Před čtením následujícího sloupku nepotřebujete vědět skoro nic. Ani že je neděle. Stačí vám pouze bezmezná víra v Borise, Ježíše a Stevena Eriksona. Nebo jen v toho Eriksona. Ale pokud se jmenujete Alexi, můžete celý text klidně přeskočit a vrátit se v pondělí. Amen.

I ti největší šprti snad uznají, že ve škole je občas pěkná nuda. Možností, jak ji zahnat, je spousta. Spaní, hraní piškvorků/karet, písemná i ústní výměna novinek se spolužákem, koukání z okna/do blba… Napříč základkou, střední i výškou ale na prvních místech oblíbenosti zůstává klasika – čtení.

Kerouaci, Ferlingheťi, Bukowšťí, Ginsbergové, Burroughsové, bódhisattvové a dharmoví tuláci všech zemí! Poslyšte zamyšlení kolegy, který se v dnešním globalizovaném světě snaží vykřesat nějakou tu jiskru dálek a zdání a snění. A volného asociačního myšlení.

Asi jste to už slyšeli. Je to už nějakej čas, dokonce mnohem dřív, než napsal mladej Kája Máchovic tu jeho básničku. No víte kterou? Jasně, Máj! No a mnohem dřív, myslím, že to bylo v květnu, zase jakejsi klan nebo kmen nakreslil kalendář. No a už tehdy nám ty chytrý a civilizovaný lidi předpověděli to, co už všichni víme – že bude konec světa. Jenže my víme, jak na něj!

Úvodník s datem prvního ledna nelze věnovat ničemu jinému než novoročním předsevzetím. Pokud už jste probrali své zlozvyky a restíky z minulého roku a svatosvatě si slíbili méně vykouřených cigaret, více hodin nad učením či posunutí ručičky na váze, je čas trošku péče věnovat i naši drahým knihovničkám. Protože i tady je pro nějaké to předsevzetí spousta prostoru.

Reflexe knižních podstromečkových nadílek v krátkém ohlédnutí.