Jednou z největších kritických a diváckých pecek podzimu a vážným adeptem na oscarové nominace hned v několika kategoriích je nový film Paula Greengrasse Kapitán Phillips. Pravda, fantastiky v něm není ani zbla, ale občas dozajista neuškodí se vypravit za obzor.
 |
Dva muži, dva kapitáni vstávající do práce. Světy, ve kterých žijí, však určují diametrální odlišnost jejich existence. Takové jsou první záběry filmu Kapitán Phillips a rozhodně bychom je mohli označit za jedny z klíčových. Z recenzních textů a komentářů diváků totiž vyplývá, že je Kapitán Phillips často chápán jako skrznaskrz proamerický snímek – skutečnost však nemůže být dále od pravdy.
Dějová kostra filmu je víceméně věrnou dramatizací (s důrazem na toto slovo) skutečné události, již jste možná sami zaregistrovali v našich médiích: somálští piráti nejprve unesli jednu z amerických obchodních lodí, poté zajali jejího kapitána, s nímž kvapem směřovali k pobřeží Somálska s nadějí na vyjednané milióny.
Jak bylo řečeno v perexu, tohoto námětu se ujal režisér Paul Greengrass, který má s látkami vycházejícími z reality bohaté zkušenosti díky filmům Krvavá neděle (situace z konce ledna roku 1972, kdy bylo několik neozbrojených severoirských protestantů zabito britskými vojáky) a Let číslo 93 (11. září 2001 a skupinu pasažérů letu United Airlines, která se postavila afghánským únoscům, máme v blahé paměti). Odhlédněme v tuto chvíli od Greengrassova nesporného významu pro dnešní akční film, který v mnohém těží z jeho práce – především s kamerou a střihem – na druhém a třetím dílu Bourneovské trilogie (aka Bourneův mýtus a Bourneovo ultimátum). Jsou to právě Krvavá neděle a Let číslo 93, s nimiž Kapitán Phillips svým způsobem souvisí.
Přestože i ve fikčním díle (Bourne, či Zelená zóna, vycházející však z poměrně faktické knižní předlohy) se Greengrass pokouší snahou o až dokumentární věrohodnost zvýšit atraktivitu formy, ve svých dokudramatech s touto snahou zachází ještě dál. I proto působí druhá třetina filmu nepříjemně nataženě, dokonce až bezdějově. Paradoxně nehybně, vzhledem k tomu, že se děj odehrává v prostředí mořské plavby. Pravda je, že zhruba dvacetiminutová dieta by této části kvůli zatraktivnění a vyššímu stupni napětí jenom prospěla. Těžko také soudit, zda je občasná neinteligence postav pouze odrazem reálné události, nebo neschopností scénáristů – například není jasné, proč očividně dobře anglicky rozumějící Somálci (už to je na pováženou) místy nereagují na to, co si jejich „protivníci“ říkají.
Juxtapoziční kompozice dvou protagonistů Phillipse a Musy, kapitánů svých posádek, mužů, mezi nimiž naleznete hned několik spojujících paralel (všimněte si například, jak jsou oba svými podřízenými přijímáni), je poprvé narušena přepadením nákladní lodi, podruhé pak, ještě markantněji, únosem Phillipse do klaustrofobního záchranného člunu. I v tuto chvíli si postava Toma Hankse stále zachovává nadhled, chladný rozum a víru, že k osvobození co nevidět dojde. Přesto mu brzy dochází, že se střetl se zcela rozdílnou kulturou – a že za její současný stav odpovědná především západní společnost, což ostatně vyvrací domněnku o Greengrassově proamerikanismu.
Zároveň Phillips (a divák s ním) čelí faktu, kdo jsou to vlastně ti skuteční „kapitáni“ – lidé v pozadí, kteří ze současné situace těží a z tohoto důvodu nestojí o jakýkoliv dialog. (Museovu nadřízenému zdaleka nestačí 30 000 dolarů, které mu Phillips nabízí výměnou za poklidný odchod z lodi, později je somálskému ex-rybáři sděleno, že „Vrať se s Phillipsem, nebo vůbec.“) I díky tomu je Phillipsova snaha novodobým pirátům pomáhat pochopitelná (ač, pravdaže, ve své snaze hlavního hrdinu co nejvíce humanizovat až přepálená).
Snímek střetu dvou silných postav by se neobešel bez silných hereckých výkonů, které divák skutečně dostává. K Museovi si budete muset cestičku přeci jenom chvíli dělat, kostnatost (dokonce i ostatní Somálci mu přezdívají hubeňoure, což už jistě něco znamená) a křivozubost jeho představitele (Barkhad Abdi je ve své první roli naprosto hypnotizující) z něho dělá až démonickou postavu. Celek samozřejmě stojí na bedrech Toma Hankse, který ztělesnil Richarda Phillipse. Ač se může dlouho zdát, že se jeho charakter (a proto ani Hanksovo herectví) mnoho nevyvíjí – zachovává chladný rozum a pozitivní přístup – od Phillipsova únosu a uvěznění v uzavřeném člunu je jeho sešup směrem k zoufalství a odevzdanosti (který ještě uspíší tužka a papír, zabalená v tričku od vyjednavače vyslaného americkou armádou) patrný a pocitově silný.
Především poslední půlhodina pak šlape na výbornou, na scéně jsou lodě amerického námořnictva a několik členů SEALS, jedné z nejlepších vojenských jednotek na světě (A víte vy co? V tomto filmu jim to doopravdy věříte.), čeká se jen na vhodný okamžik pro Phillipsovo osvobození – ovšem nervy pirátů jsou spíše na útěku než na pochodu, atmosféra uvnitř člunu houstne až k infarktovosti a o napětí rozhodně není nouze. V samotném závěru se dočkáme trochy toho emocionálního žděmu, který však s radostí podstoupíte, a který (i díky podobnému hudebnímu podkladu) v divácích může evokovat finále letošní Gravitace.
Hlavně díky němu je Hanksovo jméno skloňováno ve spojitosti s nominacemi na Oscara.
Právě závěrečná část pak vylepšuje snímku pověst, lehce pošramocenou zdlouhavým a dokumentárně chladným plynutím prostřední pasáže. A vylepšuje ji ke vskutku slušné známce.
Hodnocení: 80%
