Hobit: Odpočet zahájen…

Popravdě, neovládl jsem se ani já. A to přesto, že mám s předchozí LotRovskou trilogií páně Jacksona trochu problém. Ano, slyšíte dobře: skutečně padla tahle kacířská slova. Ačkoliv se nepočítám mezi ty škarohlídy, kteří jsou schopni kazit svému okolí nesporně uchvacující kulturní zážitek výčtem všech větších i naprosto okrajových prohřešků proti literární předloze (na druhou stranu, zářivá supernova loňského seriálového nebe, Hra o trůny, svádí k neodbytné myšlence, jak by to asi se Středozemí vypadalo, kdyby se tématu chopila HBO), prvotní okouzlení Pánem prstenů se u mě záhy proměnilo v dost rozporuplný vztah. Ačkoliv výsledek jako takový pokládám za nesporně zdařilé a s úctou a láskou uchopené dílo, bohužel, výběr některých herců, včetně hlavního hrdiny, se natolik rozcházel s představami, které si následkem letitého opakovaného čtení vytvořila moje bujná fantazie, takže v okamžiku, kdy na mne ze stránek knih vykoukl namísto ušlechtilého a hrdinného Legolase přiteplený Orlando Bloom (nic proti gayům!), nezbylo než říci rázné NE a s filmy se rozloučit. Od té doby si je dávkuju jen velmi opatrně, pouze jednou za uherský rok (ale znáte to, člověk se ani nenaděje – a uherák je pryč!).

Poté, co se tedy na DVD začal snášet prach, měl jsem za to, že stejný osud postihne i Hobita. Postupem času se totiž můj vztah k odkazu JRRT vyvinul tak, že Hobit je dnes moje nejoblíbenější knížka, kterou čtu opakovaně, alespoň jednou za rok. Pokud mě paměť neklame, podobnou pozici má v mé knihovně snad jen Pratchettův Otec prasátek, se kterým každoročně trávím advent, a Sapkowského povídky. No, možná ještě tak Kulhánkův Noční klub coby zaručený způsob, jak si vyčistit hlavu (když to po sobě čtu, doufám, že se tenhle výběr nedostane do ruky mému psychiatrovi). Pravda, faktorem bude i věčný boj mezi tím, zda číst sice výtečnou, ale už známou ságu, nebo si naopak přečíst něco nového. Jak by se hodil třeba takový obraceč času… Ale zpátky k Hobitovi. Ve chvílích upřímnosti k sobě samému jsem si sice přiznal, že nejspíš neodolám a věrný zásadě, že chci-li něco kritizovat, je dobré mít to z první ruky, takže stejně do toho kina zajdu. Ale až někdy časem, rozhodně ne na premiéru nebo v prvním týdnu promítání, nejsem přece puboš… Moje odhodlání i obavy jen posílily první zveřejněné fotky. Cože??? Tohle že má být Thorin Pavéza? Kili a Fili jako metrosexuálové? OMFG… Ale Oin a Gloin se zase povedli, to je nutno uznat. Prostě rozpaky, jaké jsem čekal.

Jenže chyba lávky! Říká se, že není radno dělat účty bez hostinského. A hostinský Jackson od Skákajícího poníka je liška podšitá. Už jako lavina se po přátelích šířící info o tom, že je venku trailer, mi zvýšil tep nebývalým způsobem. A okamžitě šup na youtube… Je třeba říct, že trailer mé obavy trochu obrousil. Kili a Fili či Bombur mi sice nadále pijí krev, ale Thorinovi nelze určité charisma nepřiznat. A především samotný Bilbo Pytlík… Kam se hrabe Frodo s těma svýma pomněnkovýma očima, to se nedá srovnat. První vlaštovku bych tedy sám pro sebe shrnul slovy „Revoluce se nekoná, vše, co jste milovali i nenáviděli na Pánovi prstenů, zůstává v Hobitovi zachováno.“ Moje vlastní představa se očividně zase sem tam tvrdě střetne s představou Petera Jacksona. S tím je nutno se smířit, ostatně jen těžko tomu mohlo být jinak.

Přesto mok šenkýře Jacksona začal působit. Zprvu nenápadně, ale o to účinněji. Při scéně se zpívajícími trpaslíky skutečně běhá mráz po zádech, ostatně hudba Howarda Shorea je opět náramně atmosférická a podmanivá. Na poličce u postele tedy v tuhle chvíli už zase čeká knižní Hobit, až na něho dojde řada. Přiznám se, že váhám, jestli se do četby pustit. Děj si přece připomínat nepotřebuju. Naopak se bojím, že oživení postav v mé hlavě mi podřeže příslovečnou větev a zkazí mi zážitek v kině, protože budu podvědomě srovnávat nesrovnatelné. Jenže to očekávání, napětí a touha jsou tak stravující. Určitě to znáte a cítíte taky. Zatím tedy přišel na řadu můj oblíbený hobitovský komiks. Miluju atmosféru těchto obrázků. Hobitovská horečka se projevuje i na mém hudebním vkusu. Po dlouhé době jsem vyhrabal z hloubi své sbírky alba německých powermetalistů Blind Guardian, které jsem svého času hodně poslouchal. Skvělé album Nightfall in Middle-Earth z roku 1998 prakticky nepřestává hrát. Píseň z jejich desky Somewhere Far Beyond The Bard´s Song je ostatně výslovnou poctou Tolkienovu Hobitovi. A navíc je to opravdová pecka. Pokud vám z metalu nenaskakují pupínky, The Bard´s Song opravdu doporučuju.

Takže co říci závěrem? Podtitul prvního dílu Hobita poněkud klame tělem. Tahle cesta myslím není neočekávaná, právě naopak. Nevěšme hlavy, zbývá už jen necelých 11 měsíců. Na viděnou v kině, omluvenky se nepřijímají…

Out in the distance
There’s so much gold
The treasure that I’ve found
Is more than enough
Far to be the hill we’ve to go
Over the mountain and seas
To the old hill
Where the old dragon sleeps
Blind in the dark dungeon’s night
So God please take me away from here
And Gollum shows the way right out

I’m alive

The dying dragon brought trouble and pain
And horror to the halls of stone
I’ll take the mighty stone
And leave the dwarves behind
Ice and fire and forest we passed
And horror in the halls of stone

Trolls in the dark
The dawn took them all
Caught in the wood
By the wooden kings’ men
But now I’m alone
‚Cause I‘ve made up my mind
By the spell of gold

The king under the mountain
Will risk the great war
Oh what a fool
He’s losing control
So I am trying to find a way
Blind in the dark dungeon’s night
Then darkness comes from the northern side
And Thorin clears his mind

(Blind Guardian, The Bard’s Song (The Hobbit), album Somewhere Far Beyond, 1992)

A jak prožíváte čekání na Hobita vy?

Josef Šrámek (redaktor)

jos.sramek@gma­il.com

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.