! Najednou je v knihách a o to víc v seriálech. Abyste rozumněli, nemám lidem jiné sexuální orientace absolutně nic (abyste nenadávali, že dostáváte víc informací, než byste chtěli, zůstaneme pouze u tohoto a budete mi prostě muset věřit). Ten malý háček je ovšem v tom, jak dokáže spisovatel nebo tvůrce seriálu/filmu s tématem naložit a věřte mi – půlka z nich ho nedokáže zpracovat tak, jak by chtěli, natož jak to očekávají čtenáři/diváci. Jedna jediná věc se hlavně stále opakuje. Ať se děje co se děje, daný člověk je vždy ve válce sám se sebou, do toho nešťastně zamilovaný a neví, jak to vytroubit do světa; případně nic troubit nechce a snaží se být nenápadný. Jasně, já to vážně chápu, ale ono to někdy působí až tak nuceně a nepřirozeně, že byste ten daný charakter nejraději zprovoznili ze světa (a takhle vznikají neoblíbené postavy, vážení). Nejlepší potom je, když se všechno zkombinuje – budete mít slavnou partu hlavních vydupanců a vsaďte se o co chcete, jeden z nich buď bude mít kamaráda gaye nebo sám bude gay. Doopravdy to už začíná být s těmi nepsanými pravidly únavné, protože je to všechno dokolečka dokola a jak přes kopírák. Víceméně to neumí zpracovat, ale stejně to cpou všude, aby všichni byli spokojení.
Osobní zkušenost
Například s homosexuální tématikou jsem se poprvé v knize setkala při čtení série Noční běžci (The Nightrunner Series) od Lynn Flewellingové, kde jsem do půlky knihy vůbec netušila, že jeden z hlavních hrdinů je bisexuál. V celé sérii je to nenucené, jemné a mnohem důležitější je samotný příběh, než sexualita hlavních hrdinů (naprostý opak dnes dělají tvůrci, že ano). Seriály zase byly dva a jsou to takové ty nejznámější, které měly zvědavým přiblížit tento svět (občas situacemi trochu přitaženými za vlasy, ale budiž) a to sice Queer as folk a Láska je láska (The L Word). O fandomu naprosto pomlčím, to bychom tu byli do Vánoc a o fanouškovských základnách také, protože tam jsou občas šílení magoři a užila jsem si s nimi svoje hlavně při povídkách.
Co dál?
Občas mám pocit, že tato nepsaná pravidla některým fanouškům, ale i tvůrcům a spisovatelům dělají ze života peklo. Už jen kvůli tomu, že ohledně některých věcí je fanouškovská základna dost háklivá a agresivní. Co potom mají ti šéfové dělat? Všem přeci vyhovět nedokážou a potom vznikají takovéhle problémy, klišoidní situace a scénaře, protože fanoušci chtějí všechno hned a včera bylo pozdě.
V určitých chvílích bych se chtěla vrátit zpátky v čase, kdy nic z tohohle nebylo tak šíleně přehnané jen proto, aby se náhodou někdo neurazil a všechno nešlo do kytek.
