Varování: Toto není obecný návod, jak psát recenze, leč mé subjektivní doporučení, čemu se při recenzování vyhnout. V okruhu f/sf se již několik let pohybuji a na recenze hledím trojím pohledem: očima čtenáře, který si podle textu vybírá knihy, očima autora, zvědavého na závěry pana kritika, ale také očima recenzenta samotného, a následující úvahu jsem psala s jistou nadsázkou.
Recenze by měli psát odborníci, ale…
Nakolik toto kritérium splňuje třiadvacetiletá studentka? Vždyť každý přece nějak začínal. A co pětatřicetiletý vědec, mající vystudované dvě vysoké školy, ale ani jedna z nich nemá literární zaměření? Představím si např. překladatele, který řadu let „dělá Polsko“, a načetl většinu polské produkce. Takový člověk by kritérium odbornosti splňoval jak po stránce teoretické, tak po praktické. Jenže narážíme na překážku. Pokud někdo překládá z polštiny, neměl by díla Poláků recenzovat vůbec. V opačném případě by se vyjadřoval buď k vlastnímu překladu, nebo k překladu kolegy-konkurenta.
A nutně vyvstává další otázka. Co jsou recenzenti f/sf zač? Dost často aktivně píšící f/sf autoři, není výjimkou, že jsou to zaměstnanci jiných nakladatelství, studující mládež, někdy žurnalisté (no vida), ale většinou lidé rozličných profesí, které s literaturou (a f/sf), nemají nic společného. Drtivá většina recenzí je recenzemi uživatelskými – tj. texty napsanými neodborníky na základě subjektivní zkušenosti s daným produktem. Typicky některé blogerské recenze. Ale tak jednoduché to není. Naši recenzenti nejsou žádní Erwini Kischové, házet je do jednoho pytle s běžnými uživateli zboží a jejich výpotky na různých serverech však nechci. Ve skutečnosti je to ještě horší.
Již nějaký čas sleduji dvojí tendenci – nazvěme si je pracovně „přebral mi holku“ a „píárko“. Zatímco účelem prvního směru je co nejvíce zhanobit autora (typicky za použití „opakovačky“, že kniha je průšvih), varianta číslo dva naopak pozvedá autora až do Valhaly za použití obdobných triků. Podle mě však není účelem recenze řešit autora (zejména těm zahraničním jsou naše názory víte kde), a už vůbec ne recenzenta (že on sám je sečtělejší, inteligentnější a krásnější než autor, čtenáře opravdu nezajímá), leč zhodnotit knihu a snažit se najít okruh čtenářů, kterým by mohla padnout do noty. Případně varovat toho, kdo by se jí měl raději vyhnout, a to nemusí být nutně proto, že kniha je mizerná. Jak se říká, není člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.
Náš malý smraďoch
Jednou za čas se stane, že se mě mainstreamový autor zeptá, jak to ve f/sf je s tím vydáváním. Že prý slyšel, že u nás panuje divný mrav, že prý každý peče s každým a věci fungují stylem „já na bráchu, brácha na mě“. Na rovinu říkám, že s mainstreamem mám zkušenost mizivou a nemohou soudit, jak to tam chodí. Mám ale jisté zkušenosti s publikací odborných textů, a bez obalu říkám: ano, náš f/sf rybníček je malý a možná se z něj místy line nevábný pach, ale proti tomu, co najdete jinde, je křišťálovou tůňkou.
Nemám ráda Kulhánka
Domnívám se, že jen málokterá, jinak než samo nákladem publikovaná kniha je běs, který si nenajde svého člověka. Na druhou stranu ani Kulhánek není pro každého. Někdy se může stát, že není zrovna pro recenzenta, a zrovna u Kulhánka je slušná šance, že si to recenzent uvědomí, zalekne se házení špíny na arcimistra braku a knihu deleguje na kolegu s méně inteleguánským nevkusem. U jiných ne tak zvučných jmen šance klesají úměrně se slávou dotyčného. A proto, pokud si recenzenti knihu sami vybírají, nechť se předtím aspoň obtěžují s přečtením ukázky. Nesnáším-li texty v ich formě, měla bych opatrně volit, zda po takové knize sáhnu, neboť autor má už od začátku vroubek. Totéž detektivky, akčňárny, scifi… Ne každý je má rád.
Jednou jsem si nabrala recenzák detektivky. Fanda Sherlocka Holmese zrovna nejsem, ale kniha vypadala lákavě a v cizině měla velmi pozitivní ohlasy, tak proč to nezkusit? Už prvních padesát stran bylo martýrium. Nakonec jsem to s určitými rozpaky předala recenzentovi, který má detektivky rád. Zatímco já bych na tom nejspíš nenechala niť suchou, protože to nebyl můj šálek čaje, kolega se při čtení bavil a zhodnotil, že fanoušci tohoto žánru se mají na co těšit.
Pokud si už dopředu myslím, že kniha bude průšvih letošního roku, tak proč si ji ještě brát domů? Možná odpověď: Autor někomu „přebral holku“. A, ano, nemám ráda Kulhánka…
Literární puristé
Někteří recenzenti se stylem a volbou slov pokouší přiblížit autorovi recenzovaného díla. Může to fungovat, pokud předtím nečetli Peakova Tita Žala nebo něco od Lovecrafta. Že v recenzi by neměly být hrubky nebo slohová škobrtnutí, to je asi jasné. Přesto mám radši neobratný text s jedním dvěma překlepy, který po věcné stránce vystihuje dílo, než stylově vytříbený klenot, kde si recenzent honí triko od XS až do XL. Co by však mělo být zmíněno, je styl autora. Osobně mám ráda i krátké citace z díla. Zmínka „je ještě nevyzrálý“ však už zavání zobecňováním. Lepší je konkretizovat: „Často opakuje slova a nadužívá spojku leč.“ Naopak co už je moc: „Opakovaně používá spojku „a“ a zvratné zájmeno „se“, a to víckrát než dvakrát v jednom odstavci.“ Prý i takové věci se na workshopech učí…
Recenzent neudrží ani moč
„Pán prstenů je epický příběh o tom, že půlčík Frodo nese Prsten zla do Hory osudu. Cestou mu pomáhá družina, která je vlivem neblahých okolností rozdělena, aby se zase všichni setkali po závěrečné bitvě. Jedině ten Glum, chudák, to odnesl.“ To byste se divili, kolik recenzí trpí tímto neduhem. (Ponechme stranou, že to hlavní na nás často křičí už z anotace.) Pokud milujete synopse, je jedno řešení: wikipedie! Tam lze vkládat detailní rozbor děje. V recenzi je ale vhodnější zaměřit se na konkrétní klady a zápory: „Autor vyniká ve znalosti výbušnin a chladných zbraní, ale potápění vůbec nerozumí.“ Zase špatně! Hvězdou vašeho článku je dílo, ne jeho původce. A fakt, čemu autor rozumí nebo nerozumí, je čtenáři víme kde. Vzpomeňme šermířské scény u Sapkowského. Zručný autor dokáže zamaskovat i svou neznalost, a pokud čtenář není v oboru zrovna machr (bacha na ty šermíře!), nemá šanci to zjistit. Pokud ale vy sami nevíte o potápění zhola nic, a z textu je patrné, že ani autor, něco je špatně.
I hovno se dá prodat, aneb když dva dělají totéž, není to totéž
„V posledních pěti kapitolách byla co stránka, to překlep“ působí jinak než „Kniha bohužel neunikla řádění tiskařských šotků“. Jiný příklad: „je to psané tak, jak se psalo před deseti lety“ versus „zas jedna stará dobrá fantasy plná skřetů, trpaslíků a elfů“. Nebo: „není to úplně špatné, ale předchozí dílo bylo mnohem lepší“ oproti „autor tentokrát sám sebe nepřekonal, ale má dobře nakročeno a laťku drží velmi vysoko“. A když se napíše „příběh je o dávné kletbě“ není třeba zdůrazňovat, že „téma není nijak třeskutě originální“, to už z daného vidí všichni. Naopak tím navodíte dojem, že dílo je o kletbě, tudíž neoriginální, a stejně neoriginální je to zřejmě i v dalších věcech.
Píárko
V knize není co kritizovat a děj papouškovat nechci. Navíc to nenapsal mistr žánru a můj potlesk by mohl působit až podezřele. Jak na takovou recenzi, aby se to nezvrhlo v ódu na autora? Povím vám: Špatně. Existují berličky – krátká citace, stručné info o autorovi (i když o něm to primárně být nemá). A co když se tam nic neděje, ale zdráhám se to takhle napsat, neboť kniha je přes svou obsáhlost velmi čtivá? (Nebudeme nikoho jmenovat, že…) Pak je třeba zaměřit se na to, v čem jiném dílo vyniká – ať už je to styl, atmosféra příběhu, propracovanost světa či vývoj a charakteristika postav. Je hloupost hledat za každou cenu blechy v kožichu.
Ale autor mi opravdu „přebral holku“!
V tom případě nerecenzovat. A když jste natolik nesoudní, že přesto zrecenzujete, rozhodně nevyhledávejte uvedené dílo ve všech možných databázích, abyste tam hodili na svou negativní recenzi link. A už vůbec si nedávejte na svůj FB profil komentář, že „takové knihy by se měly pálit a autoři spolu s nimi“. Autorovi se to donese, a vy budete akorát za blázna. Stejně nemístné jsou vaše grafické úpravy obálky s uvedením rádoby vtipného nápisu „Čtení těchto knih způsobuje rakovinu“, případné opakované snižování hodnocení autorových děl pod různými nicky. A povzdechy typu „díky takovýmhle je na tom naše fantasy scéna tak, jak na tom je“, si radši nechte na doma. Věřit, že jedna osoba, nebo nedej bože jedna konkrétní kniha, mají takovou moc, aby zprznily naši f/sf scénu, může jen blbec.
Sám jsem autor, mohu vůbec recenzovat?
Když český autor tu a tam zrecenzuje nějakého zahraničního kolegu, třenice asi nevzniknou. Ale jak je to v tuzemsku? Když píšu výhradně fantasy, mohu ji veřejně hodnotit nebo se mám omezit jen na scifi? Smím rozcupovat dílo konkurenčního nakladatelství nebo naopak blahořečit knižní produkci svého chlebodárce? A když jsem začínající a na svou slávu teprve čekající povídkář, smím si brát na paškál české antologie, zejména ze soutěží, v nichž jsem se neumístil? Názory se rozcházejí a žádný recept neexistuje. V minulosti se stalo, že X výrazně kladně hodnotilo antologii Y a Y ve stejné době v témže mediu dalo vysoká procenta antologii X. Jakkoliv obě antologie byly vysoko nad hranicí průměru, a tudíž hodnocení byla zasloužená, osobně nepokládám takový postup za šťastný. Faktem ale je, že kdyby s recenzováním praštili všichni, kdo jsou nějak napojeni na vydávání knih, případně jezdí na cony a s řadou autorů se znají, moc recenzentů by nám nezbylo. Proto je dobré velmi citlivě volit tituly. Já třeba zásadně nerecenzuji díla svého nakladatelství a i s recenzováním českých autorů jsem opatrná a velmi dlouho jsem se vyhýbala také soutěžním sborníkům.
Mor na ty procenta
Dodnes jsem nepochopila, na základě čeho se dávají, a pokud na to dříve byly nějaké návody, jsou dávno zapomenuty. U našich recenzentů jednoznačně vedou komiksy a muži psaná akce, naopak neoblíbené jsou paranormální romance a samo náklady.
Procentuální hodnocení by podle mě vždy mělo korespondovat s textem recenze. Např. vlídná recenze a pod ní pouhých padesát procent v médiu, kde spodní hranice neklesají pod osmdesátku, nepůsobí seriózně. Časy, kdy se autor radoval z šedesátky, jsou také nenávratně pryč. Laťka leží opravdu vysoko a cokoliv pod sedmdesát je průser. Je to zapříčiněno i nadbytkem knižní produkce. Ne na všechny dílka se dostane, recenzenti si pečlivě vybírají, a většinou se jim to, co si sami vybrali, líbí. O to víc pak bije do očí šedý průměr nebo nedej bože negativní report.
Mistr napsal sr…
Může se to stát, v takovém případě doporučuji řídit se radou jednoho nejmenovaného nakladatele: „Ruce pryč od Koreje!“ Leda byste do toho šli schválně po hlavě s cílem stát se tím prvním, kdo se nebojí říct: „Sorry, mistře, ale ve svém posledním díle vykrádáš sám sebe.“ A to je špatně, protože recenze nemá být o vás. Nikdy. Ještě horší je renomé „zlého recenzenta“, který strhá úplně všechno. Ptám se: Proč to takový člověk dělá? Pokud se mu opravdu nic nelíbí, nechť nečte a jde dělat něco jiného. Například pást voly.
Nakladatelé prasí knihy
Recenzenti, autoři, čtenáři – všichni mají stejnou mantru: Máme rádi nakladatele a jejich podřízené! Bez jejich peněz a času by totiž nebylo našeho oblíbeného fetiše. Ale… Když se v knize najdou hrubky, primárně je to chyba korektora, případně editora antologie. Autor je až na konci té řádky hříšníků. Když se v knize najdou věcné chyby, opět by to měla odhalit osoba, která má na starosti korektury. Někdy si to bere na svá bedra i nakladatel. Výjimkou není ani situace, kdy na věcnou botu přijde až překladatel a pak se řeší, co dál. Domluvit se na opravě se zahraničním autorem, případně majitelem autorských práv, nebo to nechat plavat?
Nevydařená obálka je věcí trochu spornou – dost často o ní striktně rozhoduje nakladatel, jindy má autor volnější ruku a může si nadiktovat, co tam chce. A někdy prostě jen ilustrátor nesplní představy.
Tyhle věci v recenzi můžeme zmínit, ale ne jako pochybení autora. A hlavně omezují působnost recenze na jedno konkrétní vydání knihy – což je v dnešní době zažitou praxí. A k tomu se váže ještě jedna poznámka: když takto hodnotíme knihu, je to jedna konkrétní kniha jednoho konkrétního nakladatelství, která vyšla tehdy a tehdy, má tolik a tolik stran. Obálku a korektury mají na svědomí ty a ty osoby… To jsou informace, které by měly na konci naši recenze zaznít. F/SF weby si to obvykle hlídají, ale pozor na to při psaní blogerské recenze.
Nakladatelé umí knihy, a umí to dobře
Co bylo řečeno „ve zlém“, platí i naopak. Když se líbí obálka, je vhodné zmínit celé jméno a příjmení ilustrátora, totéž platí o vnitřních kresbách nebo o překladu. Jak řekl jeden nejmenovaný překladatel, pochvala překladu je o ničem, když tam nejsem jmenován. (Otázka, na kolik mohu hodnotit překlad, pokud jsem nečetla originál, by asi vydala na samostatný článek.) A věta o tom, že v knize o osmi set stránkách nebyl zaznamenán jediný překlep, potěší všechny zúčastněné.
Neexistuje dokonalá recenze, stejně jako neexistuje dokonalá kniha
Nic z toho, co bylo napsáno výše, není dogma. Za určitých okolností může být vhodné postupovat zcela odlišně a nepochybuji, že i v mých recenzních textech by se nalezly některé z uvedených nešvarů. Já sama se nepokládám za nijak výrazně nadprůměrného recenzenta, proto mě prosím berte s rezervou.
Aneb schopnost oddělit osobní názor na knihu od zhodnocení, jak kniha funguje po stránce řemeslné (celkem slušně měřitelné), a jak moc dává ve svém žánru smysl (měřitelné, ovšem hůře než stránka řemeslná). Samozřejmě, že se obojí prolíná, ale je potřeba umět obě složky oddělit a být si jich vědom. Ano, taky jsem si jednou spletl osobní hodnocení romantismu a kritického realismu s tím, o co v těch literárních směrech jde. Nu což, bylo to ve třeťáku na střední a následoval reparát:-)
Vynikající článek a příjemné nedělní počtení! Díky!!
Musím se přiznat, že já osobně mám raději recenze, které mají šťávu a kdy si to recenzent vyříká s celým světem a s nenávistným tikem v oku buší do ohmatané klávesnice, drtíc mezi zuby temné kletby. Ale samozřejmě objektivně musím uznat, že máte pravdu vy. Já jsem prostě jen literárně rozežranej.
Asi nejvíc se mi líbila videorecenze na zdejší komiksy od Dana Černého na You-tube. Při níž popíjel dvanáctku Plzeň. (Měli by mu za to něco dát, neb jsem si druhý den hned šel jeden karton koupit. ) Tím chci říct, že já jsem v tomhle docela ujetej.
Pokud jde o Gormenghast, tak mne velice těší, že je ještě někdo, kdo to četl a zná. Už jsme dva. 🙂 (Jsem moc rád, že to Argo vydalo celé.)
to KarelC: Tři 🙂
Jinak podle mě jsou nějaké recenze zhola zbytečné, stačí krátká anotace, já si to posoudím sám, k tomu mi žádných mudrdlantů netřeba 🙂
Jak tak sleduju ten výpis všech možných chyb, tak jsem rád, že má recenzentská kariéra skončila po odmítnutí mého prvního pokusu. Taky jsem tam dost věcí pokazil. Ovšem od té doby, kdy byla mnou objevena Legie, je mi to jedno. Kratší komentáře mají něco do sebe a člověk nemusí páchat sebepoškozování při marném hledání básnického střeva.
Nejradši mám recenze humorné, ale těch je opravdu málo. Naopak nesnáším přílišné řemeslné rozbory. To opravdu někdo sleduje kolik je v dobré knize hrubek? Já si max všimnu, když se někde opakuje věta nebo odstavec….Asi je v řadách recenzentů značné procento učitelů češtiny. Vzhled obálky je mi také ukradený, maximálně bych tak chválil velmi dobré provedení týkající se knihy (typicky FantomPrint u cizích urbanek), ale jinak je mi to jako čtenáři naprosto jedno. Valná většina stejně nemá s obsahem společného, nebo je abstraktní. A po přečtení už v knihovně stejně nebude vidět. Navíc je to vlastně naprosto zbytečné, protože každá recenze má dnes náhled obálky, takže provedení může ohodnotit každý sám dle svého vkusu. Nevím proč by mi měl recenzent vnucovat ten svůj.
Osobně u knih nejvíce oceňuji čtivost, zábavnost a teprve pak originalitu. Takže očekávám od recenzenta zejména zhodnocení těchto parametrů plus nějaký ten krátký úvod o čem to vlastně je (někdy anotace dost zklamou). Počet objevených pravopisných chyb, špatně nakreslených končetin na obálce, nemožných šermířských postojů není podstatný pro drtivou většinu čtenářů (doufám), takže všechno to by si mohli recenzenti odpustit.
Děkuji za článek, dal spoustu podnětů k přemýšlení.
Na moment bych se zastavila u otázky procent a Vaší části: “Např. vlídná recenze a pod ní pouhých padesát procent v médiu, kde spodní hranice neklesají pod osmdesátku, nepůsobí seriózně. Časy, kdy se autor radoval z šedesátky, jsou také nenávratně pryč.”
Osobně nad touto problematikou přemýšlím již dlouho. Přijde mi totiž, že k tomu posunu na 70 % a výše nedošlo jen množstvím literatury a tedy větší nutností vybírat to nejlepší, aby člověk stihnul alespoň něco, ale hlavně i posunem chápání procent jako takových. 50 % už dnes každý vnímá jako odpad a představí si pod nimi něco téměř nečitelného. Přitom by to podle mého mělo být u knihy, která je napůl dobrá, napůl špatná s průměrnou čitelností. Tedy něco 50 na 50. Jenže takovým knihám se dnes dává právě 70 %. Jako kdyby se profesionální i amatérští recenzenti báli dát cokoliv nižšího, aby je náhodou někdo nesežral. Což chápu, protože mě už se dvakrát sežrat pokusili. Podle mého je tento přístup ale prapodivný a spíš vede k celkové zkreslení hodnocení. “Deset přede mnou ničemu nedalo 50 %, tak já taky nedám.” S takovou ta procenta opravdu brzy ztratí význam.
Závěrem bych pak zmínila ještě jeden častý nešvar – absence hodnocení v rámci žánru. Pokud budu Kulhánka srovnávat stejným metrem jako Tolstého, můžeme většinu oblíbené literatury rovnou zazdít.
KarelC, Podchaljuzin: Tři a půl… pár měsíců zpátky to tu jeden z vás zmínil a od té doby se na to chystám, ale ještě nebyl čas.
to TSal: Už jsem to tady o těch procentech psal mockrát. Já to považuju za nesmysl. Literatura se nemá hodnotit číselně, ale zase jen literárně. Pokud se tam hodí cifra, tak spousta čtenářů hledí jen na to číslo a zbytek recenze si často ani nepřečte. Ale jinak je to přesně jak píšete.
To Xan a Podchaljuzin: Já si na to vzpomněl nedávno v antikvariátu, kdy jsem uviděl všechny tři díly a to nejednou, pohozené v hromadě bez většího zájmu čtenářstva. A ty knihy co tam mají, jsou jako nové. Tak jsem si tam tak říkal, kolik lidí kromě mě to ještě četlo…:-)
to Vlask: Souhlasím i nesouhlasím. Zmínit hrubky, nebo vysloveně hnusnou, nebo nesmyslnou obálku je potřeba. Stejně jako ony “šermířské postoje”. Jinak řečeno nesmyslnosti a nelogičnosti v textu. Já vždycky rostu, když se autor pustí na nějaké téma z medicíny a nepřečte si ani Vademecum. A ty hrubky, nebo překlepy – to je ostuda! Dobrá, jeden dva překlepy na sto stran textu – to se dá spolknout, ale když je na každé druhé straně něco, tak to bije do očí, otravuje to a nedá se to číst. Stejně jako opakující se slova, “řeky” v textu a další a další nešvary. To zase otravuje při čtení mě a od recenze očekávám, že to tam budě zmíněno.
to srovnávání: Jasně srovnávat Kulhánka s Tolstým (předpokládám, že v rámci žánru je myšlen Alexej) je nesmyl, ale třeba srovnání s Troskou, nebo s Nefem, či Součkem by už stálo za přečtení.
KarelC: Vždyť to číslo je přeci jen shrnutí celé recenze, jakési heslo, kam se celá recenze ubírala, a slouží k rychlé orientaci. Na recenzi samé nic nezmění. A pokud si někdo recenzi nepřečte, protože se mu číst nechce, tak ho k tomu smazání číslovky nedonutí. Hodnotím to hodně z pohledu člověka, který čte jen recenze na věci již známé. Kouknu na číslo a předem tuším mě čeká a na co se připravit.
Díky za zajímavý článek.
Taky mám rád, když je recenze svého druhu literární dílko a ventiluje emoce recenzenta, protože ony kvůli emocím lidé knížky čtou a píší. Ale musí být opravdu o knize a zase moc nemusí psát o jejím autorovi.
Procenta jsou problém vždy, když nevíme z čeho se počítají, a to tady opravdu nevíme. Co je základ – Marťanská kronika, orgasmus, dodržení pravidel z manuálu tvůrčího psaní? Proto jsou k ničemu.
Procentuální hodnocení by podle mě mělo tvořit něco jako celkový dojem z knihy, takové shrnutí všech kladů a záporů na konci recenze. Někdy mi totiž přijde, že autor, třeba i neúmyslně, věnuje hodně prostoru jedné malé chybě nebo naopak přednosti, a změní tím vyznění celé recenze. Zároveň je ale třeba, aby si čtenář uvědomil, že ačkoli jde o číslo, pořád je to subjektivní a kniha se nedá hodnotit jen podle něj.
to TSal: O procentech se vedla nekonečná polemika v herních žurnálech, jako je Score a Level. A tam šlo o hodnocení plně digitálního produktu, který šel podchytit číselně. A i tam docházelo k výrazným rozdílům v číselném hodnocení, kdy jeden žurnál dal 80 a jiný 60 a přitom oba dva v textu popisují stejné chyby a vyzdvihují stejné klady. Takže se tam objevují další rozšiřující položky, jako “Lepší hraní, než…/horší hraní než…” atd. A celý hodnotící žebříček je tam pečlivě rozepsán. Je kolem toho celá věda.
Tady u knih prdneme jakousi cifru, autor ani nenapíše, jak k ní dospěl a jak je srovnatelná s jinou cifrou v jiné recenzi na jiném webu, není jasné oč je ta kniha lepší, než ta druhá, či oč je horší, chybí zde jakékoliv srovnání v rámci sub(sub:-))žánru, dochází k vytváření “falešných” hodnotících žebříčků atd. Takže pokud tam žádné číslo nebude, nebude to ani k žádnému srovnávání svádět. Prostě co autor to názor a zdar.
Aspoň nějakou přibližnou kalibraci ve stylu: katastrofa-nuda-bavil jsem se- úžasné- legendární, by to chtělo. Protože tak v podstatě ani recenzent ani čtenář moc netuší, o co jde.
A nebo srovnání s nějakou žánrově i stylem psaní podobnou knihou. Něco jako “Lepší čtení, než… horší čtení než…”
Třeba: “Na Kulhánkův Noční klub to nemá, ale je to lepší než Perunova krev od Kotlety.” To už bych si představu dokázal udělat.
Číslo mně neřekne vůbec nic. Nebo řekne, ale kolikrát něco, co ani autor recenze nezamýšlel. Když je u nudné, průměrné hovadiny sedmdesátka, tak mi to říká jasně: Autor je kámoš, poplatil na Conu pivo, známe se dlouho a ten vydavatel je taky kámoš atd… Zatím co ten chudák, co nikoho nezná, píše si to doma po večerech, nikdo mu to nechce vydat, tak si to vydá sám vlastním nákladem, dělá si všechno sám včetně korektur, tak na něj vesele naplivem. Naplivejme. Ale naplivejme i na toho, jehož dílo je kvalitativně stejné, jako ta samonákladovka, jen to vydal nějaký zdejší vydavatel, neb dotyčný je kámoš.
to KarelC: Beru tě za slovo! Tle má recenze na všechny fantasy knihy – Na Pána prstenů to nemá. A tle má recenze na všechny sci fi knihy – Na Silo to nemá! Tak, a je hotovo, a nýčkon už se nemušíme nějakými recenzemi zatěžovat 🙂 Co vlastně tejdě čteš? Já dočetl Ambasadov a chystám se na Kolejmoří.
Číslíčka, hvězdičky a další podobné je mor. Všude. I u her.
> A tam šlo o hodnocení plně digitálního produktu, který šel podchytit číselně.
Nešlo. Nejde. Forma média s tím nemá nic společného. Digitální už je dnes všechno.
to Podchaljuzin: Snažím se přelouskat od Quiroga výbor jeho povídek ve Španělštině. Ale to je spíš studium, než počtení… Před spaním si listuji v CITIES OF THE WORLD z Taschenu, to jsem dostal od manželky . A dočetl jsem Příslib krve. (Brian McClellan: Příslib krve (Prachmistři – kniha první)) To bylo fajn čtivo. A z police se na mě už několik let šklebí Papežův nosorožec a naznačuje mi, že stále není dočten.
to Landman: Není! To je jen falešný dojem těch, co sedí celý den u počítače. 🙂
Pokud pominu onu epickou část počítačové hry, tak zbytek jde hodnotit pomocí čísel naprosto bezproblémově. Hodnocení oné epické části je potom obdobné hodnocení beletrie. A ano, tam nastává kámen úrazu. To souhlasím.
Gormenghast
Čtyři a půl 🙂 A úžasně kouzelná adaptace od BBC má také mnohé do sebe. Těším se na rukavici zvednutou Mr. Gaimanem a jeho převedení do filmové podoby!
KarelC: Kvantifikovat můžeš dejme tomu technické provedení (plynulost, propady FPS), ale to a) má význam jen u pc (a poslední generace konzolí) b) je parametr, který po určité době ztrácí smysl, protože se mění průměrný hardware a software, včetně případné nové verze hry.
to ledman: Takže podle tebe nelze recenzovaný produkt podchytit číselně?
KarelC: Číselné hodnocení má význam u něčeho, co lze snadno kvantifikovat a porovnávat. A i pak potřebuješ aspoň nějakou metodiku, aby to dávalo trochu smysl.
Ono si stačí uvědomit, co všechno z daného díla na člověka při hraní/sledování/čtení/poslouchání působí. To jsou věci, které by IMHO měla postihnout dobrá recenze, ne nějaké technické podružnosti 🙂
to ledman: Tudíž mi dáváš za pravdu, že číselné hodnocení u beletrie je nesmysl. Díky, alespoň někdo! 🙂
To KarelC: já takyyy 😀
to dva mraky: 🙂 Jo mimochodem manželka říkala, že ji naše zdejší interní spory o ženách, vesmíru a vůbec nezajímají. Takže zase vím prd!
Fajn napsáno ale je to dlhší než mé recenze a to už je co říct 🙂 ale poradit si nechám díky Hanino