Zná to každý fan, který jezdí na cony – těch pár dní se cítí jako v ráji a návrat do civilního života, ke každodenním starostem, je víc než krutý. Kamila, Lukáš a Pavla popsali své pocity po návratu z letošního Festivalu fantazie, které však platí pro kterýkoliv con. Poznáte se v nich?
Kamila Procházková
Jako každý rok se těším na FF jako malá na Ježíška a stejně tak se poslední den a zvláště cestou FF busem obávám, co přijde „poté“. Letos se návrat do reality zpočátku tvářil nevině. V metru nás fantazáků bylo hodně, okupovali jsme téměř celý vagon. „Normální“ lidé nebyli ani tak otravní, jak jsem očekávala, a domů jsem dorazila celkem stabilní. Zhoršilo se to k večeru, kdy spánkový deficit způsobil úpadek do kómatu a neprobudilo mě ani volání Misfits (což vždy zabere). Ani to ale nestačilo, další den v práci mě čekala léčba šokem. Tedy léčba horkým vylitým čajem. Tak, a teď už jsem zpátky v Matrixu a na další dávku musím čekat až do podzimu.
Lukáš Vaníček
Bylo mi smutno. Ale tomuto pocitu předchází rozsáhlý a náročný proces s mnoha dějovými zvraty. Odjíždíme z Chotěboře – jsem unavený, bolavý, hladový a bažící po sprše. Na smutek není čas. Mysl zpola zalepená nevnímá vzdalující město. V kupé debatujeme o jídle na sto a jeden tisíc způsob. Myšlenky se jako laciná děvka snadno nechávají odlákat na toto téma bez šance na festivalovou vzpomínku.
Přicházím domů. Dobře známé stěny mého bytu mi dávají najevo, že festival už skončil a já jsem doma bez možnosti návratu, ale jemné náznaky melancholie přehluší jemné aroma právě se připravující večeře.
JÍDLO!
Po jídle začínám jen velmi zvolna popisovat, co jsem všechno zažil a prožil. Mysl nastavená na cíl se vykoupat, najíst a vyspat po splnění předchozích dvou přepíná tělo do třetího režimu. Vynechávám slova, pak věty a nejednou se přistihnu, jak přistávám v posteli, aniž bych věděl, jak jsem se k ní dostal.
Následuje kóma č. 1.
Vzbudím se v jedenáct, podívám se na stále zapnutý počítač, kde bliká otevřený soubor s návrhem témat na příští číslo novin. Prázdný. Myšlenky na FF, které ani nepřišly, opět zapadají, zbastlím jednu větu a řka, že to dopíšu ráno ve vlaku, přichází:
Kóma č. 2.
V práci dostávám za úkol prolézt střechy několika domů před rekonstrukcí. Plazím se po trámech, přeskakuji díry a snažím se zachránit poslední centimetr nezašpiněných kalhot. Program je tak nabitý, že mám pocit, jako kdybych se vrátil na FF. A teprve tehdy, když jsem přišel domů, když mi došlo, že jsem DOMA a ne na CONu, že budu spát v posteli a ne ve spacáku na zemi, že si k obědu nedám toast, že nezažiju jedinečný zážitek jiného světa, zajímavých témat, spousty kamarádů, hezkých holek, nočních tahů, důvěrně známého prostředí a že se do Chotěboře podívám teprve za rok. Tehdy, právě tehdy mi začalo být hodně smutno.
Pavla Lžičařová
Oficiální termín zní depcon. Ale ještě předtím přijde euforie. Poslední noc na conu se nespí, a když, tak jen aby se neřeklo. Ráno tedy vypadáte jako zombie – kruhy pod očima, žaludek po týdnu, kdy jste ho většinou živili jen tousty a alkoholem, na vodě, hlava jak po ráně palicí… Přesto házíte úsměvy na všechny strany, zajdete si na poslední film, na povídání o conu po conu… Koupíte si bagetu na cestu a rozjařeně se loučíte se všemi spoluconaři. Pak následuje cesta domů, většinou ve společnosti dalších fanů, kteří váš zážitek z akce ještě umocní. Když dojedete domů, máte chuť vykřičet do celého světa, jak jste šťastní. I přes spánkový deficit okamžitě startujete Facebook a pídíte se po prvních fotkách. Sledování statusů, které postupně přibývají, jak fanové přijíždějí domů, je úžasné, a stejně tak vznik nových FB přátelství, která se vytvořila právě na conu. V noci většinou následuje hluboké kóma, a když se po dvanácti hodinách vybatolíte z postele, jste naplno v tom. Na depconu. Na žádnou práci se nelze soustředit, myšlenky létají zpátky do světa fantazie, cítíte se podivně odtržení od reality a srdce bolí tak, jako byste se probudili z nějakého zvláště nádherného snu. Trvání depconu je různé, pár hodin či dnů, extrémní případy trošku smutní ještě před říjnovým Fancity, někdo na něj ani neodjede. Je to stav, který není lehké poznat, ale který všichni cítí stejně. Cony jsou zkrátka úžasné.
Podělte se s námi o vaše návraty z conů.
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.
Člověk by po přečtení téměř řekl, že je lepší sedět na pérdeli doma… 😀 😉
Kdepak! I když přijde ta nejhorší depka, nikdo ani na okamžik nepochybuje o tom, že to byla nej nej nejlepší akce. 🙂
Příští rok jedu opět znova, dva dny a osobní setkání s Natalií Tenou, game of thrones drinking game,spousta zábavy,skvělých bláznů, úžasných her to prostě nestačí,další rok minimálně na týden 🙂
Zdeňka Zemanová nám na našem Facebooku napsala, jak návraty z conů prožívá ona:
”Jak se dá navázat na starý život? Jak se dá pokračovat, když ve svém srdci začínáte chápat, že se nedá vrátit? Některé věci ani čas nenapraví…” (Frodo)
Ze svého prvního conu jsem žila téměř rok. Z jeho energie, z jeho magie. Pořád jsem byla ”tam”. Pak ale přišlo kruté vystřízlivění, když mi došlo, že je po všem. Konec. Není návratu. Fandové odložili své kostýmy super hrdinů, herci se vrátili ke svým rodinám. Vše se rozplynulo, a to, co ještě před chvílí bylo vaší jedinou realitou, se změnilo v prach… Přišly další cony. V conech je něco, co vás nutí chtít je znovu a znovu. A pokaždé je těžší a těžší odejít. Hodit si na záda bágl, otočit se a vyjít ven. Na jednu stranu cítíte ohromnou radost z prožitého a na druhou stranu cítíte ohromnou bolest nad tím, že vše končí. Inu, každá mince má dvě strany… Pak, co vám síly stačí, se snažíte udržet si pocity z conu co nejdéle. Vyvěsíte si fotky a autogramy, vezmete útokem kina a knihkupectví. Na sociálních sítí se podělíte o své zážitky a doufáte, že vám je někdo likne. To totiž znamená, že nejste sami, že tam někde jsou lidé jako vy. A s podivně zakalenýma očima míjíte lidi na ulici, posloucháte nesmyslné řeči svých nadřízených. Máte toho v ten moment dost, vždyť jste, pro všechno na světě, před pár dny zničili nějaký ten prsten, nakopali do zadku pár Smrtijedů (nebo jste se k nim přidali, to záleží na okolnostech) a na toasty se už také nikdy nebudete nedívat tak jako dřív. Nejraději byste svému šéfovi názorně předvedli, co umí světelný meč nebo byste s chutí do placu hodili nějakou tu avadu kedavru. Ale neuděláte to, protože… éééh… protože vy jste ti hodní. Ano. Nemá to nic společného s tím, že vaše kouzelnická hůlka je jen pryskyřicový výlisek a světelný meč je kus plastu s žárovičkou. To ne. Vy jste klaďasové, super hrdinové v přestrojení. Klidně byste mohli do party k Avengers. A tak si jen povzdechnete a v duchu si řeknete, že až přijdete domů, musíte se podívat, kdy bude další con…
Právě jím toast a u čtení tohoto článku vzpomínám na letošní FF. Bylo to supr, úžasné a jak jinak než fantastické. No, a to, že to skončilo jsem si pomalu uvědomovala už v autobuse z Prahy domů do Žatce (ve vlaku z Chotěboře do Prahy ne, měla jsem štěstí na soukromý “aftercon” – jela jsem s Františkou Vrbenskou 🙂 ). No, a doma to pomalu přišlo. Protože na mě ale čekala práce, kterou jsem do pondělka musela dodělat, tak mi ten smutek pomohla slušně zahnat. Taky jsem tam ale byla jen jeden den, být tam třeba týden, nebo rovnou celý festival, návrat by byl těžší a následná depka delší a hlubší.
Je mi smutno ještě dneska 🙁 Než si člověk uvědomí jak mu je skvěle a že je po roce konečně zase v Chotěboři, už sedí zase doma na zadku a přemýšlí, jak další rok čekání přežít. Dřív mě zachránil speciál na podzim, jelikož v létě jezdím jen na 5 dní, speciál byl pro mě jako druhé FFko, jen o něco chladnější a deštivější. Člověk si cestou domů říkal, vždyť za 3 měsíce jsem zpátky. Jenomže teď je to celý rok, a to těžko snáším. Asi je to mocněné i tím, že v mém okolí se pohybují lidé, které fantastika nezajímá vůbec. Ani nečtou, natož snad aby četli sci-fi nebo fantasy. Takže na FFku se cítím jako mezi svými, kdežto po něm znovu jako E.T. Je to skvělý pocit jít někam na přednášku a mít si tam s kým o nějakém autorovi pokecat, než jako v normálním životě: Co to čteš? – Pratchetta. – Hmmm, tak o tom jsem nikdy neslyšela. A když se zeptají o čem to je a já jim to povím, tak si připadám spíš jako blázen.
Jinak Pavlo, tebe jsem tam několikrát zahlédla, hned jak jsem přijela, tak si říkám jé Pavla z FP, jako kdybych potkala starou známou, a pak No jooo, vždyť my se vlastně neznáme 😀
to Lucky
Nezbývá, než přijet v říjnu na Fancity nebo kamkoliv jinam, existuje i spousta dalších výborných conů. 🙂 A příště se určitě ke mně hlas, moc ráda poznávám nové přátele. 🙂
to PavlaL
Na Fancity jsem byla a bylo to fajn, ale ta Chotěboř mi tam pořád schází 🙂
Tak snad se někdy příhodně potkáme 🙂
Návraty
Návraty bejvají vždycky děs. Je jedno, jestli z conu, nebo odjinud. Historická námořní turistika na La Grace mívá leckdy následky kombinované (minimálně lodní absťák a suchozemskou nemoc).
S tím souhlasí, cony jsou nejhorší, ale i vrátit se ze skvělé dovolení, ideálně bez netu, je krušné…