Dost možná popíšu fenomén, jehož chapadla dosáhla i na vás. Pokud však ne, považujte se za šťastné.
V dětství stačilo málo. Čtveřice zmutovaných želváků potírajících zločin mnoha dimenzí nebo seriál o strážcích vesmíru, který si dnes pustíte pouze ve společnosti ujetých lidí a několika hektolitrů alkoholu. Souboj titánů. Ten starý, s kouzelně roztomilými triky mistra Raye Harryhausena, jedné z největších legend Hollywoodu v oblasti filmových efektů. Pamatuji si, že tento film dávali zhruba jednou týdně na večerní verzi kanálu Cartoon Network (bohužel už v paměti nenosím její název). Pamatuji si, že jsem zhruba jednou týdně seděl před televizní obrazovkou a HLTAL.
V kině by mohly dávat filmy podle sebraných spisů Danielle Steelové, v té dávno zapomenuté éře bych je hltal neméně zažraně, takovou měly velké stříbřité plátno, řady polstrovaných sedadel a tma moc. Později, v době raně teenagerovské, jsem v této atmosféře nedokázal najít chyby ani u filmů jako Mumie či Van Helsing a Peteru Jacksonovi bych za Společenstvo prstenu dokonce vytvářel zápalné obětiny.
To vše právě kvůli onomu hltání, zažranosti. Film či kniha mě dokázaly tak moc vtáhnout do děje, až přestal existovat okolní svět. Nevím, jestli znáte ten prapodivný pocit, kdy si přestanete uvědomovat vlastní hmotné, těžké a neohrabané tělo? Tedy, ve chvíli, kdy si uvědomíte, že si ho neuvědomujete, si ho uvědomíte zpět a najednou tam zase je a táhne vás dolů, k Zemi. Přesto je ten pocit uvědomění nádherný.
Z příjímání příběhů se však postupem času stala regulérní droga. Žádné servítky, nazvěme fakta bez příkras. Po dočtení knihy se pouštíme do další, nestačí ani jeden film denně. Jasně, nakonec muselo přijít nějaké ale. V každém dobrém příběhu je ale. Ve špatném je jich víc.
S postupem času je ono hltání stále těžší. Jestli mi dříve stačilo vidět cokoliv, případně vidět cokoliv v kině, za loňský rok mě do sebe vtáhly natolik, abych si přestal uvědomovat jejich chyby, zhruba tři filmy, což je z té o něco víc než třístovky za ono období viděných filmů necelé jedno procento. Sám sobě – a teď i vám – pokládám otázku. Je to přibývajícím věkem? Nebo zkušenostmi? Tím, že toho vidíme a čteme tolik, že už nás zkrátka nic nového neohromí? Je to daň za naši nenasytnost?
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které vydáváme každou neděli.
Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)
josef.horky@fantasyplanet.cz
TCM
Mam pocit ze ten kanal so starymi filmami ktory bezal po Cartoon Network bol TCM (Turner Classic Movies)
Tomuhle říkám “Mluva z duše”. 🙂
Rozhodne v tom hraje velkou roli ta zkusenost. Opravdu novych napadu zase neni az tak hodne. Kdyz ma clovek nacteno par tisic knih/nakoukano par tisic filmu, tak zacne vnimat opakujici se motivy a tudiz uz jej neohromi, naopak zacne srovnavat, jak jsou zpracovany. Ja jsem se treba k slavnemu Coelho dostal az nekdy v petatriceti a Alchymista me nechal chladnym. Totez uz jsem cetl vicekrat a lepe napsane, nemluve o tom, ze pokud clovek v kristovych letech na totez neprijde sam od sebe, tak uz mu neni pomoci. Zaroven jsem velice silne vnimal, ze dostat tuhle knizku do ruky v osmnacti, stane se Coelho mym bohem (me tehdy hodne zasahl Tracyho tygr).
Znam ve sve generaci lidi, kteri uz se v zasade na nove veci (knihy, filmy, hudba) vicemene vykaslali, protoze pravdepodobnost, ze v te mase najdou klenot, je prilis mala ve srovnani s tim, jak malo maji casu (rodina, prace). Takze se opakovane vraceji ke klenotum, ktere si nasli ve svobodnejsich 🙂 dobach.
U tech filmu me napada jako dalsi faktor zmena nalady v Hollywoodu (presun teziste tvorby od scenare/lidi k efektum, viz i ten Prometheus a “Hobbit”). Mam dojem, ze pokud by clovek misto bezneho kina chodil na festivaly a prehlidky (treba ta prehlidka francouzskeho filmu me obcas mile prekvapila), tak si tech silnych filmu najde vic.
Jinak TCM jsem sledoval v devadesatych letech v Americe dost hodne, protoze byl jako jeden z mala kanalu bez reklam (taky jsem si privezl stovky nahranych videokazet, ktere ted spinkaji na hrbitove technologii) a diky nemu jsem ziskal jakys takys prehled o kinematografii 40-70 let. Dobry byl taky IFC, International Film Channel specializovany na filmy bud neamericke, nebo americke nezavisle (a taky bez reklam). Stare dobre casy :-).