11 let. 22 filmů. 3 fáze. Marvelovské filmové univerzum se dobralo svého milníku a jeden z nejočekávanějších blockbusterů letošní sezóny drancuje kina a překonává všechny možné ekonomické rekordy. Zaslouženě?
POZOR: Tahle recenze se pravděpodobně neobejde bez nějakého toho spoileru, každý však bude patřičně označený!
Pravděpodobně všichni víme, v jakém stavu marvelovský svět zanechala „Infinity War“, válka, nebo ještě lépe snaha vzdorovat šílenému titánovi Thanosovi a bojovat o přežití, neboť borůvkový megazloduch s šourkem na bradě (copyright: StarLord) se rozhodl vyhladit půlku života ve vesmíru. Protože přírodní zdroje nedokážou tolik hladových krků nasytit (jako by při té vší moci prostě nemohl lusknout pro další várku zdrojů, žejo?). A přes snahu všech těch superhrdinů, jejichž činy jsme sledovali po desítky hodin předtím, ve svém plánu uspěl.
Jak mo(u)dří již vědí, v komiksových příbězích nikdy nic není konečné (teda skoro nic, promiň, strýčku Bene). A právě o tom je Endgame. O poslední naději pozůstalých na druhou šanci, na nápravu selhání. A o tom, že zachránit svět někdy může úplně obyčejná krysa, největší hrdina vesmíru, která si ve vší své skromnosti neklade nároky na jakoukoliv slávu.
Je několik způsobů, jak na poslední marvelovský velehit nahlížet.
Pokud jste marvel-fanboy/fangirl za ta léta navyklí na onen studiem naordinovaný mix akce, hlášek a situačních gagů, a také příběhů nevyžadujících přílišné přemýšlení – to vše v krabičce označené cedulkou „odpočinková zábava“, Endgame vás s velkou pravděpodobností nezklame. Dostanete vše, co potřebujete, a to tentokrát ve velkém balení v podobě tříhodinového snímku, který je v podstatě loučením se se starými známými. (Jaké postavy to jsou, spoilerovat nebudu, ale o velké překvapení nejde, vzhledem ke stavu smluv jednotlivých herců se studiem.)
Komiksový geek se může těšit na několik parádních momentů, které jsme doposud mohli vidět pouze na papíře (SPOILER) – Heil Hydra, Capova velká chvíle hodnosti, Ronin, velká chvíle Sama Wilsona… nebo třeba Thanosovo brnění na strašákovi a kvanta dalších easter eggů. (KONEC SPOILERU)
Tak jako mnoho snímků předtím, i Endgame v podstatě vyžaduje deaktivaci, nebo alespoň částečné omezení aktivity buněk mozkových. Jakmile totiž nad filmem zapřemýšlíte, ztratí mnohé ze svého kouzla. Prostřední pasáž zřejmé na třetiny rozdělené kompozice (pomsta – časovkový heist – závěrečný konflikt) totiž obsahuje až příliš mnoho mezer. Ze dvou nejhlasitějších fanouškovských teorií, jak se pokusí Avengeři napravit kataklyzma Infinity war (cestování v čase vs. ta, že Thanos lusknutím nevyhladil polovinu vesmíru, ale prostě vytvořil dvě paralelní reality), totiž tvůrci šli tou méně nápaditou cestou hrátek s časem, a ještě ji odstartovali laciným deus/hlodavec ex machina. A přestože postavy procedí několik narážek na Návraty do budoucnosti a jiné kultovky tohoto žánru, Endgame si s časovými paradoxy počíná jako žák páté třídy, který píše fanfikci k Terminátorovi.
(SPOILER: Sice se v diskuzích kupříkladu řeší, jak Cap vrátil kámen duše, ale jeho pokus o návrat Aetheru/kamene reality do Jane Fosterové mě zajímá mnohem víc! KONES SPOILERU)
Mimochodem, to, jaký nepořádek v tomto směru Endgame nadělala, nejlépe dokazuje, že podle všeho ani tvůrci neví, jestli se vytvořila paralelní časová linie nebo ne – výpovědi režisérů Russoových a scénáristů se v tomto směru poněkud lišily. Dost možná bude muset toto uklidit Fáze 4?
A to všechno jenom proto, aby mohlo dojít k setkávání některých postav se starými známými, což je ve výsledku poměrně levná snaha o ždímání nějakých emocí. Nakonec on ani ten heist v porovnání s nejslavnějšími tituly tohohle žánru ani zdaleka neobstojí.
Ne zcela chytrých momentů nebo řešení je však ve snímku více – „Ronin linie“, jakkoliv je cool, nedává moc smysl, a pro příběh je dočista zbytečná, velký moment Black Widow ukazuje nesnahu scénáristického týmu přijít s překvapivým, nápaditým řešením. Stejný typ bezradnosti pak prokázali i prací s Captain Marvel, která naplno pocítila „Superman efekt“, tedy problém se zapojováním supermocných postav po boku těch běžnějších.
Takže prostě a jednoduše nemyslet, jasný?
Jako film uzavírající jednu éru je ale Endgame přesně taková, jaká být má. Velkolepá. Epická. S parádní akcí. Vtipná. Zábavná. Inspirovaná silnými stránkami svých předchůdců a opakující jejich slabiny. Vyžívající se v patosu. Nezapomenutelný zážitek, a událost, u které jste rádi přítomni – vždyť jste s těmi postavami žili déle než dekádu. Grandiózní finále vypravěčsky nejambicióznějšího projektu filmové historie. Megafilm.
Nebude sice patřit mezi ty nejlepší zářezy marvelovské historie, ale určitě se zapíše mezi ty nejpamátnější.
(Ad téma „kdy budu čůrat, když to má tři hodiny?“ – pokud jste těhotná, nebo osoba s malým a přehnaně aktivním močovým měchýřem, vyplatí se jít na záchod v momentě, kdy Avengeři testují cestování v čase na Ant Manovi. Nic moc se tu vlastně nestane, uteče vám tak jen nějaký ten gag pochybné kvality. Ale mějte na paměti, že fanoušci Pána prstenů takhle nefňukali.)
