Já a pan Král

Carrie, ten podmanivý příběh týrané dívky, která se pak vzepře fanatické matce a krutým spolužákům, odstartoval lavinu. Není těžké se s takovou postavou aspoň malinko ztotožnit, když jste tlustá a neohrabaná a děcka ve třídě se vám smějou. Samozřejmě, pro dvanáctileté dítě jsou tam šokantní sprostá slova, explicitní popisy sexu mezi náctiletými a tak dál, ale nutno přiznat, že co se týče mé maličkosti, byla jsem díky své předčasné pubertě jaksi vyspělejší než zbytek mých vrstevníků. Takže zatímco oni četli literaturu pro náctileté anebo nečetli vůbec a radši pařili na Pentiích hry té doby, nebo začali hulit venku na hřištích, já si jako závislák chodila půjčovat knížky k Davidově mamince.

Řbitov zviřátek, má snad nejoblíbenější Kingova kniha, Prokletí Salemu, kde valila oči na nebohého čtenáře postava bledá a s rozpraskanými rty, jedna z nejlepších upířin které byly kdy napsány, a konečně Osvícení… a já se v noci bála na záchod, abych tam nenašla napsané DROM. Právě úžasné malby Petra Bauera na laseráckých vydáních se mi mohutně zaryly do hlavy. Musím zmínit i obrovský dík své mamince, která absolutně nehlídala, co čtu, a díky tomu mohla být má celoživotní zájmová deformita zdárně přiživována.

Jako fanynku do všeho, co má čtyři kola, mne uchvátila i Christine, ten démonický Plymouth Fury s bílou střechou a vražednou žárlivostí pod kapotou. A co načala maminka mého spolužáka, dopáchala laskavá a skvělá knihovnice v pobočce sídlící ve Strašnickém divadle, již bohužel neexistující, která mi na tátovu průkazku (kdy mi ani omylem nebylo patnáct let) nechávala půjčovat si další strašidelné pohádky od pana Krále. Cujo, ale ten mi nikdy nezabránil mít rád psy, TO, kde se moje averze ke klaunům naopak ještě prohloubila, Nezbytné věci… Temná věž mne naopak absolutně minula (a já doufám, že budu mít ještě dostatek času a peněz této sáze dluh splatit) a dokonce kniha, kterou byla schopna přečíst i moje jinak celkem bojácná sestra – Dračí oči – a okamžitě si ji zamilovat. Sestra si přečetla ještě jednu povídkovou sbírku, obsahující povídku Šroťák, a to jí udělalo celkem nehezky v její psychice, neboť shodou okolností v té době pracovala na brigádě v prádelně.

Doma jsem ale měla vlastně jen jednu Mistrovu knihu, Řbitov zviřátek; jenže tu jsem neopatrně půjčila a spolu s osobou, které jsem tuto důvěru projevila, zmizela v nenávratnu. Půjčování v knihovně stabilně pokračovalo, se závěrečným ročníkem na střední posloužila i sci-fi speciálka Jednorožec, kam jsem si vyprosila jít na praxi. Poslední akvizicí v tomto byla Holčička, která měla ráda Toma Gordona (opět aspoň částečné souznění, já tehdy sbírala hokejové kartičky). Pak přišli jiní autoři, jiné podněty a já se na léta od Kinga odklonila.

Jenže, stará láska nerezaví a tak jsem se tuhle při návštěvě knihkupectví plácla přes kapsu a koupila si dvě kingovky – Prokletí Salemu a Řbitov zvířátek. A tak se znovu můžu vydat s Benem Mearsem k Marstenovu domu a spolu s Louisem Creedem dozadu na mikmacké pohřebiště, kde jsou slyšet jen potápky dole u Prospectu. A hlavně věnovat vzpomínku a veřejně vyseknout poklonu těm dvěma úžasným ženám, které mne k panu Kingovi jako dobré dvorní dámy přivedly.

Nikdy v životě vám to nezapomenu.