Když člověk pročítá internetové diskuze o autorských právech (ale nebojte se, tento úvodník o tomto stokrát propraném tématu nebude), tak často narazí na jednu vizi, která mezi nepíšícími (a nejspíš i mezi nečtoucími) amatéry je zakořeněná stejně hluboko jako borovice na holé skále. Autor by měl psát zadarmo, a hlavně by měl trpět, živořit o svíčce a ideálně umírat. Teprve pak může vzniknout kniha, která stojí za to číst… a ideálně ke stažení zadarmo…
 |
Když upustím od téhle nadsázky (o jejíž „nadsázkovitosti“ vědí ovšem pouze ti, kteří píší), tak vlastně nejde o úplnou pitomost. Netvrdím, že by autoři měli bydlet v barabiznách s děravou střechou. Ale na druhou stranu, i méně zkušený čtenář dokáže rozlišit text, který vznikl rukou patnáctileté slečny a který sepsal staletý mudrc.
Nechci říct, že by text jednoho byl horší než text druhého, ale uvnitř se to prostě skrývá. Jsou to totiž zkušenosti, které příběh obohacují a dodávají mu hloubku. Patnáctiletá slečna, která si prošla první romantickou láskou s prvním polibkem, bude se scénou, kdy padesátiletý a životem zklamaný dobrodruh pohřbívá svou druhou ženu, zápasit jen s velkými obtížemi… Když se dneska podívám na své první texty, tak přesně tohle je první věc, která mě bije do očí (asi proto nosím brýle). Teda, ono mě bije těch věcí víc, až jsem samá modřina, ale o tom třeba někdy jindy.
Není proto náhodou, že hodně autorů více a lépe tvoří v okamžicích, kdy jim není příliš dobře. Nudná šeď nudných životů není příliš inspirativní. Když nás bolí srdce, dokážeme si jej vylít o mnoho přesvědčivěji. Vždyť to znáte určitě i vy – vyplakat se někomu na rameni člověku občas pomůže ulevit utrápenému srdci víc než cokoliv jiného.
Jeden velký člověk mi k mému trápení řekl: „To, co se ti stalo, ti v životě jenom pomůže. A není to taková hrůza – tohle je holt osud spisovatelů, vole. Nasaj tuhle atmosféru zmaru, protože to je skvělý podhoubí pro psaní; jen kdo něco zažil, má co říct druhejm. Pan X, paní Y, pan Z (nechci je přímo jmenovat, neboť šlo o osobní soukromý osobní dopis plný osobních soukromých věcí; ale dosaďte si tam největší esa naší fantastické scény a minimálně ve dvou jménech se určitě trefíte), ti všichni část života ryli držkou v zemi a dneska se jim to vrací a podprahově to v jejich textech je – životní zkušenost.“
Takže zkušenosti… a nemusí jít jen o zkušenosti negativní. Ona jakákoliv extrémní zkušenost při psaní může pomoci. Situace, při kterých si člověk sáhne na hranice svých možností. Já třeba dodnes čerpám z deset let starého výletu, kdy jsme měsíc jezdili stopem po Francii. Nocování na beznínkách, vydání se všanc arabským kamioňákům, kamarádství s bezdomovci i žebrání na nádraží ve Strasbourgu, abych se vůbec dostal domů. To byly zážitky tak silné, že se letos chystám podniknout něco podobného znovu – pokud na to seberu dost odvahy.
Když jsem během studentských let brigádničil u firmy, která kopala kanály, taky to stálo za to. Pocit, kdy jste deset metrů pod zemí, v rouře široké metr krát metr, do půli stehen jste zanoření v břečce hoven a chcanek a mrtvých potkanů… to je něco, co se vám zažere pod kůži na celý život. Dodnes, když citím kanál, zmocňuje se mě ten starý známý pocit, když člověk po půl dni vyšplhal nahoru, na vzduch, a podruhé se narodil. Ostatně, někteří čtenáři řekli, že scéna ze Stínu Černého hvozdu, kde se hlavní hrdina plazí kanalizací, je jednou z nejsilnějších v celé knize…
A jaké z toho plyne poučení? Zkusím být optimistou – i když trpíte, je to pro něco dobré. Milé přítelkyně slavných autorů – myslete na své muže a milence a v zájmu jejich kariéry, udělejte jim ze života peklo! Bude to pro jejich dobro…
A vy, milí čtenáři i milí kolegové autoři (zřejmě vy bez partnerek, protože po předchozí výzvě mě asi ti zadaní začnou nenávidět…) – jaký je váš nejextrémnější zážitek? Co vás nezabilo, ale posílilo? Jsem zvědavý a chci se inspirovat – marastu totiž není niky dost.
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.
Hm, tak jsem právě usoudila, že jsem dosud vedla lehký a rovnoměrně plynoucí život:-DDD
Takže: nejextrémnější zážitek? Jednoznačně těch pár dní v nemocnici v třetím měsíci těhotenství, kdy jsem ztrácela krev rychlostí půl litru za hodinu a fakt jsem nevěděla, jestli moje první dítě přežije nebo ne. Přežilo a dneska mi pije krev už třetím rokem, takže na ty zážitky vzpomínám spíš s ironií (například na noční sestru, na kterou jsem zvonila telefonem na pokoji, že mám křeče, po hodině znova, že i po injekci mám křeče, a po třetím zazvonění mi sestra odnesla telefon…)
Jak to ovšem souvisí s tím, že v polovině mých povídek většina lidí nedožije konce a většinou s sebou vezmou podstatnou část populace planety, to nevím:-DDD
Utrpení
Utrpení není žádná zkušenost a rozhodně nic pozitivního. Nemá žádný smysl a nic člověku nepřináší, to jsou jen bludy, které lidem vždy vštěpovala církev, aby je mohla snáze ovládat. Jak je vidět, povedlo se jí to.
Jeden z okamžiků, který mě nejvíc poznamenal, byla návštěva nemocničního pokoje, do nějž nejnovější kus zařízení přibyl někdy před padesáti lety. Šest lůžek obsazených smrtelně nemocnými muži a jedním z nich můj otec. Na pohled do tváře umírajícího blízkého člověka – na ty velké oči ve vyhublé tváři, z nichž se chvílemi vytrácelo světlo a chvílemi z nich úplně sálala touha po nějaké naději – nikdy nezapomenu. Ani na to, jak jsem z toho pokoje vyběhla, abych se na chodbě vybrečela, a nějaký cizí nepříjemný člověk mi položil ruku na rameno a ujistil mě: “To je život, slečinko.” V tu chvíli jsem na něj měla hrozný vztek a v duchu si říkala: “Ne, to není život, to je umírání.”
Když člověk hledí smrti do tváře, v jakékoli podobě, je to asi jeden z nejsilnějších zážitků vůbec. Tak nějak vás to zmrazí v čase, a když se ta smyčka zase rozjede, chvíli jste zrychlení a vnímáte okolní život výrazněji.
Tyhle zážitky z čundrů jsou dobré a inspirující, ale čundr je prostě jen čundr. Když to člověka omrzí, tak zamíří domů. Dostat se bez prostředků ze Strasbourgu? Z Ruska nebo z Ukrajiny by to byla určitě větší výzva … 🙂 … Mnohem “podnětnější” jsou zážitky z vojny, když byl člověk neustále stavěný do neřešitelných situací a musel z nich (se slzami v očích a se skřípěním zubů) nějak vybruslit. Z vojny člověk nemohl odejít, tu musel přetrpět až do konce – a získal spoustu zážitků, které se těžce prožívají, ale vesele se o nich vypráví u piva… Souhlasím s Passou (z jiné diskuze) že někteří zdejší diskutéři by vojnu potřebovali, minimálně by si ujasnili prioity.
K tomu “zklamaný dobrodruh pohřbívá svou druhou ženu” … zážitky tohoto typu – když někoho z rodiny vozím po pohotovostech a nemocnicích – se snažím z paměti spíš vytěsnit, než abych o nich psal. Jen jedinkrát jsem popsal podobnou situaci (hrdina pohřbívá manželku a děti), ale už nikdy více.
Jinak mě zaujala ta pasáž “pocit, kdy jste deset metrů pod zemí, v rouře široké metr krát metr, do půli stehen jste zanoření v břečce hoven a chcanek a mrtvých potkanů…” Kanály jsou moje profese, viděl jsem jich tucty a do některých jsem i vlezl, ale takhle, jak je to tady popsáno, se to dělat NESMÍ… Ani jsem neslyšel o nikom, kdo by to takhle dělal – pustit brigádníka 10 metrů pod zem je v podstatě případ pro prokurátora. Chápu, že v Praze se to dělá jinak, co komu záleží na nějakém brigádníkovi, že … 🙂 nebo 🙁 … doplňte si sami.
Musím Mílovi pogratulovat, že neumřel na “krysí žloutenku”, o které nám vyprávěli už na vysoké škole. Je to vyrianta žloutenky se 100 %ní úmrtností, přenášená krysami v kanálech, zhebnul na ni i starý Mažňák – tady si Foglar ani moc nevymýšlel.
výzva pro čtenáře
Milí čtenáři, vzdor pointování tohoto článku se snažte autory spíše pozvedat; oni si dokáží udělat peklo ze života sami…. 🙂
Jinak utrpení jako inspirace určitě funguje; jsem pevně přesvědčen, že kdyby Tolkien nezažil peklo zákopů první světové války, nevdechl by do Středozemě takovou sílu.
Na druhé straně je zde ale příklad Julese Verna, který psal takříkajíc od zeleného stolu, veden jen svou Touhou a Fantazií…
Michael
Co, Tolkien, nebýt války, asi by nevznikla celá ta povedená partička kolem Hemingwaye.
Verne
No jo, ale proto je také Verne sice autor zajímavý, ale v podstatě sterilní. I když… pár momentů vlastních zážitků by se našlo. Kupříkladu jedna scéna z Lodivoda dunajského, kdy Ivan Drago uniká z lodního vězení (ale kde ty pocity Verne sehnal? možná mu to někdo vyprávěl…)
Stihla jsem včera o půlnoci promítání filmu Angeliny Jolie V zemi krve a medu. Filmařky perfektní, námitky vůči stavbě příběhu – ale zase, jsou důvody k tomu, aby scénář byl takový, jaký je. Nicméně, proč to vykládám: uvědomila jsem si při něm právě tohle (co ostatně nejeden z nás autorů deklaruje průběžně – bez zážitků a zkušeností jde psaní hůř).
Vnímáte místa v knize nebo filmu úplně jinak, když už jste je někdy navštívili. Když máte dítě, zažili jste milostný vztah, někdo drahý vám doslovně umřel v náručí, víte, jaké to je, když se na ulici ozývá střelba a někdo se zbraní buší na dveře, nebo když hrozí skutečná katastrofa, a nemůžete před ní uniknout…
(Tyhle prožitky mám, v Bosně jsem byla, takže ke mně hraná režijní prvotina paní Jolie mluvila jinak, než k někomu jinému mladší generace).
Některé věci autor/ka ovšem zažít nemůže už z titulu toho, že je muž/žena, že je člověk , a ne jiný živočich, že ještě není starý (nebo už není hodně mladý a některé pocity se s věkem vytrácejí), že tu nemáme otroctví – a podobně.
Ledacos jde ovšem nasimulovat z cizích pamětí a vzpomínek. Spisovatel je naštěstí (nebo bohužel) nadám fantazií a empatií.
Ale za živelními katastrofami, válkou a různými tělesnými a psychickými úhonami se dá vypravit, případně si je opatřit… pokud to stojí za to. Někdy si vás najdou samy.
Míla má stokrát pravdu. A zastala bych se ho, co se týče té brigády. Z povodňových zkušeností vím, že někdy se v praxi na bezpečnost brigádníků či dobrovolníků docela kašle.
a ještě
Při prvním průseru, do kterého jsem se na počátku své profesní kariéry nezaviněně (!) a ne sama dostala, šéf, strůjce maléru, sám nedotčen restrikcemi, prohlásil na adresu nás nemile stíhaných :
“Žádná zkušenost není dost drahá!”
Zlatá slova. Zvlášť pro autora.
Já se kanálů musím taky zastat 🙂 Jednak jsme tam byli vždycky pod dohledem a druhak to možná nebylo metrů deset, ale jenom pět 😉 To jen ten pocit, když člověk šplhal nahoru, tak konec byl nekonečně daleko… snad sto kilometrů 🙂 A i těch potkanů nakonec nebylo tolik, to jenom, jak se už rozpadali, tak to vypadalo, že jich je plno 🙂
Ale znáte to, paměť si to přetvoří a Františkou zmíněná fantazie to přetaví do formy, o které se pak u piva povídá mnohem lépe 🙂
Omlouvám se všem za poněkud třaskavý příspěvek, ale:
Souhlasím s pozitivním přístupem, že zkušenost (dobrá i špatná) je cenná a dá se při psaní využít. Ale pozor, nebavíme se tu o arteterapii, ale o tvůrčím psaní.
Nesouhlasím s tvrzením, že styl patnáctileté slečny a osmdesátiletého mudrce je rozpoznatelný. Z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak nemusí být. Buď autor má, co říci, nebo nemá. (Mluvíme-li obecně.)
A (při vší úctě k autorovi) větu “marastu totiž není nikdy dost” mohl napsat jen člověk, co tou “držkou v zemi” ještě neryl. Nezapomínejme, že ne brigády v kanálech, ale často jen “obyčejný život” srazí člověka do kolen. A některé věci si nepřejme zažít.
pro mambii
No, za tvrzením, že text mladého člověka je rozpoznatelný… pročetl jsem hodně soutěží a workshopů a samozřejmě i knížek… a i když patnáctiletý člověk má co říct a šedivý kmet nikoliv, stejně to je poznat, kdo psal co. Zejména u těch vydaných knížek. Tam se to prostě nedá nijak “oblbnout”… a to jsem četl jen ty “lepší”, ktrý doporučil občas alespoň někdo…
A k druhé části – ten marast si dát prosím do kontextu s “udělejte svým mužům ze života peklo”… Ostatně i výčet “zkušeností” v textu (snad) napovídá, že u psaní nejde vždycky jenom o život… 😉
Roggy
Nejde to poznat. Viděla jsem texty působící zrale psané rukou středoškoláka i totální “freudovskou” blbinu od vysokoškolsky vzdělaného čtyřicátníka (kde jsem hádala věk maximálně 16 let). Nemluvím tu ovšem o žánru a SFFH workshopech, ale o literatuře obecně.
Já vím, že je článek myšlen v odlehčeném duchu, ale i tak mě z toho trochu zamrazilo.
Jako redaktor pohlaví i stáří dost často poznám, třeba v anonymní soutěži.
Je to otázka volby témat, oblíbených výrazů, jazyka, reakcí postav. Prostě vyprávění nelze sterilně oddělit od vypravěče…
Úspěšnost je samozřejmě vysoká, nikoli 100%.
Michaeli, díky 🙂 To jsem zapomněl říct a řekl jsi to za mě 🙂
(aneb když autor neumí vyjádřit své myšlenky a musí mít redaktora i na komentáře na internetu….. vracím se asi do svých deseti let…. a jdu si hrát s mašinkami, jupíííí…)
Mě jaksi v soutěži, kterou organizuju (Žoldnéři fantazie, dříve Trollslayer) baví u anonymních příspěvků tipovat, který z našich pravidelných účastníků je mohl napsat. Tam mě potěší, když se třefím občas, ale jak jsem psal, ta základní úspěšnost je celkem vysoká. Můžu si letos zkusit udělat statistiku… 🙂
Událost, která asi nikdy nepřestane bolet, mi nejvíc pomohla k odeslání první povídky do soutěže.
Myslím, že při psaní využívají autoři zážitky dobré i zlé , vědomně a nejspíš i podvědomě. Samozřejmě je taky kombinují se zážitky televizními a čtenářskými. Tohle se oddělit snad ani nedá.
V mládí těch osobních zážitků tolik nebylo, ale podezřívám se, že jsem trpěla pocitem, že co jsem nezažila, to si přece domyslím. 🙂
Nejspíš se dá napsat zajímavá práce “od stolu”. Ale pak ten požitek, když v ní najdete cosi, co autor jistě neviděl v televizi, nepřevzal od jiného autora nebo z běžného klišé.
Michael >
Určitě se praxe při úsudku projeví, ale jistotu člověk prostě nikdy nemá.
Některé zkušenosti se prostě sdělit nebo představit nedají:) *poprosila bych vážené přítomné mužské spisovatele, aby se vyhnuli popisům porodu z hlediska rodičky*
Jednou jsem – myslím, že to bylo v Halmochronu? – četla povídku, která začínala na porodním sále; nevím, kolik “náct” bylo autorovi, ale můžu garantovat, že tak, jak to napsal, se teda ženská necejtí.
Ad tipování, co kdo napsal: naposled se mi povedlo správně určit Honzu Žlebka. Jeho styl je vážně nezaměnitelný:))))
Passa>
😀 😀 😀
Palec nahoru. A perlička:
Oni muži trpěli často představou, že teoreticky vysvětlí ženám cokoliv, tedy i porod. První takoví se objevovali například na prvních koncilech, kde se řešil porod Marie. Čtení je to věru zábavné pro každou ženu, nejen pro porodní báby. Podotýkám, že se jedná o 6. století našeho letopočtu.
Vzhledem k tomu, že tehdy chtěli, aby se podle jejich nejrůznějších představ ženy řídily, je to věru zábavné až dnes 🙂
Janina
Ono to tehdy bylo spíš kvůli potřebě osvětlit porod Marie v kontextu probíhajících rituálů plodnosti a kultem ženských bohyň. Oni sami se v tom docela plácali a měli s neposlušnou Marií problém :). Žena coby hadí plémě je tradice pozdější.
Nojo, asi bych se měl věnovat jenom tomu, čemu pořádně rozumím, a vydávat jen texty mužů, protože ty druhé zjevně nedovedu pořádně zeditovat… :p
porody a jiné
Přesně tohle jsem měla na mysli a zrovna před týdnem jsem o tom vykládala fantazákům v Bratislavě.
Chlap nemůže zažít porod (leda by šlo o konkrétního transexuála, který si nechal ženské vnitřní orgány, což je případ z reality). Žena nepocítí, jaké to je vstoupit do jiné dámy, protože umělé vybavení nezajistí totožné pocity jako přírodní materiál. (Pardon, doufám, že nečtou nezletilí.) A tak dále.
Jenže – nikdo na světě nemůže zažít a zkusit úplně všechno. Nemusí jít o velké věci, drobnosti jsou taky důležité (například: jak se vyměňuje plínka :-)). A rozhodně se to v textu (v drtivé většině případů) pozná.
Celá záležitost má ještě druhou stranu mince: konzument díla (filmového či literárního) vnímá úplně jinak, pokud se líčí jev či zážitek, který on osobně zná. Taky podle toho reaguje (viz kanály :-))
Když o tom tak uvažuji, tak v dávných dobách bylo daleko méně situací, o kterých někdo vyprávěl či psal, s nimiž by nebyli příjemci díla důvěrně seznámeni (fantazijní prvky vyjímám).
fv>
Já si nemůžu vynachválit pomoc, kterou mi v případě vztahu autor-text-čtenář, dala hermeneutika.
Jinak s výše popsaným “známým prvkem” v příběhu naprosto souhlasím. Čtenář to, myslím, potřebuje i teď.
Jojo, souhlas s fv. Nedávno mi bylo u jedné povídky vytknuto: “Práci policie vidíš jako Hurvínek válku.”
Pravdu děl kritik. Protože samozřejmě nejblíž policajtovi jsem byla u zkoušky na řidičák, když seděl na zadním sedadle oktavie, se kterou jsem se pokoušela rozjet přes zataženou ruční brzdu (ale to je jiná historie…)
Ve zmíněné povídce, kde hlavním hrdinou byl soukromý detektiv, jsem ovšem potřebovala jako vedlejší postavy pár policajtů. Uchýlila jsem se tedy k žánrovému klišé. Každý z nás někdy viděl nebo četl detektivku, kde vystupuje policie nebo některý z jejích útvarů. Ať už Scotland Yard nebo CSI. Vybavila jsem si, co jsem kdy četla o policajtech, a napsala je podle toho. Nestvořila jsem tedy “literárního policistu podle reality”, ale dvojitý odvar – postavu podle jiných postav. Což bylo zřejmě to, co kritikovi vadilo, protože:
Víte kolikrát skuteční policisté nadávají, že jsou lidi odkojení seriály typu CSI a pak od policie očekávají podobné výkony?
Na druhou stranu, předpokládám, že “vidíš práci policie jako Hurvínek válku” bylo svého času vytčeno snad každému autorovi detektivek, takže to beru jako kamínek do mozaiky. Už mi byly vytčeny horší věci.
Františce: (mimochodem, ten Verne mi nepřijde sterilní…) Jo, to máš pravdu. Člověk konec konců čte mimo jiné proto, aby poznal různé náhledy na realitu, (i když všeho moc zas škodí)… 🙂
Nemyslíš, že v dávných dobách byly tolik oblíbené báje právě proto, že s nimi tehdejší člověk nebyl důvěrně seznámen?
obeznámenost s bájemi
Ba ne, jeden čas jsem si studovala způsob, jak kdysi dávno lidé přicházeli k příběhům. Byla to v zásadě posvátná – či slavnostní – záležitost. (tady malé off-topic: přerušovat příběhy reklamou je neskutečné zvěrstvo).
A lidi si objednávali vypravěče, těšili se na oblíbené příběhy, jako jsou dneska schopní po x-té vidět Vinnetoua nebo S tebou mne baví svět. Vypravěči měli základní scénáře populárních příběhů, které doplňovali, aktualizovali a modifikovali podle potřeby. Taky se s nimi mezi interprety různě kšeftovalo, vypůjčovali si je, vyměňovali a kradli.
Legrační je, že v těch velmi přírodních společnostech bývaly na konkrétní motivy výtvarné či slovesné – třeba celé písně a vyprávění – copyrighty :-DDD
ad off topic
fv: To je moc zajímavá poznámka o tom přerušování příběhů – vzpomínám si totiž (pravděpodobně z učení se na maturitu, cha!), že když se například hrály pašije, tak se mezi jednotlivé akty vkládaly tzv interludia (mezihry) – komické skeče. Například O třech Mariích.
Samozřejmě to nebyly pašije čtené v kostele, ale třeba ty hrané na návsi. Mimochodem, těm čteným (zvlášť jede-li se podle Matouše) by občas interludium prospělo. IMHO:)
Zajímavá poznámka je i o Vinnetouovi. Karel May byl jedním z těch, co postrádali osobní zkušenost a psali od stolu vybaveni jen obsáhlou knihovnou a bohatou fantazií, přesto se jeho příběhy staly nesmrtelnými a rozhodně nebyly sterilní 🙂 Je to příklad toho, jak si autor osvojí zkušenosti cizí a pak je více či méně úspěšně zužitkuje.
2 Janina
No – to není tak docela pravda.
Karl May v zásadě celý život trval na tom, že psal “podle skutečných událostí”, což se s jeho pomocí dlouho vykládalo, že prostě píše svoje zážitky z cest po cizině. Pak to prasklo a objevila se skutečnost podstatně prozaičtější – May vycházel ze svého života, okolí, zážitků, a následně to transformoval do podstatně přitažlivější podoby a mnohem atraktivnějších kulis. Plus byl vypsaný ze spousty sešitových záležitostí, což v tom taky hrálo roli, a od mládí byl cepovaný k pečlivému studiu. Ale jako ten základ vidím osobní zkušenost z dosti (z)mrveného života, potřebu se tomu postavit aspoň na literárním poli, a strašně intenzivní a živý sen o tom, jak by realita měla vypadat.
Ve srovnání s Vernem rozhodně nebyl autorem “od zeleného stolu” – a ne nadarmo je Vernovou nejlepší knížkou Patnáctiletý kapitán, která vychází z něčeho podobného, jako je Mayovo snění o lepším světě (Verne se tam v zásadě vypisuje ze svých problémů se synem, a myslím, že to, že Michelovi v té době bylo myslím taky kolem patnácti a “za trest” byl plavčíkem na lodi, aby se srovnal, není čistě náhodné…)
May
May měl zdroj informací přímo z Texasu, univerzita v Lubbocku dokonce svého času prováděla výzkum na téma “Karel May a USA”. ranč onoho “informačního zdroje” dodnes stojí a prosperuje. Další jeho zdroje jsou staršího deata, byť v jiné souvislosti jsem na ně narazil v knize “Za širou Missouri”.
Mě za poslední dobu nejvíc ovlivnil velice intenzivní, ohavný a přitom jaksi zvhrle krásný, a rozhdoně vzácný zážitek – vykvetl nám v obývacím pokoji zmijovec:-) Ta vůně hnijíícch mrtvol mě vzbudila a pronásledovala mě ještě po zbytek den, i když už jsem byla mimi zmijovcův dosah:)
A výsledek? Svižná zombie oddechovka.
Kája May – já měla za to, že to napsal v base:-)
Chudoba a vězení byl podle zdejšího tématu Mayův hnací motor, ovšem měla jsem na mysli osobní zkušenosti s tím, o čem tak zasvěceně psal – s Indiány, beduíny ap. – asi jako měla Passa s prací policie 🙂 Pokud vím, jeho jediná doložená cesta je až z pozdějšího věku a nad jeho nepotvrzenými dobrodružstvími se odborníci spíš ušklíbali. Jestli se od dob, kdy jsem měla nasbíráno všechno, co v češtině vyšlo, něco informačně změnilo, omlouvám se, neb jsem asi už pěkná vykopávka 🙂
2 Janina
Mno, pokud jde o Ameriku, tak jo.
Nicméně druhý cyklus z knížek o Karovi a Hadžim začal psát v průběhu “studijní cesty”, kterou absolvoval s manželkou a přáteli (pokud si vzpomínám, fungovalo to především tak, že společníci rázovali po památkách, May strašně rychle chytl deziluzi z okolního prostředí, zavřel se na hotelu a pustil se do psaní – mám neblahé tušení, že část konceptů dokonce posílal do Německa na pohlednicích, ale za tohle bych ruku do ohně fakt nedala 🙂 ).
Strašně zajímavej člověk.
Pro Elinor
Příběhy Kara ben Nemsího začaly podle všeho vycházet (1892) ještě před tou cestou (1899). May pak chtěl psát po téhle zkušenosti trochu jinak, ale v té době už se proti němu rozjela slušná kampaň a soudy, které ho nakonec vyčerpaly, onemocněl… Takže to nejlepší vydal vlastně předtím – to už bylo i zde propagované utrpení příliš velké. Prostě čeho je moc, toho je příliš 😉 Každopádně se mu to moc povedlo, to je hlavní 🙂
Kara ben Nemsí – je pro mě snad ještě s Petrem Bloodem jediný kladný hrdina, dobře napsaný (člověk mu fandí víc než zlounům). Ale možná můj názor vychází z toho, že jsem to četla jako mrně a tak se to nějak zapsalo do paměti (a nebyly tam výraznější zlounové). Jiný dobře napsaný kladas mě nenapá – a nebo když jo, tak mu sekunduje daleko povedenější zloun:-)
Pro Haninu
No, to je dost problém. Mně napadl ještě zaklínač Geralt, i když to zase není tak bezchybný klaďas jako Kara ben Nemsí 🙂 Souhlasím, že záporáci nebo alespoň velice rozporuplní hrdinové bývají většinou ztvárněni mnohem přitažlivěji…
Jojo, klaďasové,
s těmi je to těžké. Zamlouval se mi Nemo od J.M.Trosky. U Kara ben Nemsího to taky celkem šlo, i když mi nejvíc utkvělo plivnutí do psí tlamy, aby byl pes věrný – a kapitána blooda jsem v těch deseti vyloženě milovala. Přetrumfl je všechny Petronius (jéžiškovane, teď kde víc?) a od něj už jsem to měla spojené spíš ve dvojici muž a jeho dílo. Takže halda klasiků a jejich tvorba jako odraz období života.
No a protože jsem si užila i toho rytí držkou v zemi, odjakživa fandím každému, kdo aspoň zvedne hlavu. A když se vyhrabe aspoň na kolena, je fakt dobrej. A když vstane a znovu vykročí, sakra práce, to je už nějaká osobnost!
Petronius! Idol mého mládí:)) (pravda, až po neohroženém polyglotovi Karu ben Nemsím:) – mně na něm vážně nejvíc imponovalo to, že uměl tolika jazyky…:))
Jinak ale vždycky říkám, o kolik perel byla naše literatura ochuzena, škoda že se na spisovatelskou dráhu nedala moje babička. Od dětství slepá, vychovala pět dětí, to šesté bohužel umřelo ještě v kolébce, mou matku rodila ve sklepě během spojeneckého bombardovacího náletu, pochovala dva manžely a ještě v sedmdesáti se potřetí vdala. To byl život! Moje máti je taky silná ženská a fandím si, že mě taky hned tak nic neobouchá, ale na babičku jsme všichni krátký….
Pro Passa
Já mám v tomhle také svou “inspiraci”. Dodnes si téměř slovo od slova i se všemi těmi emocemi a výrazy tváře pamatuji všechno, co mi kdy vyprávěl můj nevlastní děda, voják, ze svých zážitků z války i služby po ní. Navíc, poněvadž život je pes, mu brzy zemřela žena a vychovával úplně sám tři děti. Výborný chlap, citlivý tvrďák, kuchyňka i kutil. Pro mě prototyp chlapa vůbec 🙂
Oni tihle lidé o svých zážitcích zřídkakdy mluví natož aby o nich psali. Něco zavřou hluboko v sobě, něco se naučí brát s nadhledem, aby se z toho nezbláznili. Kdo nemá někoho takového v blízkém okolí, jde si toho všimnout např. při náhodných rozhovorech s pamětníky koncentračních táborů. Oni o tom třeba i mluvit chtějí, ale zlomí se to v nich po pár větách, jak je ty vzpomínky přemůžou. No a někdy jsou jim nepříjemné reakce okolí, diskuze… Je toho až až.
Hra o Mariích a Petronius
to Passa: Pašijové hry – ale to bylo něco jiného než třeba reklama na vložky plácnutá do umírání sv. Františka v sugestivním podání Mickey Rourka (autentická zkušenost – odporné…) . Tam šlo o adekvát forbín nebo komických výstupů v Shakespearových dramatech. Ty výstupy měly svůj smysl. Přiblížit, odlehčit, poskytnout jiný úhel pohledu, při zachování integrity vyprávění. Ale je to dobrá připomínka, díky.
to Anna Š: jó, Petronia jsem měla moc ráda. Kvůli němu jsem si už jako malá holka přečetla Satiricon. Bohužel před četná ztvárnění Quo vadis vyhovují jeho představitelé a jejich místo ve filmu jen výjimečně. Zato román paní Loukotkové, který mu věnovala, byl docela fajn 🙂
zážitky
Protože mám teď v práci na padesát babiček a dědečků, jsem v permanentním obdivu. Je úžasné sledovat a slyšet, kdo jsou, jak se chovají, čím prošli – a jak se třeba na “stará kolena” mohou proměnit. Stačí jim dát šanci. Jeden pán, který doma fungoval jako nevzdělaná postavička s tělesnou vadou, odrbaný příbuzenstvem a potom taky pěkně sebezáchovně zaměřený na vlastní výhody, měl i v kolektivu nižší postavení. Jenže se objevily vědomostní soutěže a křížovky s vělkými písmeny, které byl schopen louskat. Zjistil, že místní intelektuální veličina má nechuť k počítačům a odmítá sudoku. No a co myslíte? Napřel se do obojího, v soutěžích gurua dohnal, u PC zaučoval jiné, laskavě seznamoval nově příchozí s během baráku a rozdíl během cca tří let těch změn byl, že se při nemoci a potom smrti stal osobností, o kterou byl velký zájem, těšil se skutečnému zájmu, pozornosti a strachu o jeho život. Předtím by prostě jen byl nemocný a umřel, jak to holt chodí. A ticho po pěšině. Na toho změněného se pořád vzpomíná… I za těmi “zlými” najdete naprosto přirozené a pochopitelné pozadí. Kdo by se třeba nehádal, být na čtyřlůžkáči bez možnosti zamknout si věci, že. A takhle někteří lidé žili třeba deset roků, než se to (kolem 2000) začalo měnit. A ti doma se přesně tohohle bojí. Mně by stačil na to, být hnusná, taky jen ten strach při rostoucí bezmoci, že mě naši kamkoliv šoupnou.