Příběh spalovače mrtvol

V první části knihy autor svým charakteristicky poetickým jazykem ve střípku z roku čtyřiasedmdesátého vykresluje Fukse jako muže čerstvě po padesátce, žijícího ve svém systematickém nepořádku v bubenečském bytě. Ač člověk silně introvertní, Fuks zažívá i drobné slasti, jakou je například pozorování sošných mládenců z nedalekého gymnázia, či večerní sešlosti s oblíbenými přáteli, ale i nepříjemné setkání, které zajistí dva vyšetřovatelé sedící v béžové škodovce.

Poláček čtenáři tak postupně odkrývá svůj obraz Fukse jako člověka nesmírně trpělivého a laskavého vůči své mamince a dobráckého vůči svému okolí, i když to si takové chování občas vůbec nezasluhuje. Nejen „přátelským“ dialogem v autě, ale i droboučkou dějovou linkou s jedním velmi důležitým zmizelým sešitem Poláček umně buduje pro mladší ročníky v této době již nepředstavitelnou příchuť tísnivosti a strachu o své blízké, která byla určitým osobám sledovaným státním aparátem stejně vlastní jako dýchání. Pasáže z roku 1974 jsou navíc prokládány retrospektivami z roku 1964, týkajícími se Fuksovy nepříliš podařené svatby.

Téměř devadesátistránková próza v závěru sestaví tvář Ladislava Fukse démonického kouzla zbavenou, ani zmiňovaná posedlost zrcadly a morbidními motivy dnes není nic odsouzeníhodného. Podle Poláčka je Fuks hlavně člověk z masa a kostí, snažící se v rámci své povahy a zvyků nevyčnívat z řady a vypořádat se s okolním světem podle nejlepšího vědomí a svědomí, což je podle některých téměř smrtelný hřích.

Jak se Poláček ve svém prozaickém portrétu trefil nebo netrefil ve svých dojmech k osobě Ladislava Fukse, osvětlí druhá, faktografická část, prozrazující pátrání po pramenech o Fuksově díle, podkladech k jeho nejslavnějším dílům, paralelou Fuksových postav k Fuksovi samotnému, nasátí genia loci přímo u dveří autorova bytu a v neposlední řadě rozhovorem s lidmi, kteří ho znali nejlépe – historikem Jiřím Tušlem, blízkým přítelem autorovým Radko Tobičíkem a zprostředkovaně i historikem Erikem Gilkem.

Nic nešlo ale stoprocentně hladce, jak dokazuje například nepříliš přínosný rozhovor s Jaroslavem Čejkou, či potíže s vyhledáním autorova hrobu, o škodlivých interpretacích ohledně určitých Fuksových životních postojů či příhod nemluvě. Ale nejen těmito momenty je faktografická část zajímavá, prioritním přínosem je analýza Fuksova autorského postupu, zrodu a evoluce jeho děl, plus mnoho velmi poučných poznámek nejen pro začínající autory.

Poláčkova kniha je obohacující na vícero frontách – esejisticky, publicisticky, faktograficky. Boří mnoho mýtů, které se s Fuksovou personou nehezky táhly mnoho let. Pro ty, kdo se zatím s Ladislavem Fuksem neseznámili, je Příběh spalovače mrtvol velmi atraktivním a čtivým průvodcem po duši člověka, který je dle svých vlastních slov sumou svých literárních hrdinů a hrdinek, přesto však ne zcela a tak Poláčkovi zbylo mnoho atraktivního k prozkoumání a objevení druhotně i čtenáři, kteří jaktěživ Fukse nečetli, ale i zarytými znalci, domnívajícími se, že je již nic nepřekvapí.