Znáte haiku? Taková japonská náladovka – tři lyrické veršíky s přírodními motivy a pevnou formou, protože každý verš musí mít předepsaný počet slabik (5-7-5). A teď si představte, že se téhle drobné poezie plné sakur a jeřábů zhostí sci-fi a nacpe do ní sobě vlastní tematiku. Jak taková poezie vypadá?
Zpočátku třeba takhle nenápadně:
„Slyš podzimního
listí třesk přichází stesk
a střepy křišťálových lupenů.“
Protože jsem trojverší vytrhla z kontextu, do něhož patří, tváří se jako klasické japonské haiku (ačkoliv český překlad na rozdíl od anglického originálu trochu nabobtnal, a tak nezvládl dodržet předepsaný počet slabik). Jenže i když se v téhle básni mluví „jenom“ o podzimu, je i s označením fiktivního autora Charlese Sub-Lunara a názvu Planetární Haiku součástí románu Temná strana slunce, předzeměplošského sci-fi příběhu Terryho Pratchetta. A jako taková je považována za jedno z prvních scifaiku, přestože sci-fi tematiku na první pohled opomíjí.
Pratchett v roce 1976, kdy Temnou stranu slunce napsal, ostatně nemohl mít páru, co to „scifaiku“ vlastně znamená. Dnes běžně používané označení se do povědomí dostalo až v červenci roku 1995 díky manifestu, který dodnes můžete najít v hlubinách internetu. Ten formuluje tři základní předpoklady, jež by scifaiku mělo dodržet. Za prvé se má snažit o bezprostřední zachycení událostí v okamžiku, kdy se odehrávají (žádné lkaní po minulém, všechno pěkně teď a tady). Vybouchne-li vesmírná loď nebo někoho pokouše zombík, musíte mít pocit, jako by se vám tyhle fajn věci děly před očima. Za druhé báseň musí zůstat minimalistická, i když dodržení 17 slabik a jejich rozložení do tří veršů tu není tak striktní. To souvisí s bodem číslo tři, u kterého by Pratchett ostrouhal – každé scifaiku by totiž mělo žánr evokovat použitím vhodných slov (třeba vědeckých termínů, technických označení nebo názvů specifických pro různé ne-lidské postavy, jako je mimozemšťan, robot nebo třeba zmíněný nemrtvý). Ta ale bývají poměrně dlouhá, a tak je nutné udělat jim dost místa a dobře je do básně začlenit. A abychom jen planě neplkali, tady je trojice scifaiku napsaných přímo autorem manifestu Tomem Brinckem:
„island nature reserve
the last remaining zombie
splashes at the tide“
„pilgrim’s station
this android
washing my feet“
„birth defect:
he comes out kicking, screaming,
and invisible“
O tom, že se scifaiku stalo v současnosti oblíbenou formou vědeckofantastické poezie, svědčí i fakt, že od roku 2003 disponuje vlastním čtvrtletníkem Scifaikuest, který se dá pořídit online, ale i v tištěné podobě. Scifaiku se také často prosazuje při každoročním udílení Dwarf Stars Award, ceny zaměřené na velekrátké básně do desíti veršů, kterou uděluje americká Asociace vědeckofantastické poezie (o ní zase někdy příště). Například v letošním roce se na druhém místě objevilo toto trojverší autorky Julie Bloss Kelseyové:
at the barre
the graceful arms
of a spiral galaxy
Jaká prkotina stačí, aby člověk dostal ocenění, že jo? Nezkusíte třeba sami zaveršovat v komentech?
