Každý na světě má z něčeho strach. Někoho děsí pavouci a havěť jim podobná. Někomu běhá mráz po zádech z mužných knírů a úzkých džínsů útlých hošíků. Někdo má hrůzu ze stříhání nehtů nebo starého schodiště na půdu, kde po nocích cosi štrachá a pohybuje nábytkem. Jiného burcují ze sna bouřky a údery hromů anebo ho tíží na prsou ze samotné tmy. Z moře trpělivě čekajících hrůz, na jejichž vlnách se postel pohupuje jako osamělý vor. Dnes to budou příběhy o tmě. Dnes se zkusíme bát.
 |
Jako malé dítě jsem se bál tmy. Ne běžné tmy, které panuje ve velkých městech, když zapadne slunce. Bál jsem se absolutní tmy. Všeobjímající a oslepující, která bývala v mém pokoji poté, co se zatáhly těžké závěsy. Vzpomínám si, že bych tehdy sice dokázal usnout, ale musel bych se schoulit pod deku, vytvořit si kolem sebe jakýsi ochranný kokon, z něhož by ven nic nepřečnívalo, a celou noc funět a dusit se ve vlastní šťávě. Abych spal s odkrytou hlavou, potřeboval jsem pootevřenými dveřmi vidět alespoň vzdálené světlo ze dveří z koupelny, na kterém jsem pokaždé trval a kterého se moje psýché mohla chytit jako majáku a klidně odejít spát.
Taková absolutní tma už neexistuje téměř nikde na světě. Tma a ticho. Asi před rokem jsem viděl dokument, kde kdosi povolaný hovořil o zahlcenosti lidských smyslů v současné době. O tisícovce vjemů, které bombardují naše vědomí, a o absenci přirozené tmy, v níž by mozek mohl zcela odpočívat. V jeho rámci udělali experiment, kde jedna dívka odjela do sanatoria v podkrkonoší a nechala se na týden zavřít do místnosti, kde byla absolutní tma. Nejenže prvních dvacet tři hodin prospala, ale jak byl její mozek navyklý na neustálé audiovizuální vjemy, začal si je po určité době kompenzovat halucinacemi a nevědomými projekcemi lidí a zvuků. Poučné dílo.
Vyrostl jsem. A tmy jsem se bát přestal. Začaly mě znepokojovat jiné věci. Méně abstraktní, než prostá tma. O jednu z nich se s vámi podělím.
Bude tomu bratru dva roky, co jsem narazil na internetu na jistý příspěvek, který se zaobíral bdělým sněním, neboli tzv. lucid dreaming. To je stav, kdy tělo již upadlo do spánkové paralýzy, ale mozek je stále „vzhůru“ a usínající v takové chvíli dokáže kontrolovat své sny. Může létat, klátit svou vysněnou lásku, zvracet duhu a řítit se nadsvětelnou rychlostí s černými jednorožci se znepokojivými bradavkami, kterým z očí šlehají lasery. Může dělat cokoliv. Tento příspěvek nicméně popisoval osobní zkušenost poněkud odlišného rázu.
Jsou jisté techniky, jak si tento stav uměle navodit. Ten člověk jednu z nich použil. Dostal se do stavu, kdy ležel zcela uvolněn, neovládal již tělo, ale stále vnímal své okolí, svůj pokoj, svou postel, kde ležel. A náhle pocítil strach. Zmocnil se ho pocit, že v pokoji není sám. Že je tam s ním ještě něco. A uviděl stín, který stál v nohou jeho postele. Náhle se začal přibližovat a růst, až se klenul nad ním. A on ležel, nemohl se pohnout, nemohl řvát, nemohl nic. Příšerný strach a akutní pocit ohrožení, které zažíval, byly tak intenzivní, že na ně nikdy nezapomněl. Kvůli nim si byl také zcela jistý, že nešlo jen o pouhý sen. O bdělé snění se už nikdy nepokusil.
Tato událost by šla přejít bez povšimnutí nebýt jedné věci. Spousta mých přátel zažilo takřka totožný stav – strach, hrůza, ohrožení, cizí přítomnost. A když jsem se zamyslel, uvědomil jsem si, že jsem ho zažil i já, v poměrně raném dětství. Nepamatuji si jediný sen z té doby. Na tohle jsem nikdy nezapomněl.
Spousta moderních hororů pracuje s myšlenkami Stínových lidí nebo temných stínových entit, které existují a vyčkávají na pomezí vědomí, aby bezbrannému poutníkovi po krajinách snů udělaly bůhvíco. Budete-li pečliví a zabloudíte do té obskurní části youtube, najdete záznamy noční běsů, které popadávají lidi ve spánku. Případy podivné náměsíčnosti, mnohdy spojené s brutální agresí nebo nesrozumitelným vřeštěním, kdy jakoby jejich těla kontrolovalo něco zcela cizího. Spojíte-li si to s předchozím zážitkem, máte chuť ověsit si pokoj krucifixy a mandalami a doufat, že to tyhle sviňáky udrží venku.
Pořád se nebojíte? Tak ještě jeden příběh.
V roce 1951 v Manile se na rohu ulice shromáždil hlouček lidí kolem děvčete, které se válelo po zemi. Strašlivě křičelo. Podle toho, co policisté vyrozuměli přes křik, pláč a hluk okolostojících, bylo děvče pokousáno. Jako očividně šílenou narkomanku nebo alkoholičku ji vzali na stanici, aby se tam vyspala a vystřízlivěla. Dívka je celou dobu přepravy do cely prosila, aby jí pomohli, a ukazovala jim kousance na předloktích, které jí způsobila „ta věc“, jak to nazvala. Jakmile se policisté od cely odvrátili, začalo děvče znovu hystericky křičet. Rozzlobení strážci zákona ji vytáhli ven na chodbu, ale dříve než přišli na to, co s ní udělat, objevily se na dívčině nadloktí a na ramenou zřetelně viditelné modrošedé kousance v chuchvalci slin. Vrchní policejní lékař, který byl k případu zavolán uprostřed noci, otráveně konstatoval epilepsii a prohlásil, že si děvče tato zranění způsobilo samo. Když odešel, dali se do zkoumání dívčiných poranění policejní šéf a starosta osobně. Sebezranění byl nesmysl. Vyšetřující lékař by měl předvést, jak se člověk sám nenápadně před zraky několika svědků pokouše na zádech a v týle.
Dobrou noc.
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které vydáváme každou neděli.
Martin Kužel (redaktor)
martin.kuzel@fantasyplanet.cz
Pamatuju doby, kdy světelného smogu nebylo zdaleka tolik, jako dnes. Světelný smog akceleroval až v polovině 90-tých let. Bývaly dokonce i doby, kdy se osvětlení na malých městech zhasínalo před půlnocí a rozsvěcelo o půl páté ráno, takže v noci bývala opravdu „noc“. Já osobně jsem se tmy nikdy nebál a v určitých fázích života mě bavilo toulat se v noci. Také jsem zažil různé čundry a sjíždění řek, kdy jsme se ocitli mimo dosah civilizace. Můžu tedy zodpovědně říct, že V NOCI NIKDY NENÍ ABSOLUTNÍ TMA. I při polovičním měsíci a i když je zrovna zataženo se dá v pohodě chodit po lesních cestách (po cestách, nikoliv v lese, to je o hubu). Nemluvě o tom, že když se měsíc blíží úplňku a je jasno, tak nemáte problém ani v lese (měsíční světlo dokonce vrhá stíny).
K vizím přízračných bytostí: musíte si uvědomit, že vy nic „nevidíte“, ani „neslyšíte“, pouze získáváte podněty, které pak zpracovává váš mozek. Lidský mozek je složitý orgán, řekl bych přímo „zbastlený“, ve kterém zůstala spousta vývojově překonaných zákoutí. Četl jsem teorii, že předkové lidí byli nočními tvory, kteří se orientovali především pomocí sluchu. Potomci těch předků (ale stále naši předkové) pak vyšli na světlo denní a primárním orgánem se u nich stal zrak. Z toho vyplývá určitá nekonzistence mezi zrakem a sluchem. Stává se, že na základě sluchových podnětů vám mozek vytvoří určitou vizi, kterou sice ve skutečnosti nevidíte, ale prostě ji máte v hlavě. Další věc je, že mozek přetváří vjemy tak, jak se mu to zrovna hodí (jeden můj kámoš, když jsme šli na čundru v noci lesem, uviděl zcela jasného oběšence – a při bližším ohledání to byla jen povislá větev … takovýchto zrakových klamů jistě každý zažil spoustu).
Naposled: lidské vědomí je zbastlené a velice labilní, což ke prostě dáno tím dlouhým a chaotickým vývojem. Pokud někdo experimentuje se svým vědomím – pomocí halucinogenů, holotropního dýchání a podobných praktik – tak se nemůže divit, že se dostane ven z „ohrádky“ příčetnosti (která už je sama o sobě dost rozhašená) a dočká se věcí, které se mu nebudou líbit.