Osm hrozných

Protože jde o film Quentina Tarantina, tak určitě nepřekvapí, že:

• Je nesmírně okázalý, stylový a zahleděný do sebe.
• Je v něm spousta předlouhých dialogů.
• Je v něm hodně krve a rozcáknutých mozků.
• Je v něm hojně nadužíváno slovo „negr“.
• Dochází v něm k překvapivým zvratům a situacím.

Příběh, rozdělený na šest kapitol, vypráví o několika postavách, zastižených sněžnou bouří, které se spolu někdy nepříliš dlouho po skončení občanské války v USA (tedy po roce 1865) setkají kdesi ve Wyomingu v horské chalupě zvané Minniina galanterie. Dostavníkem na místo dorazí lovec odměn John Ruth (Kurt Russell), který chce do města dovézt k popravě údajnou vražedkyni Daisy (Jennifer Jason Leigh) a vyfasovat za ni tučnou sumu. Spolu s ním cestuje další lovec odměn, černošský major Marquise (Samuel L. Jackson), jenž veze za stejným účelem několik mrtvých těl, a záměrně nesnesitelný jižanský otrapa Chris (Walton Goggins), který o sobě tvrdí, že je budoucí nový šerif. V doprovodu vozky se pak v chalupě seznámí se starým generálem (Bruce Dern), katem (Tim Roth), honákem (Michael Madsen) a jakýmsi Mexičanem (Demián Bichir), který má chalupu na starosti v době Minniiny dočasné nepřítomnosti.

Nejméně půl hodiny trvá, než dostavník s pěticí hrdinů k chalupě dorazí, a následnou nejméně hodinu se neděje nic jiného, než že si spolu různé postavy v různých kombinacích povídají a je velmi pomalu a velmi důkladně budováno napětí, atmosféra a divákova nejistota. Zbytek filmu si také povídají, ale už při tom na sebe neustále míří pistolemi a sem tam někdo vystřelí. Celou dobu film působí ohromně majestátně a pomalé tempo vyprávění mu přidává na vážnosti a důstojnosti, omílají se v něm zásadní témata (utrpení rasově znevýhodněných, morální oprávněnost zabití a pomsty…), ale zároveň je natočený jako žánrová zábava, v níž se nezapomíná na humor, hlášky a legračně stylizované násilí.

Tarantino režíruje neuvěřitelně skvěle, nicméně připouštím, že při druhém zhlédnutí filmu bych se zejména v první polovině pravděpodobně dost nudil a víc si všímal hluchých míst a scenáristické topornosti (např. při uměle vytvářených důvodech k postupnému představování postav) a dějové nedotaženosti (místy příběh škobrtne na nějaké nelogičnosti) – Tarantinem napsaný scénář rozhodně nepatří k jeho nejlepším. Spoustě scén hodně přidává hudba Ennia Morriconeho, tak dramatická, že třeba pouhé vytyčování cesty ke kadibudce ve vichřici je asi třikrát osudovější, než by bylo nutné.

Herci jsou většinou perfektní. Charismatickému Samuelu L. Jacksonovi, na Zlatý Glóbus nominované démonické Jennifer Jason Leigh a Kurtu Russellovi, který měl nedávno šanci oprášit pistolnické manýry v kanibalském westernu Bone Tomahawk, skutečně nelze nic vytknout. U jiných spíš zarazí míra přehrávání – Walton Goggins to s tím jižanským hýkáním a snahou být ze všech nejkomičtější už místy přehání a Tim Roth jakoby se ze všech sil snažil imitovat Christopha Waltze. Michael Madsen se naopak až příliš drží zkrátka a hraje pod svoje možnosti.

Sofistikovanost Tarantinových dialogů a míra, s níž odkazují na bůhvíco (ať už na všechny možné staré westerny nebo na jeho dosavadní tvorbu, přičemž sám autor film nejvíc srovnává se svým debutem Gauneři, ale našli bychom styčné prvky i s Nespoutaným Djangem a Hanebnými pancharty, tabák fiktivní značky Red Apple se zas vyskytuje i v jiných jeho filmech), se pohybuje na hraně, kdy už téměř není možné rozlišit, jestli jde o nějakou významnou citaci nebo prachobyčejnou vatu. Nekonečné debaty o válce Severu proti Jihu jistě mají své opodstatnění a rozmluvy na téma „výhody kata coby nezávislé osoby“ nebo motiv majorova osobního dopisu od Abrahama Lincolna mohou sloužit jako složité metafory či prostředky k dokreslení psychologie postav. U významného několikanásobného opakování některých celých vět nebo u poznámek typu „je prima zajet na Vánoce domů za mámou“ si tím už nejsem tak jistý.

Podobně jsou na tom i znejišťující prvky v podobě bonbonu zapadlého v podlaze nebo running gagu týkajícího se rozbitých vchodových dveří, které je potřeba po každém vykopnutí přibít kladivem. V průběhu filmu dojde k postupnému odhalování jistých skutečností a vyjde najevo, že ne všechny postavy jsou tím, kým se tváří být, a všechno to do sebe nějak zapadne, i když ne tak hladce, jak by bylo záhodno. Např. ten fór s dveřmi se skutečně ukáže být jen fórem, relativně zbytečným.

Také je na škodu, že některé z těch překvapivých zvratů lze předem odhadnout (film se je ani nesnaží příliš zakrýt a kromě vybočujícího pojetí čtvrté a páté kapitoly si ani moc nehraje s divákem), na druhou stranu jsou události v něm skutečně většinou nepředvídatelné a přestože je jasné, že někteří z hrdinů budou muset nutně zařvat, tak alespoň není moc předpokládatelné, v jakém pořadí.

S drobným odstupem mi připadá, že Tarantino má za sebou lepší filmy, třeba Pulp Fiction nebo Hanebný pancharty. Přesto je Osm hrozných bezpochyby velkou událostí, kterou stojí za to vidět na co největším plátně, kochat se její stylovostí a výpravou, hudebním doprovodem, výbornou kamerou Roberta Richardsona, bravurními herci, vypiplanými dialogy a vtipnými krvavými efekty. Některé momenty jsou skvělé, některé méně, a od poloviny zábavnost prudce graduje. A Samuel L. Jackson tu vypráví dlouhou historku, v níž hraje značnou roli jeho velkej černej čů*ák, do čehož zní Tichá noc hraná na piáno Mexikáncem…

P.S. V našich kinech půjde verze dlouhá 167 minut, která je oproti oficiálním 182 minutám zkrácená o onu přestávku uprostřed a hudební úvod (takto byla promítaná jen v USA během prosincových roadshow – promítáních v omezeném počtu pro největší nadšence). Proto působí trochu divně začátek čtvrté kapitoly, v níž se najednou do věci vloží vypravěč (s hlasem Tarantina) a začne divákům rekapitulovat, co se stalo před čtvrthodinou.

Tuto recenzi, stejně jako další články nejen o sf&f titulech, si zájemci mohou přečíst na autorově blogu.