Za obzorem: Nespoutaný Django

Tak jako Pancharti nebyli tak docela válečným filmem, ani Django nestojí oběma nohama ve westernu. Jde mnohem více o průnik westernu s u nás ne zcela známým žánrem černošského exploatačního filmu (tzv. blaxploitation), díky čemuž může Quentin pěkně od plic zkritizovat rasismus. V obou žánrech je navíc Tarantino znalcem a na výsledku je to samozřejmě znát, takže film představuje jeden velký cinefilní orgasmus.

Jak jistě víte, Django (s neznělým D a tváří Jamieho Foxxe) je otrok. Otrok, jemuž ke svobodě pomůže cenná informace, kterou nosí v hlavě – ví, jak vypadají bratři Brittleové, po jejichž stopě se vydal lovec lidí dr. King Schultz (Christoph Waltz) a jeho kůň Fritz. Za dopadení Brittleů dostane Django nejen svobodu a slušný finanční obnos, ale také Schultzovu pomoc při pátrání po své ženě, Broomhildě (romantický němec Schultz na záchranu Broomhildy musí ze zřejmých důvodů vyslyšet a Siegfriedovi-Djangovi, jak sám neopomene nastínit, pomoci). Tak se dala dohromady jedna z nejbarvitějších dvojic posledních let.

Jejich putování splňuje podmínky klasického westernu, skrz překážky až k závěrečné přestřelce. Vyjma několika flashbacků je Nespoutaný Django vyprávěný zcela lineárně, s důrazem na vývoj hlavní postavy – filmu tak nechybí klasické „zastřelování“ – srovnávání mušky hlavního hrdiny. Epický charakter narace však dojde změně zhruba v polovině filmu nastoupením třetí z hlavních postav – velkostatkáře a obdivovatele brutálních zápasů mezi otroky Calvina Candieho (Leonardo DiCaprio). Tempo filmu v tu ránu výrazně klesne díky vyššímu množství košatých dialogů, jednoho z režisérových trademarků. Když jsme u nich – nechybí také geniální vypointovanost scén, se stejným přívlastkem hodnotitelné propojení obrazu a hudebního podkladu, ani absurdně vtipné odbočky, v tomto případě především sjezd pseudoku-klux-klanu a jeho vážný problém, či výrazné pomrknutí k fanouškům v podobě camea Franka Nera, představitele titulní role westernu Django z roku 1966.

Je u Tarantina vcelku zvykem, že jen málokterá z jeho postav má alespoň nějak nastíněnou minulost (čímž ani v nejmenším nechci tvrdit, že by charaktery byly ploché), a proto je náročnější hledat jejich motivace. Tato výsada tentokrát padla právě na Djanga, přesto však hlavní hrdina není hlavním magnetem snímku.

Tarantino by totiž zasloužil chvalořečení za objev Christopha Waltze, který je zkrátka „hercem svého režiséra“ a plátnu jasně vládne. Snad nikdo nedokáže Tarantinovskou komičnost charakterů převádět do podoby živoucí postavy bez ztráty svojí vlastní tváře tak skvěle jako Waltz. Není proto divu, že i letos dost možná dojde spojení Tarantino-Waltz pro sošku Oscara za Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Jen v těsném závěsu stojí výkon DiCapriův – je skvělé film po filmu sledovat, jak se tento herec od dob, kdy byl „Králem světa“ vyvinul, přičemž se díky čichu na scénáře prakticky stal chodící zárukou dobrého filmu. Samuel L. Jackson do tohoto koktejlu přidává jednu ze svých nejlepších rolí a ostatní samozřejmě nikterak nezaostávají – jak je u Tarantina také zvykem.

Hlášky jsou skvělé, situace řádně absurdní, postavy poutavé, nicméně ani božský Quentin není dokonalý. Po masakrální přestřelce v závěrečné části totiž udělá přešlap v podobě další, zcela zbytečné dvacetiminutovky, která je navíc ještě dehonestována absurdním a laciným zvratem „podívejte, co mám v kapse“, jen aby mohlo dojít k další přestřelce.

Jestliže se tak Quentin-scénárista nachází dost možná za zenitem, Quentin-režisér již podruhé dokazuje, že je na vrcholu. Jeho práce s kamerou je zkrátka brilantní, od westernových zoomů, přes vynikající záběry (krvavý střik na bavlnu, který byl vidět i v traileru, je tak nádherně poetický), po roztomile stylizované násilí, které však nedosahuje míry Kill Billa, jemuž je v rámci režisérovy tvorby nejblíže. Po Nespoutaném Djangovi mi nikdo neupře, že je Tarantino vlastně artovým režisérem.

Stejně mi nikdo také neupře, že je Nespoutaný Django (taky vám ten název evokuje lechtivější kinematografii?) dobrým, ba dokonce vynikajícím filmem, který se může poměřovat s nejpovedenějšími plody svého tvůrce. Pak už jen záleží na zraku a chuti každého diváka, zda je i překonává. Tak co příště, Quentine? Já bych rád pořádnou sci-fi, anebo superhrdiny.

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz

Další články autora