Okénko protivného šťoury: Sherlock je šerlok

V záplavě nudné šedodennosti a chlístající krve, pro niž není vidět příběh, se objevilo něco chytrého, něco vtipného, něco inteligentního. Ben Cumber- no prostě ten s divným jménem – dokáže mluvit ještě rychleji než Růžena Šlemrová, a přesto je mu rozumět každá slabika (a nepotřebuje se uchylovat k dnes tuze módní britské soplovatosti). I tak si je třeba epizodu pustit několikrát i u rodilého mluvčího, aby mu – spolu s písmenky – něco neuniklo.

A Doctor Watson Martina Freemana je dostatečně medvídkovský, aby zaujal druhou část publika. Skvěle jim to spolu klape, divák jest natěšen. Pak přichází poslední (třetí) díl první řady a s ním Moriarty. Napínák na konci řady se nekoná, protože všichni vědí, že seriál dostal zelenou i ku druhé řadě, tudíž John prostě umřít nemůže…

Jak se to vyřeší, vlastně není moc podstatné. Důležitý je Skandál v Belgravii, vůbec nejlepší díl celého seriálu. Lara Pulver je jako šerlokova protihráčka nepřekonatelná. Což znamená, že divák má smůlu, protože odtud je možný už jen sešup dolů. A ten taky přichází.

Šerlok přestává býti šerlokem, jakého jsme milovali, a začíná si pohrávat s psychologií. Psové baskervilleští jsou první vlaštovkou pozvolného úpadku. Navíc je poslední díl druhé řady opět moriartovský. A opět se nekoná napínák; jako na konci řady první nemohl umřít John, tady je jasné, že šerlok taky nemůže zemřít na konci řady druhé. A v podstatě je fuk, jak to dokázal.

3.1 je díl vysvětlovací, ve kterém se ovšem/naštěstí nic nevysvětlí. Divák začíná nabývat dojmu, že Moffat s Gatissem si pár měsíců pročítali xichtknihu a jiné sociální sítě, vybrali nejzábavnější domněnky a prostě je natočili. A pak už to jde fofrem. Moriarty je vyřízen, šerlok pronáší proslov na svatbě Johna a Mary…

Tady se sluší podotknout, že Johnovu nastávající hraje jeho skutečná životní partnerka Amanda Abbington, a ti dva už jsou tak sehraní, že prostě jsou vedle sebe a divák tak nějak vidí, že jsou, aniž by tušil proč… Nejhorší je, že divák se bojí, aby šerlok neudělal ostudu, místo aby čekal, až ji udělá.

Paláce mysli a zpomalené záběry, během nichž je prostě vnímajícímu divákovi předloženo, co všechno stihne za tu vteřinku šerlokovi blesknout hlavou, to už nevytrhnou. Zatím poslední díl nám představuje skutečného Moriartyho, mrazivého, děsivého, naprosto psychopatického Larse, staršího bráchu Madse Mikkelsena, který ovšem jako by vypadl spíš z jeho seriálu Hannibal.

Ano, píšu Moriartyho, protože Moffissové si jméno pravého zloducha vyplýtvali na trapného šaška, tak ho museli přejmenovat na Magnussena, což ale nic nemění na podstatě věci. Už to nevytrhnou ani skuteční Beníkovi rodiče jako mamá a papá Holmesovi, ani další příbuzní a známí obsazovaní do různých vedlejších rolí.

Ten konec je vlastně zase úplně nepodstatný, protože divák ví, že 4. řada bude mít premiéru na Vánoce. A ani ten úplný konec obšlehnutý z Doctora Who už to nezachrání. Pořád je to nadstandardní podívaná, ale … mohla být dokonalá!

P.S. Ty řeči o tom, co doktor se šerlokem a jak jsou spolu a ty ženský jsou tam navíc, ty jsou úplně mimo (stejně jako mi podobné řeči ukradly Vinnetoua s Old Shatterhandem mého dětství), protože s kým jiným se tak asi může kamarádit génius s Aspergerovým syndromem, než s rozháraným válečným veteránem humanistou (zřejmě se sebevražednými sklony), a obráceně?