Za obzorem: Až vyjde měsíc

Někdo mi říkal, že lidé mají rádi přirovnání. Je to vlastně taková recenze v prášku: vysušené sdělení zalité chlorovanou vodkou nadhledu. Je to hnus, ale co naděláte? Takže Až vyjde měsíc je snímek, jaký by natočil Quentin Tarantino podle scénáře Sofie Coppoly při pokusu zadaptovat Lolitu, z níž by během natáčení vypadl dobrák Humbert Humbert. Případně je to Romeo a Julie natočený Hillcoatem v opiovém doupěti pod Eiffelovkou, kde už tak nezletilé hrdiny ještě znezletilní a Capulety i Monteky nahradí nesmiřitelnými klany Dospělých a Dětí. Jen ty aboridžiny tam nenacpe.

Pravda je ale taková, že přirovnávat můžete do alelulá, salámci. Až vyjde měsíc je čistý Wes Anderson. Kdo ho zná, ten ví. Kdo ho nezná, toho sebešílenější, sebedivnější a sebevýstižnější přirovnání nepřipraví. Andersonovy filmy se prostě musí prožít (ne jen zhlédnout, prožít). V jejich průběhu máte pocit, že režisér si šlehá krevní plazmu Alenky (ano, té co prošla zrcadlem a podřízla si tak žílu) a na spaní si pouští Cata Stevense proloženého namluveným Seit und Zeit. Jsou prostě divný.

Jenže jsou divný takovým tím způsobem, který vás zneklidní, ale zároveň přesvědčí, že vše dává perfektní smysl. Je libo lovit neexistující druhy žraloků? Předstírat rakovinu pro sblížení s rodinou? Lovit kuřata a uspávat bígly borůvkami? Zabloudit s vlakem v Indii? No prosím.

Fakt, že Wes Anderson nemá problém sehnat peníze na další a další filmy a navíc čím dál lepší herecké obsazení (má sice jasně danou vlastní stáj, ale jako každý správný sportovní manažer jí citlivě obměňuje) mi dává víru, že ve světě nakonec zvítězí láska a… láska. Protože o té Až vyjde měsíc je především!

Sam Shakusky je skaut. Skvělý skaut. Prvotřídní. A taky je to sirotek a pošuk. Občas se počurá a jako náměsíčný sem tam něco podpálí. Ne zrovna materiál na nejoblíbenějšího člena družstva. Suzy je krásná. A problémová. Občas je nezřízeně agresivní a trpí obsesí spočívající v pozorování věcí. Má dalekohled a pohled hluboký jak vody Styxu. Její výraz by nosily sfingy hrabající se ve vašich vnitřnostech. Mimochodem, má také kočku. I ta je kouzelná a žere jenom konzervy.

Tahle dvojka (díky poctivému balení na cestu „tato trojka“) se rozhodne zpřetrhat všechna pravidla, ukázat nepřejícímu světu vztyčený prostředníček a žít si po svém. Sam rezignuje na svou pozici u skautů a vyrazí za svou láskou přes divočinu ostrova New Penzance, přičemž sleduje staré stezky Čikčaů. Suzy na něj čeká, s gramofonem na baterky, oblíbenými knihami o jiných světech a dalekohledem, zřídlem své kouzelné moci. Na louce. Uprostřed. Jediný zádrhel: je jim dvanáct a svět na jejich vzpouru není zvědavý.

Anderson už při úvodním představení místa děje jasně naznačí, že finále bude kataklyzmatické. A protože se v jeho filmech, přestože by si neználci mohli při pohledu na jejich barevnost a zařazení do kolonky komedie myslet opak, umírá často a absurdně, a protože Desplatova hudba má náběh k chrámovým pohřebním chorálům, je jasné, že svět dá Samovi a Suzy svůj názor najevo jasně a tvrdě.

Ale na to je ještě čas… přestože se blíží bouře (ve fyzikálním i fantasy slova smyslu), je stále prostor vychutnat si čistotu vztahu dvou outsiderů. První květina, první společně ulovená ryba, první společné nakrmení kočky, první polibek, první francouzák, první šáhnutí na prsa, první tanec při Francouzce Francoise Hardy a první pohled na bílé kalhotky – mimochodem, nejlepší bílé kalhotky od dob prvního Vetřelce. A aby bylo jasno: nic z toho, ani ta scéna s propichováním ucha kvůli náušnici vyrobené z chrousta, není perverzní. Je to romantické, dojemné a nostalgické.

Pokud se tedy nejmenujete Sociální péče, nemáte výraz Smrtky maskující se za Tildu Swinton a nepředepisujete sirotkům s oblibou elektrošoky. A samozřejmě moc radosti nemají ani rodiče Suzy a další dospělí, kterým se hroutí jejich svět, v němž jsou pány tvorstva a především toho, co je „správné“. Sam a Suzy jsou pronásledováni, loveni, dopadeni v možná nejbrutálnější scéně od 120 dní Sodomy (možná trochu přeháním, ale já hryzal hrůzou křeslo).

Ale tím se nekončí… Anderson je ve formě a příběh se komplikuje… útěky komínem, stínání stromu, smažení párku, svatba, chlapec zasažený bleskem a pochopitelně potopa světa. Jak jinak. Plus nejlepší úroda za dlouhá léta. Ty čikčacké stezky asi měly něco do sebe…

V podstatě se v tom filmu dějou naprosto běžné věci, jaké zažil každý z nás (včetně prohlášení: “Je ti teprve dvanáct, takže i když máš ve všem pravdu, nemusím na to reagovat.“), které Anderson snímá naprosto kouzelným způsobem. Už jen úvodní průjez Suzyiným domem vás přesvědčí, že jakýkoliv jiný film, který čirou náhodou uvidíte v kině nebo na DVD, bude šedivý… neobratný… a prostě řídký a natažený.

Vše tu do sebe zapadá, vše na sebe hladce navazuje, prostor filmu znáte okamžitě jako své boty, to samé platí o postavách a jejich vztazích i charakterech. Určitě si vychutnáte Billa Murraye a Bruce Willise. Oba zde hrají podivuhodně smutné muže – jeden tradičně (byť tentokrát se sklony k násilnému chování… inu, Suzy to po někom zdědit musela) a jeden netradičně. On ten Willisův šerif je mimochodem úžasná postava: dokonalý John McClane připravený o schopnost hláškovat a možnost zapálit si cigaretu, donucený životem vyžrat si zapadákov kdesi v Nové Anglii a fakt, že plešatí. Pamatujete se ještě na to přirovnání z úvodu? Tarantino, Coppola… Tak to, jak by vám řekl dr. Cipro, nebyla náhoda. Anderson společně s Tarantinem a Coppolovou jsou nejoriginálnější a nejosobitější tvůrci současné Ameriky. A… Tarantino se zná s Coppolovou, ta má ráda Billa Murrayho a Wes Anderson napsal scénář k Až vyjde měsíc s jejím příbuzným. Tím nechci naznačit nějakou konspiraci, to ne, jen chci říct, že kdyby se tahle trojice spojila, díky výslednému orgasmu bych vám zamával z měsíce… a to ještě před jeho východem.

Ovšem tihle tři mají i naprosto geniální cit pro hudební a písňový doprovod ke svým filmům. Anderson sice klade velký důraz i na originální hudbu (Desplat u něj podává životní výkony), ale i s tou si hraje (třeba takto ), ale pochopitelně i zde se najde něco, o čem většina z nás v životě neslyšela a půl hodiny po návratu z kina toho má plný hadr (ano, je to trailerové )… Sečteno a podtrženo, pokud u tohohle filmu nebrečíte, nemáte žlázky a jste emzáci.

Jo a pro Josefa, který měl tu drzost ptát se, jestli to jako má i nějaký filozofický podtext… Tobě nestačí, že je to óda na lásku, na svobodu a volnost? Že to je základní existenciální téma?! Tak si sakra uvědom, že Sam se Suzy sledují obřadní migrační stezku, dej si to dohromady s přístupem většiny náboženství k úplňku, pomni na šamanské skauty a inkvizitorskou Sociální péči… Vidíš ten střet pohanství, prvotní sexuality a prvotně pospolné společnosti s konzumem a vykleštěnou civilizací (ne nadarmo je zde většina dospělých impotentními lůzry)?

A copak nevidíš, že rámcování filmu příběhem o Noemovi a jeho arše je předzvěstí, že takhle to prostě dál nejde? Cožpak jsi ještě nepochopil, že tě Anderson vyzývá, abys pozvedl zbraň a táhl v čele dětských křižáků k dolům krále Šalamouna? Ne? Ale bavil ses i tak královsky, tak to proboha neřeš a běž znovu. Což platí pro všechny, kdož jste dočetli až sem.