Epigonů velkého Arthura Conana Doyla je mnoho. Desítky spisovatelů se snažily navázat na jeho nejslavnější dílo – sérii se Sherlockem Holmesem, nejlepším detektivem na světě (Batman promine). Někteří méně, jiní více úspěšně. Jak se to podařilo Lindsay Fayeové v její prvotině?
Jméno mladé americké autorky Lindsay Fayeové již u nás není úplně neznámým pojmem. Díky románům Bohové Gothamu a Lovci vran jsme již mohli na vlastní čtenářskou kůži okusit, že tahle dáma umí pracovat s prostředím konce devatenáctého století. A to ať jde o New York, nebo o centrum impéria Jejího veličenstva, Londýn.
Whitechapel, rok 1888. Pohotovější čtenáři mezi vámi již tuší, kam nás tento příběh dovede. Je to tak, až ke krvavému řádění temné legendy, která již takřka sto dvacet let vyvěrá ze jména Jack Rozparovač a ohavných skutků, které tento démon vykonal na nebohých prostitutkách.
Ve fiktivním světě je možné cokoliv – třeba proti legendárnímu padouchovi postavit ještě legendárnějšího detektiva: Sherlocka Holmese. A z antagonisty udělat génia podobného ražení. A hra může začít. Nápad je to jednoduchý (skoro se dá říci, že se sám podbízel), na druhou stranu však náročný na zpracování. Až příliš snadno by totiž mohl sklouznout do roviny laciné frašky a parodie.
Fayeová však měla už při své prvotině (která u nás vychází paradoxně až jako třetí) velice pevnou ruku. Tak jako v knihách o newyorském policistovi Timothy Wildeovi, opět dává (často a ráda) najevo svou nastudovanost historických souvislostí a reálií, což příběhu dodává na plastičnosti. A nijak přitom nezaostává ani s prezentací toho, jak moc má načteného Sherlocka Holmese. Nepatřím sice do některého ze sherlockiánských klubů, co si však ze svých několika společných dostaveníček se slavným detektivem pamatuji, uchopila jej Fayeová na jedničku s Watsonem. Je otázka, nakolik Fayeové tuto práci ulehčila skutečnost, že ze Sherlocka už se stal všeobecně známý archetyp, díky čemuž je jeho vykreslení snazší – na druhou stránku však může příliš lehko spadnout do vln kýče nebo parodie. Skvostná je také její práce s největší a nejkultovnější Sherlockovou zbraní – dedukcí.
Přičtete-li k tomu zdařilou dynamiku knihy (především finální třetiny) a zábavnost zdvihající tu a tam roztroušený typicky suchý anglický humor, dostáváme z této rovnice výsledek v podobě dobré oddychové četby a vynikající prvotiny, o které si troufám tvrdit, že je ještě o fous lepší než další autorčiny romány.
Lindsay Faye: Prach a stín
Překlad: Michal Prokop
Vydala: Paseka, 2016
Počet stran: 340
Cena: 299 Kč
Hodnocení: 80 %
Díky za recenzi.
Pokud já si pamatuji, tak Holmes stál proti Jackovi Rozparovačovi nejednou. Dokonce i ve filmu.
A v komiksech stál i proti samotnému Cthulhu.
Asi největší drsňák je Holmes v této komiksové řadě: Sherlock Holmes Society od Soleil Productions.
Ano, S. H./starý dobrý Jack je kombinace, která tu byla už několikrát – kolikrát přesně nevím, mám Doylovy povídky rád a pokračovatelům se z opatrnosti vyhýbám, ale jenom co jsem se tak porůznu dočetl ve všelikých doslovech, mám dojem, že nejmíň třikrát… Ovšem jsou i nedetektivní díla, ve kterých se ti dva střetli. Přinejmenším moje oblíbená zelaznyovka “Noc v osamělém říjnu”, a nepletu-li se (neb jsem dosud nečetl), nedávno vyšlé “Anno Dracula” do té kategorie patří taky. Kombinace S. H./ jistý transylvánský hrabě je ostatně provařená nemémě.
A specielně pro KarlaC.: Kdyby jen v komiksech; existuje celá knížka povídek, které – s větším či menším úspěchem – Doyla s Lovecraftem mixují (ano, jak se jinak pokračovatelů bojím, tohle jsem si neodpustil). A nejlepší z nich, Gaimanova “Studie ve smaragdové”, vyšla česky porůznu taky nejmíň třikrát…
to Tlustý zlý strýc Leonard:
Já ten film viděl v mládí, tak mi to utkvělo. Holmes tam byl vyzbrojen “šálou” . Ale už si nepamatuju, kdo v tom měl pracky.
Noc v osamělém říjnu – moje taky!!!
Crossovery jsou teď v módě. Anno Dracula bylo na můj vkus až přehnaně překombinované. Mnohem více se mi líbila série
Burton & Swinburne od Mark Hoddera. Doufám, že vyjde zbytek. Tam sice nebyl Holmes… (Možná naštěstí …)
Osobně mám taky nejraději čistokrevného Holmese. Zvláště nesnáším, když pokračovatel nepochopí dobové souvislosti.
No, jestli je “Anno Dracula” ještě překombinovanější než “Burton a Swinburne”… Respektive, BaS nebyli ani tak překombinovaní, jako spíš přeplácaní. Parní technologie, biologické technologie, kybernetika, magie, všechno v jednom – a navrch všechno v příliš rozvinuté úrovni, než aby mi to za tak krátký časový úsek připadalo uvěřitelné. Ale četlo se to dobře (první díl, druhý už tolik ne, a třetí zatím v knihovně nemají, takže tam nevím) a musí se Hodderovi přiznat, že si s těmi dobovými paralelami opravdu pohrál. (A právě proto tam Holmes být nemohl, nanejvýš jako kojenec.)
Nezvládnuté dobové souvislosti, to by bylo na dlóóóóóóuhé povídání. A nejen v detektivkách. Ještě horší ale je, když je autor zná a záměrně kroutí podle svého – kvůli tomu jsem nedočetl “Lawlesse a ďábla z Eaton Square” od Suttona. Nastudoval, co mohl, a pak to všechno přeonačil na levicovou agitku; nevadilo by to, kdyby to udělal s rozumem, ale když se mu tam v půlce devatenáctého století potloukali “aktivisté”, už to na mne bylo moc.
Nicméně co se holmesovských pastišů týče, hodně dobrý (a pohříchu skoro neznámý) je “Seznam sedmi” od Frosta. Doporučuji.
Seznam sedmi je dobrý, ale Doyle je Doyle. Studie ve Smaragdové – snad jediná povídka, která se mi od Gaimana líbí.
Jo i Šest mesiášů jsem četl jedním dechem!
Za sebe bych ještě přihodil Případ Baskervillského psa od Součka.
BaS – třetí díl byl parádní. Za sebe mohu jen doporučit.
to Podchaljuzin: Stejně jako Howard je Howard atd…