Vážení čtenáři,
dnes vám přinášíme na naše poměry netradiční článek: vzpomínku na lorda Dunsanyho, člověka, o němž lze směle hovořit jako o pilíři žánru fantasy.
Za text děkujeme Markovi Skřipskému, autorovi knihy Ostravská mystéria a člověku kovanému v historii a politologii!
„Je to jeden z největších spisovatelů tohoto století,“ soudil o něm známý autor, vynálezce telekomunikační družice a průvodce ikonickým televizním cyklem „Svět tajemných sil“, Arthur C. Clarke. Otec moderního hororu Howard Phillips Lovecraft tohoto muže považoval za „…talisman a klíč, odemykající napěchované pokladnice snů.“ Poctu mu složila rovněž autorka sci – fi C. L. Moorová: „Nikdo ho neumí napodobit, přestože to zkoušel snad každý, kdo ho někdy četl.“
Literát, jemuž jsou tato pochvalná slova určena, inspiroval také J. R. R. Tolkiena nebo Rudyarda Kiplinga. Někdy proto bývá označován za „irského Tolkiena“, což je ovšem hrubě zjednodušující a jeho tvorbu to naprosto nevystihuje. Řeč je o pozoruhodné osobnosti jménem Edward John Moreton Drax Plunkett, 18. baron Dunsany, čtenářům známé jako jednoduše „lord Dunsany“. Spisovatel, který byl za svého života pojmem. Dnes zůstává poměrně známým v anglosaském světě, zatímco z myslí evropských čtenářů se pomalu vytrácí. Je poměrně zajímavé, že v České republice bylo z jeho díla přeloženo pouze několik málo krátkých povídek – paradoxně těch méně zásadních. Sám Dunsany přitom navštívil Československo v létě 1920, kdy pro něj prezidentská kancelář dokonce připravila recepci. Vážený host pak pokračoval do Německa, kde se konalo jeho autorské turné. Současnému českému čtenáři zůstává tento zakladatel hrdinské a snové fantasy téměř neznámý. Což je nesmírná škoda.
Mnoho spisovatelů nedosáhne za života proslulosti, aby jejich díla našla nehynoucí slávu teprve po smrti autorů. Takový Lovecraft by mohl vyprávět… Dunsanymu se určitým způsobem přihodila opačná věc. Dokud žil, těšil se slávě. Po jeho smrti ale začala pohasínat.
Pojďme se tedy podívat na životní příběh spisovatele, dramatika, vojáka, lovce, politika a šachisty, který se do dějin fantastiky zapsal svým neopakovatelným stylem.
Dunsany pocházel z rodu vysoké anglo irské šlechty a tato dichotomie byla pro jeho život příznačná. Jak symbolické, že neznáme místo jeho narození! Podle jedné teorie jím byl rodový hrad Dunsanyů v irském hrabství Meath. Druhá hypotéza však označuje za jeho rodiště – zcela prozaicky – Londýn. Dunsany sice byl zemským irským vlastencem, zároveň však zůstával oddaným britským unionistou a konstitučním monarchistou. Politicky stál v opozici vůči irským nacionalistům, kteří požadovali samostatnost na Velké Británii. Byl politicky aktivní v britské Konzervativní straně a z katolického irského prostředí ho vyčleňovalo jeho bezvěrectví. Těžko říct, zda tíhl více k anglosaskému nebo irokeltskému dědictví. Faktem je, že anglická krajina se v jeho díle objevuje častěji než irská. Na druhou stranu jeho snové alter ego v přelomové knize „Snílkovy příběhy“ („A Dreamers Tales“) se při putování fantaskními scenériemi hrdě hlásí k Irsku. Když roku 1922 vznikla samostatná Irská republika (Velké Británii zůstalo pouze Severní Irsko aka Ulster), Dunsany často hořce nazýval Británii nikoliv Spojeným královstvím („United Kingdom“), nýbrž Rozpojeným královstvím („Disunited Kingdom“).
Právě na rodovém hradě vnímavý Dunsany od dětství slyší, čte a vnitřně zpracovává hrdinské příběhy a mýty z anglických, irských a několika dalších dějin. Tehdy vzniká jeho záliba v antické a egyptské mytologii. Když tohle všechno spojíme dohromady, přidáme „vysokou“ oxfordskou angličtinu, neuvěřitelnou představivost, smysl pro hrdinské hodnoty a jistou estetičnost psaného slova, dostaneme základní charakteristiku Dunsanyho literárního stylu.
Zpočátku se nicméně zdálo, že Dunsany zůstane pouze náruživým konzumentem literatury a nikoliv jejím tvůrcem. Po středoškolských studiích na známé Eaton College mladý aristokrat nastupuje na Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, školu kterou vystudoval jiný úspěšný literát a politik – Winston Churchill. Po jejím ukončení je poručík Dunsany vyřazen ke coldstreamské gardě, s níž aktivně zasáhne do druhé búrské války. Krátce poté se žení s lady Beatrice Child Villiers. Ve spisovatelské činnosti se mu od ní dostalo značné podpory. Pomáhala mu s podklady, některé z knih jí manžel přímo diktoval a po Dunsanyho smrti se starala o mužovu literární pozůstalost.
Na svou literární prvotinu – Peganští bohové („The Gods of Pegana“) si musí ještě pár let počkat. Vydá ji roku 1905, jako sedmadvacetiletý. Přestože tato práce bývá často označována za jedno ze stěžejních Dunsanyho děl, osobně ji vnímám jako jeho nejslabší publikaci. To však nic nemění na skutečnosti, že právě Peganští bohové odstartují autorovu zdařilou kariéru a následující knihy přicházejí na trh poměrně rychle. Čas a bohové („Time and the Gods“ – 1906), Welleranův meč a jiné povídky (The Sword of Welleran and Other Stories“ – 1908), Snílkovy příběhy („A Dreamers Tales“ -1910) a další… Když lord Dunsany roku 1957 umírá, má na kontě zhruba 60 knih, novel a divadelních her.
V roce 1914 je už Dunsany uznávaným spisovatelem, to mu však nebrání, aby se na samém začátku první světové války znovu dobrovolně přihlásil do armády. Coby kapitán královských inniskillingských fyzilírů slouží nejprve v Irsku, kde je roku 1916 těžce zraněn při potlačování „Velikonočního povstání“. Po uzdravení zamíří na západní frontu coby školící důstojník. Dlouho tam ale nepobude. Vojenští páni si uvědomují Dunsanyho význam a povolají ho do oddělení válečné propagandy. Tam setrvá až do konce velké války. Válečnou zkušenost zajímavě zpracoval v knize válečných fantasy pohádek Příhody z války („The Tales of War“ – 1918). Mnoho dnešních kritiků jí kvůli jednoznačně propagandistickému vyznění označuje za nejméně zdařilou Dunsanyho práci, ovšem „dunsanyovská poetika“ jí rozhodně nechybí.
Po válečném intermezzu se Dunsany opět naplno vrhá do tvůrčí práce. Tu můžeme žánrově rozdělit na několika okruhů.
Zřejmě nejpočetněji je v Dunsanyho tvorbě zastoupena snová a hrdinská fantasy. Dunsany je mistrem vytváření a popisů snových světů a krajin, které s neuvěřitelnou dovedností osazuje hrdiny, bohy, králi nebo bizarními stvořeními. Z jeho psaní je patrná hluboká inspirace staropohanskou mytologií, kterou však uměl přetavit do naprosto unikátní podoby. Nebál se ani prolínání snových světů s reálnými. V jedné z povídek dokonce provedl „zrcadlový pohled“, kdy sultán fiktivní krajiny přemýšlí o své touze navštívit Londýn.
Byly to přesně tento druh příběhů, který vedl Howarda Lovecrafta k sepsání tzv. snového cyklu. Autor těchto řádků se o existenci lorda Dunsanyho dověděl díky poznámkám k Lovecraftovým spisům v pětisvazkové sérii z dílny nakladatelství Puls. Právě tam se psalo, že inspirací pro vznik cyklu byly příběhy lorda Dunsanyho. Bohužel, po bližším seznámení s Dunsanyho dílem, musím říct, že „inspirace“ je velmi eufemistické vyjádření. Některé motivy Lovecraft zkrátka „na hulváta“ převzal a trošku mi na sebe pokazil památku.
Druhý žánrový okruh Dunsanyho literární činnosti by mohl být pojmenován „fantazie a realita“. Její děj je obvykle zasazen do reálného světa (většinou tehdejší Anglie), který se v několika místech prolíná s čímsi „jiným“. A tak londýnští klenotníci kradou gnómům jejich „výrobní technologii“, šediví obchodníčci se stávají monarchy v jiných dimenzích, poučení šťastlivci míří k ideálnímu městu Mallington Moor, slečna Cubbidgeová prožije romanci s drakem a vyděšený výletník se cestou anglickým venkovem musí popasovat se zákeřnými oživlými topoly.
Třetí oblast Dunsanyho záběru představují mimořádně atmosférické fantasy detektivky. Někdy se v nich přitom fantaskní prvky ani nemusí objevit, nicméně příběhy jsou „svébytné“ svou bizarností, neuvěřitelností, prostředím… Jak uvedlo nakladatelství Collins Crime Club: „Dunsany mísí realitu s fantastikou v této zapomenuté sbírce moderních detektivních příběhů. Některé jsou makabrozní, jiné mají lehčí a poněkud více zábavný dotek, ale všechny podněcují fantazii…“ Přesně tak to je.
Jakýmsi tématem pro sebe samé jsou Dunsanyho příběhy pana Jorkense. Starý milovník whisky popíjí v oblíbeném londýnském klubu a vypráví neuvěřitelné historky. Ocitneme se s ním třeba na Marsu, kde zastřelil děsivou příšeru, anebo v hloubi Afriky, v prostředí záhadných kultů. Jorkens v jistém smyslu lehce připomíná dunsanyovskou verzi barona Prášila.
Rád bych rovněž poukázal na několik málo Dunsanyho povídek, které „pouze“ popisují magii a neopakovatelnost „všedního“, každodenního života. Ačkoliv jsou většinou velice krátké, zanechávají skutečně hluboký dojem.
Ke konci života Dunsany zabrousil rovněž do oblasti sci – fi. V tomto ohledu bývá často zmiňována jeho divadelní hra Vzpoura robotů. Vědeckofantastické prvky Dunsany zřídka používal i dříve, jako třeba v povídce o vražedném šachovém automatu. Tématika královské hry nebyla u Dunsanyho náhodná. Sám patřil k velmi zdatným sportovním šachistům a roku 1942 dokonce vynalezl variaci, pojmenovanou jako Dunsanyho hra.
Lord Dunsany byl člověkem mnoha zájmů. Věnoval se taktéž lovu a získal titul mistra Irska ve střelbě z pistole/revolveru. Jako britofil ze staré školy nejčastěji střílel z britské klasiky, revolveru Webley (stejnou zbraň měl taktéž Tolkien).
Nikdy se netajil láskou k přírodě. Miloval venkovskou krajinu – ať už anglickou či irskou – a nikdy plně nedůvěřoval industriální společnosti. To se odráží také v některých jeho příbězích. Ze zvířat nejvíce tíhnul ke psům, zejména loveckým. Celý život bojoval proti bolestivému tupírování psích uší. Rudozelený fanatismus dnešních „ekoaktivistů“ bychom však u Dunsanyho hledali marně. Byl „zeleným konzervativcem“. Přírodu chápal jako dědictví po předcích, které musí být předáno dalším generacím. Za její součást považoval třeba i zříceniny a podobné historické stavby. V tomto ohledu bezesporu inklinoval k romantismu 19. století. I tento vliv můžeme v určitých pasážích Dunsanyho díla najít.
Píše se dvacátý rok jedenadvacátého věku a čeští nakladatelé zřejmě Dunsanyho dosud neobjevili. Z mého pohledu až nepochopitelně. Tvorba tohoto autora je přitom naprosto jedinečná a ze záplavy fantasy literatury vyčnívající. Mimochodem, v Polsku se nedávno dočkal překladu Dunsanyho román Dcera krále elfů („The King of Elfland´s Daughter“ – 1924). Napodobí některé z tuzemských nakladatelství naše severní sousedy?
P.S. Pokud se chcete s Dunsanym blíže seznámit, pro začátek doporučuji „In the Land of Time and Other Fantasy Tales“ od Penguin Classics a „Time and Gods“ z produkce nakladatelství Orion House (v poměrně známé edici Fantasy Masterworks). Jedná se o posmrtné sbírky, kde je Dunsanyho tvorba zachycena opravdu reprezentativním průřezem.
