Největší láska mého fanovského života

Začalo to v raném dětství, nejprve se To objevilo kdesi u vnitřního ucha, rozlézalo se celým tělem a ve chvíli, kdy dorazilo, zachvátilo i ducha. Nemoc, na kterou neexistuje žádný neinvazivní lék, takový, který by z „postiženého“ neudělal trosku v o trochu lepším než vegetativním stavu – nikdo by však ani neměl mít touhu nechat se léčit, poněvadž jde o pravou podstatu člověčenství.

Nemá To řádné jméno, ale pro co největší přiblížení použijeme výraz příběhožroutsví.

„Spousta tvorů je inteligentních, ale jen jediný vypráví příběhy – a to jsme my.“ Terry Pratchett

Nejprve poslouchání pohádek, které nám vyprávěli rodiče, prarodiče, kdokoliv, kdo měl zrovna čas. Stávalo se však, že jej neměl nikdo, což mělo za následek snahu dojít příběhů svépomocí – sledovat televizi a naučit se číst, jen tak bylo možné nerušeně a neomezeně hltat další a další příběhy. Dobrodružné, veselé i lehce strašidelné. Krutopřísně nejsuprovější bylo navštívit svatostánky příběhů, jejich oltáře – knihovny, knihkupectví, kina a později videopůjčovny.

Dodnes je mi rodiči připomínána (poněvadž sám si detaily z tak mladého věku nepamatuji nikterak jasně, ač krátký střípek ve vzpomínkách uvízl) první návštěva kina, kde probíhalo reprízové promítání Vinnetouova Posledního výstřelu. Na jeho konci jsem se prý na celý sál rozplakal (Totéž se stalo i při druhé návštěvě, kdy promítali Lvího krále. Dozajista v tom nejsem sám – povězte, u jakého filmu jste si nejvíce poplakali? Za mě je to Velká ryba.) Probudil jsem tak další symptom svého postižení – touhu po příbězích emotivních. Není nic krásnějšího, než cítit a propojit se tak s příběhem, jeho hrdiny. Pobrečet si smíchy, dojetím či depresivním smutkem, rozohnit u nespravedlnosti, pocítit hřejivé teplo úspěchů, lásek a štěstí.

Brzy nato přišel kontakt s příběhy, které mou nemoc dále formovaly směrem k větší touze po snovosti a imaginaci, za dobrodružstvími, která může okusit pouze lidská mysl. Šlo o klasické filmy Souboj titánů, Nekonečný příběh či Terminátora 2 (později Matrix, Vetřelec, Hvězdný prach a desítky dalších), nebo knihy jako Petiškovy Staré řecké báje a pověsti a Tolkienova Pána prstenů (u něhož samozřejmě později zapůsobila i filmová verze). Později však nestačilo příběhy jen vnímat a prožívat – chtěl jsem být jejich součástí, alespoň papírově a uvnitř hlavy. Hodiny a hodiny času stráveného s přáteli a Dračím doupětem, ještě později, když se probudila touha příběhy i vyprávět, také s prázdným papírem či wordovským souborem. Díky tomu všemu se ze mě stal doživotní fantasta – snílek.

“Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt. “
Robert Fulghum

Jsem za to rád. Mohu být označován za naivu (což se nezřídka stává), to je fuk. Věřím, že sny a touha po jejich naplnění z nás dělají i v hodině nejtemnější lepší lidi. Vytvářejí naději, podpírají naši vůli a dodávají sílu. Proto jsou největší láskou mého života.

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.