Autorská epilepsie v rytmu bušení kláves

O psaní.

Vnitřní dialog. Starring dvě hemisféry.
Ten první: Cože to píšeme?
Ten druhý: Editorial – jak se to česky… no bazmek, úvodník. Původně jsem myslel, že tam narvem chlast a ňáký ženský, ale tys zase musel tři hodiny slintat u Zdendy, takže na hloubku pro změnu není už sakra čas.
Ten první: A kdo si u toho dělal poznámky, he? Znáš základní poučku: Když seš v prdeli, šáhni po klišé.
Ten druhý: Zbyl akorát Pasolini a někde hodně vzadu Salvatore.
Ten první: Ale ne, myslim totální klišé všech polemik, co kdy kdo napsal. Budem psát o psaní a svěřovat se z pozice člověka, jehož autorský zkušenosti jsou absolutně nulový.
Ten druhý: To je tak neskutečně drzý a přemachrovaný, že by to snad mohlo i vyjít. Jestli bouchnem dvě stě návštěv a aspoň tři lajky, prodám to idnesu.
Ten první: Stejně jich tak padesát je vždycky jenom od tebe, ty narcistní erotomanskej samočtenáři. Deme na to.

Ehm. Tak asi začneme postupem, ne?

Většinou píšu na poslední chvíli.

Rád bych řekl: Dává to textu zvláštní pohotovost a mě to nutí vyčistit ho za chodu a ne až druhý den ráno. Vycídit, až se blyští jako ocel… Doopravdy jsem to sem zkoušel napsat, ale nepřestával jsem se u toho lhaní hihňat jako vyfetovaná školačka, takže na sebe prozradím jednu ultimátní pravdu. Má prdel je druhu líného (vložit libovolný dramatický jingle, doprovázející prozření), takže to vždycky obrovsky trvá, než se přinutím zapnout ten prokletý textový editor. Tu moderní umrněnou náhražku černého kovového zázraku psacího stroje, u něhož hoši velikáni jako třeba Harlan Ellison kouřili milion cigaret a řvali na lidi zásadně jejich příjmením. Anebo Hunter S. Thompson, když zrovna neodrážel plácačkou útoky netopýrů.

Dál. Krátce se zamyslím, jestli chci dané dílo zesměšnit, vyzdvihnout anebo u něj pokrčit rameny v gestu, že to bylo ok, ale že vlastně nemám moc, co k němu říct, protože nejsem erudovaný škrabal, ale jenom fušující mukl (kdopak ví, čeho je to veselá zkratka?), což tam samozřejmě nenapíšu. Následně to namlátím a ono to nějak dopadne. Když mi moje šéfredaktora stihne sjet text laskavým očkem, přinutit mě ubrat sprostá slova a urážky žijících lidí a káravě mě po mailu vykráká za vlasy za moc časté znásilňování základních gramatických a stylistických zásad, dopadne to dobře. Když ne (jako se to stane tady), hůře. Výrazně hůře.

To patří v zásadě recenzím a tematickým článkům s jasně daným rámcem, tématem a vlastně i obsahem, i když způsobů, jak napsat recenzi, je taky přinejmenším tři sta. Toto číslo občas samovolně expanduje na devět set, když se náhodou jmenujete Hokr. Základní informační obsah, který musíte nebo byste měli sdělit, je totiž pokaždé podobný, ne-li stejný – jenom forma podání může být různá.

S editorialem, to už je jinší průser, protože v něm se zpohodlněle nehodnotí něčí látka, ale tvoří vlastní autorská příze, a já polemiky nebo fejetony moc rád nemám. (Ten první: Hihihihi- Ten druhý: Vydrž to! Vydrž to!) Stejně jako u poezie, jsem totiž za svůj nedlouhý život porodil tak jednu dobrou, a můj cit pro ně je toliko zvrácený, že za jednu z nejlepších považuji tuhle:

Mám kuchyňku.
Leč není to kuchyňka kompletní.
Nic mě už nerozveselí,
dokud nebudu mít
všechno zřízený.

Kdo to poznal, má u mě, jak občas zcela mimo mé sebemenší pochopení říkají ženy, jedno malé, bezvýznamné plus. Dovolím si smělou myšlenku, že když je těchto plusů dostatečné množství (třeba tak kolem devadesáti milionů), utvoří dohromady jedno velké. Pět velkých je možno na tajném místě směnit za zmrzlinu.

Proto taky všechen ten bordel ve struktuře, proto je nahoře dialog a uprostřed z totálního nedostatku invence pošahaná básnička chlápka, co věší kočky na ledničce. Být to útvar, kterému osobně říkám „text autorský“ – myslím tím cokoliv s náznakem děje, postavami, příběhem – to je jiná. Ačkoliv všichni chápete, jaká je to blbost, protože autorským textem je i vypisovací odpověď v testu z živočichopisu, a tudíž i toto slohové cvičení.

Tam už se dá řádně experimentovat, v mém osobním případě k tomu ani není potřeba klasická obezlička některých velkých tvůrců, neboli vulgárně chlast. (Ten první: Tos neudělal. Ten druhý: Ale jo, ať to je naplno.)

Že to tak nevypadá, to už je jiná věc.

Jakmile se člověku jednou podaří do textu vnořit, vědomí se samo tak nějak zúží, svět se akceleruje, klávesnice se stane prodloužením vůle a všechny rušivé vjemy jako čas, prostor, vlk (Ten první: Tos neudělal!), facebookový stalking anebo soustavná erekce (Ten první: Tos neudělal!!! Zaraz to!! Ten druhý: Fajn, srabe.) zmizí mimo realitu. Samozřejmě to ale jde i s chlastem – Hemingway to věděl, Fitzgerald to věděl a King to ví, protože si k tomu nádavkem ve zlatejch osmdesátejch střílel ještě kokain (a kdyby jenom kokain).

Pokud máte štěstí, zbytek funguje jako kouzlo. Když postavy na jevišti, potažmo papíře najednou nemají kostýmy, ale skutečné šaty, nenosí bakelitové mečíky, ale rapíry z toledské oceli, a nejmenují se Draganaeros Xadorn, ale Edmund Dantes, stává se ze psaní víc než řemeslo nebo záliba na volnou chvíli. Stává se z něho posedlost. Protože i vy sami chcete vědět, jak příběh dopadne.

Dříve jsem právě kvůli tomu kouzlu čistých asociací a volného plynutí příběhu nevěřil na psaní statí a osnov. Mé tušení do budoucna většinou obsahovalo jakýsi konec, ale jenom jako matný obrys vrcholku hory někde v dálce. Teď už je občas píšu, protože hledání point na poslední chvíli, ukončování v pravý čas a držení rozsahu na uzdě, když se příběh hezky rozuteče pod rukama, to je zase další jízda po žiletkové skluzavce do bazénu s jódem.

Každý sebemilovanější nebo sebenenáviděnější text stejně jednou skončit musí.

Tak to udělejme teď. Než tam zase střihnu hemisférální dialog jenom proto, že mě baví ho psát. O ženách, alkoholu a jiných zázracích obšírněji třeba příště.

Martin Kužel (redaktor)