Noir, jeden z nejpopulárnějších detektivních subžánrů, versus současní čeští literární autoři. Kdo v tomhle klání, které neprobíhá bůhvíjak často, vyhrál?
Povídková sbírka Praha noir, kterou před nedávnem vydalo nakladatelství Paseka, patří mezi nejzajímavější tuzemské literární počiny letoška. A to dokonce i pro fanoušky zcela jiného žánru, než je detektivka – na stránkách antologie nesoucí jméno naší jediné metropole a oblíbeného detektivního žánru (v literatuře častěji označovaného jako Americká drsná škola), totiž vystupuje hned několik es nebe české fantastiky: Štěpán Kopřiva, Jiří Walker Procházka či Ondřej Neff.
Noir jako žánr má bohatou historii, na níž se skví jména hned několika významných autorů angloamerické literatury jako Raymonda Chandlera, Dashiella Hammetta či Jamese M. Cainea. A to jsme jen v intencích literatury. Samostatnou kapitolu jeho dějin totiž tvoří i film. Na stříbrném plátně patří některé noirové filmy, jejichž tvůrci se nechali ovlivnit nejen literárními kořeny žánru, ale třebas i snímky německého expresionismu, mezi to nejlepší, co kinematografie ve své historii poznala.
Ale noir v Čechách, na Moravě a Slezsku? Upřímně, žádná sláva.
Změnit by to chtěla právě Praha noir, antologie sestavená Pavlem Mandysem, která vyjde také na západním trhu v rámci série noirových antologií zaměřených na specifická města, kterou už několik let průběžně vydává nakladatelství Akashic Books. Obzvláště za zmínku v rámci této řady stojí především kniha Boston noir, editovaná oblíbeným (zaslouženě) Dennisem Lehanem.
Jak si tedy vedou v noirových vodách čeští autoři? Upřímně, je to tak docela plichta, s odřenýma ušima. Sama kniha totiž překvapí hlavně tím, že více než polovina textů vlastně ani noirem není. A když už, tak jen málokdy takovým, který by zastupoval žánrové zástavy se ctí a parádou.
Samozřejmě, tak jako v bezmála každé antologii, při čtení Praha noir zjistíte, že kvalita jednotlivých povídek je notně kolísavá – najdou se dokonce některé, jež působí nezáživně, nedotaženě a odfláknutě. A některé, s rukou na srdci, nudně. To už je však i záležitostí subjektivního vkusu.
Naopak mezi ty nejlepší texty bych bez rozpaků zařadil čtveřici Štěpána Kopřivy, Jiřího W. Procházky, Petry Soukupové a Petra Stančíka. Se dvěmi menšími či většími ALE.
Ale Jiří W. Procházka a Petr Stančík nenapsali noir. Oba ve svých povídkách znovu pracovali s postavami ze svých románů (Stančíkova komisaře Durmana jste mohli potkat na stránkách Mlýnu na mumie, Procházkova Štolbu pak v Mrtvé šelmě). Oba také pracovali v jiných žánrech. Stančík ve své obžerstvě návykové divno-detektivce, Procházka napsal temnější whodunnitku.
Druhé “ale” patří Štěpánu Kopřivovi. Autor Rychlopalby, dost možná nejlepšího noirového románu v současnosti u nás totiž ve své povídce Amatéři působí suverénně a z autorů zřetelně nejpevněji v kramflecích, a přesto jako by šlo o narychlo spíchnuté cvičení, jak má vypadat noir. Což znamená, že v jeho textu dostanete všechno, co jste čekali, ale nic navíc. (A přesto patří mezi dvojici nejlepších…)
Mnohem překvapivější (v příjemném slova smyslu) je proto pro mě povídka Petry Soukupové, která je intenzivní, vtahující, stylová i vypointovaná. Nic z toho není ve smyslu „sedněte si na zadek“, ale na velmi dobré výši. A to se setsakra cení.
Stejně jako pokus takovou knihu vůbec sestavit. Víc takových. A příště klidně i dotlačit autory k tomu, aby lépe dodrželi zadání dané titulem.
Praha noir
Vydal: Paseka, 2016
Počet stran: 304
Cena: 329 Kč
