Animáče starých časů

Nebyl jsem zase tak privilegovaným dítětem, abych se narodil s uranovým dudlíkem v bezzubých ústech a zlatou plenou u zadnice (nebo naopak) a díval se na telku přes vlastní satelit poskytnutý hodným strýčkem v Pentagonu, ne ne. Jestli si vzpomínáte, tak devadesátá léta se nesla v duchu nejrůznějšího domácího předvádění – hoši s patentovaným luxem, který zabíjel neviditelné parazity pomocí laseru a přitom na ně hovořil uklidňujícím barytonem, u nás byli asi čtyřikrát. A zkušební měsíc kabelovky se díky chlápkovi, který na požádání ochotně instaloval do baráků doma zbastlený dekodér, protáhl na dobu neurčitou.

Takže, pro ty, co to doteď neuhádli, nebo jsou poněkud později narození, budu básnit hlavně o těch šílenostech, které námi kdysi dávno mlátili na kanálu SuperMAX a my je žrali a hltali a ládovali se jejich neskutečným pulpem a příšernými zápletkami asi jako se špekoun rve trojitou pepperoni, pokydanou kečupem, s palcovým těstem a kolečky Herkulesu, protože si o ní myslí, že je italská. S odstupem času je trochu těžké pochopit, jak jsme ty kydy mohli tolik milovat. I když, možná zas tolik není. I my jsme si mysleli, že je italská.

Nebude to taky žádný top ten, to fakt ne, vážení, na to nemám, abych organizoval svoje dětství do žebříčků, bude to chaotické, žádné valné hodnocení, protože o to tenkrát nešlo, jenom čirá fascinace a vymetání kaleidoskopických střípků zpod skříně paměti. Jdeme na to.

Motomyši (Biker Mice from Mars)

Tenhle hyper-úlet o třech myších motorářích, kteří řádí v Chicagu a táhne to s nima buchta z autoopravny, to už jsou vážně jenom ty příslovečné vybledlé fotografie na zdech, o nichž si nepamatujete, kdo je pořídil, ale vzpomínáte si na náladu toho dne nebo že u toho rybníka vás zoblo do ksichtu hovado. Klasicky nikdo neřeší, kde se tam to trio přerostlých krysích humanoidů vzalo, že jeden z nich je kyborg, ten bílej má nezdravou úchylku na ženský a že všichni mají tykadla. Jsou totiž z Marsu, protože to naprosto dává smysl. Bez ironie. Ono to totiž dává smysl. Když je vám pět.

Hromkočky (Thundercats)

Ve snaze zachovat dekorum Toma a Jerryho je další psychopatie na pořadu dne tohle. Čistá sci-fi o partě posledních utečenců z planety Hromu, z nichž každý je nějakým způsobem kočka – o gepardici to platí hned ze dvou důvodů, ale to mě napadlo, až když jsem tu znělku viděl teď. Pokud si vzpomínám, šlo tam především o ochranu mystického meče neuvěřitelné síly, který chtěla získat jakási mumie a který dokázal aktivovat sílu Hromkoček a promítal na nebesa hezkou červenou verzi bat-signálu. A samozřejmě o mlácení pohůnků té mumie do držky, pochopitelně pouze do bezvědomí, protože na krev jsme byli moc malí. Ale na gepardčiny kozy ne.

Detektiv myšák (Danger Mouse)

Tady už jsme u šestiminutových kraťasů, které vyplňovaly čas mezi hlavními programy. Tenhle dodnes považuji za nejgeniálnější. Moucha, která se v tomto výčtu neobjeví, byla taky dobrá a oblíbená, ale tohle je pro mě osobně skoro surrealismus. Nejspíš záměrně dost hnusná až odfláknutá kresba příběhů o myším detektivovi či špionovi s páskou přes oko, co bydlí ve spodku hydrantu, má společníka Penfolda, který vypadá jako plešatý účetní, a se vší vervou bojuje proti nástrahám arcipadoucha Barona Žabáka, mi utkvěla v paměti jednak proto, že příběhy bývaly občas docela temné, a jednak proto, že si s jejich chronologickým pořadím v režii hlavu nikdo nedělal a pouštěli je naprosto bez ladu a skladu, čímž ze sledování činili detektivní zážitek sui generis.

Gogs (Gogs)

Ve videu tentokrát ne intro, ale první epizodka. Plastelínová úchylnost o rodince pralidí, která sází na osvědčené fekální fóry, jako je žraní holubů, padnutí obličejem do hovna a pro ty protestující rána kyjem do úsměvu. Znovu krátkometráž, ale o to údernější. Střídání dílů halabala nevadilo, protože byly soběstačné, ale jsem si jistý, že se dělo. Největším kumštem dílů pak bývalo hlavně utišit bezuzdně řvoucí dítě, než nás dolapí tyranosaurus.

Arnoldovy patálie (Hey Arnold!)

Tímto na chvilku opouštím žánrový výběh. Příhody školáka Arnolda, klučiny s šišatou hlavou, na níž přesně uprostřed nosí čepičku, který žije v domě pouze se svým zkušenostmi hýřícím dědem a naprosto potrhlou babičkou, která je schopná se dle potřeby stylizovat do kohokoliv od bojového letce po zenového mistra, jeho přítele, filosofujícího černého kluka Geralda, a spolužačku Helgu (ta růžová bloncka), která jej ve škole na oko tyranizuje, ale ve skutečnosti má ve skříni jeho oltář, který mi dodnes definuje slovo fetiš, tohle všechno byla ona kouzla seriálu, který bych jako jediný z tohoto výčtu označil i za chytrý. A rád bych se na něj znovu podíval. V původním českém dabingu, samo sebou.

A poslední kousek, mimo skupinu, protože to není animák, ale kvůli svému dětství si jednoduše nemůžu pomoct:

Strážci vesmíru (Mighty Morphing Power Rangers)

Totální přepálenost všeho, rasismus v přidělování barev kostýmů a spektakulárně příšerné kung-fu proti nějaké papundeklové blbosti, kterou na fiktivní město v Kalifornii shodila čarodějnice z měsíce. Také naprosto stejné schéma každého dílu – objevíme netvora, řežeme se s ním, dostáváme na držku, on vyroste, zavoláme si roboty, zase dostáváme chvíli na držku a pak uděláme jeden trik a netvor letí bez nároku krchov, aby byl v příštím díle nahrazen dalším, ještě absurdnějším. A také humorná vložka v podání dvojky debílků Bulka a Skala. Zmaštěnost non plus ultra, hlavně když se později k týmu přidal ještě šestý strážce, který povolával svůj zord (robota) pískáním na flétnokudlu. Což není ani zdaleka tak hrozné jako fakt, že si tu melodii dodnes pamatuji.

Tak, to by pro dnešek stačilo, moji milí. Jsem si naprosto jistý, že jsem na něco zapomněl, takže jestli vás napadají nějaké podobné úlety z vašich mladých let, určitě je napište v komentech. Pac a pusu a zas někdy příště.

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které vydáváme každou neděli.

Martin Kužel (redaktor)

martin.kuzel@fan­tasyplanet.cz