6 + 1 způsob, jak vypadá “kolektivní” psaní

6. POHÁDKOVÁ spolupráce rodinných tandemů

Jeníček a Mařenka, Popelka nebo Sněhurka, to jsou jen některé z ikonických postav, jejichž příběhy se promítají i do soudobé fantastiky. Známe je díky bratřím Grimmům, u kterých si jen málokdo vzpomene, že mají i křestní jména. Čtenáři je vnímají jako jediného „svébytného“ autora, a přitom si práci dělili opravdu ukázkově – mladší Wilhelm upravoval, co slyšel od lidových vypravěčů, staršího Jacoba zase příběhy zajímaly po jazykové stránce. Otázka zní, kdo by zaplnil díru v popkultuře 20. století, kdyby se v tom 19. tihle bratři třeba rozkmotřili.

 

5. Známé jméno jako TALISMAN

To je tak, když se méně populární autor sveze se slavnějším kolegou. Zatímco v anglofonním světě má jméno Peter Straub svůj zvuk, český čtenář slyší hlavně na Stephena Kinga, takže se v reakcích na jejich společnou dvoudílnou sérii objevuje hlavně mrmlání, co to ten King zase spáchal. Výtky, které mluví o zdlouhavosti a přílišné popisnosti obou cca šestisetstránkových románů, připomínají kritické hlasy proti Kingově Temné věži (a určitou vazbu mezi oběma opusy tu opravdu najdete). A že existuje i nějaký Straub, to nakonec nikoho moc nezajímá. Anebo v tom lepším případě si zvídavý čtenář vygoogluje, jestli taky něco napsal single.

 

4. DOBRÁ ZNAMENÍ, že to dva solitéři zvládnou i dohromady

Co může být lepšího než román napsaný mistrem svého řemesla? Román, kde se potkají hned dvě legendy najednou! V případě téhle knihy jde o opravdu osobité Angličany – temného kočkomila Neila Gaimana, jehož dětské příběhy děsí i dospělé, a loni zesnulého Terryho Pratchetta, který naopak i ze smrti dokázal udělat hodného dědečka. Spolupráce probíhala na dálku (ve své době telefon + diskety poštou) a nezadřela se snad proto, že se autorské duo vykašlalo na demokracii. Poslední slovo bylo uděleno Pratchettovi, a tak nejenže na obálce přeskočil abecedně prvního kolegu, ale i parodický způsob vyprávění nese spíš pratchettovský rukopis. Takoví Američtí bohové cinknutí Zeměplochou – a každopádně dobré znamení, že i dvě originální osobnosti zvládnou potlačit své ego a vyplodit fajn knížku.

 

3. YEATS JE MRTEV! – propíchnutý štafetovým kolíkem

Dobře, teď trochu podvádíme. Tenhle irský román je ze všeho nejvíc detektivkou, takže mezi okolní fantastikou trochu vyčnívá. Na druhou stranu však představuje geniální ukázku toho, jak může vypadat autorská spolupráce, když se velké ego potlačit nepodaří a spisovatelé se utrhnou z řetězu. Tady jich navíc potkáte hned 15, od beletristů a dramatiků přes novináře až po ty, kdo se živí spíš herectvím (třeba Gina Moxleyová, která si zahrála i malou roli „staré vězeňkyně“ ve druhé sérii Hry o trůny).

Kniha vznikla jako charitativní projekt na podporu Amnesty International a byla psaná štafetovým způsobem – každý si střihl jednu kapitolu. Jenže to, co začíná jako klasická detektivka, se brzo zvrhlo v absurdní grotesku o nezvyklém zločineckém kartelu, o nalezení neznámého rukopisu Jamese Joyce a taky o receptu na pleťovou masku. Příběh je navíc plný literárních odkazů, podivného sexu, alkoholu a nemilosrdného vraždění „cizích“ postav (tedy těch, co do příběhu uvedl některý z předchozích autorů). Teprve zásah editora Josepha O’Connora, který zabíjení postav zhruba v polovině knihy jednoduše zakázal, se podařilo dovést vyprávění do zdárného konce. A vylezla z toho kupodivu prima bláznivina.

 

2. Čtenář jako autor(ita) v LABYRINTU Pavla Renčína

I když je tahle urban fantasy z podzemní Prahy podepsaná jen jedním autorem, vznikala dost specifickým způsobem, který kolektivní autorství přinejmenším simuluje. Všichni víme, jak to bylo – postupné zveřejňování jednotlivých kapitol na webu a čtenářské komentáře, z nichž se některé nejenže staly součástí tištěné verze románu, ale svým způsobem ovlivnily i jeho výslednou podobu. Třeba takový vyhazovač Tomáš Slíva je postavou vymyšlenou jedním ze čtenářů, kteří navíc autora často upozorňovali na nejrůznější chyby, jichž se při budování svého světa dopustil. Příležitost zasahovat přímo do textu sice nedostali, v podstatě však měli šanci stát se spolutvůrci světa (a) příběhu, o němž text vyprávěl. Výborný marketingový tah a zároveň zajímavý způsob, jak ke spolupráci využít někoho jiného než kolegu ve zbrani.

 

1. Třicetiletý HON NA LOVCE

Bezpochyby jedna z nejlepších česky vydaných knih roku 2014 – hispánský hrdina, realistické, detailně propracované prostředí kolonizované planety a originální zápletka, to vše v režii tria Martin-Dozois-Abraham. Jenže aby se dosáhlo takhle dobrého výsledku, chtělo to opravdu zatnout zuby a vydržet. Práce na textu se totiž táhla celých 30 let, během nichž se příběh mnohokrát ocitl ve slepé uličce. A kolektivní autorství bylo jedinou možností, jak ho z ní vyvést. V roce 1977, kdy Gardner Dozois postoupil první fragment (tehdy ještě) povídky Georgi R. R. Martinovi, bylo Danielu Abrahamovi 8 let. Jenže příběh si na něj počkal – a dostal se mu do rukou v době, kdy Abraham dospěl do věku, v němž jeho spoluautoři s psaním první verze začínali. Aneb jak si kniha svůj autorský kolektiv vlastně sama vynutí, protože bez něj by doteď ležela v šuplíku.

 

+ JFK – Jedinečné fantastické koalice

Románový Agent JFK, Kladivo na čaroděje, povídkové Divoké karty, bobtnající komiksová univerza nebo třeba intermediální sdílení herních světů. I když nejde o kolektivní práci na jediném textu, mluvíme o fenoménu, který prostě nejde přeskočit. Oproti „klasické“ literatuře si totiž fantastika nehraje na skrblíka, protože zná jedno tajemství – originalita nutně nespočívá ve vymýšlení zbrusu nových hrdinů a kulis. Naopak. Rozvíjení těch, co už existují, přináší čtenářům potěšení, a tak se tento způsob autorské spolupráce odráží nejen v dlouhověkosti mnohých sérií, ale také zabraňuje tomu, aby jim došel dech.

 

A co vaše číslo jedna mezi romány a (nebo) univerzy z pera kolektivu?