Zlatý věk SF #9: Ženy, sex a rasismus

6.4. Ženy a sex

Pulpová SF byla zvláštní tím, že zde existovala určitá tabu, která se v mainstreamové literatuře nevyskytovala. Týkala se zejména náboženství a erotiky. Patrně největší část čtenářstva pulpových SF časopisů totiž tvořili mladí chlapci, kteří by podle tehdejšího všeobecně rozšířeného názoru mohli být erotickými tématy ohroženi. Proslulou strážkyní jejich morálního vývoje byla Kay Tarrant, asistenka Johna W. Campbella Jr. Tato velice prudérní redaktorka nutila „neukázněné“ autory vyškrtávat z rukopisů škodlivé scény a vulgární jazyk.

Nicméně zůstává otázkou, nakolik by chlapce v předpubertálním věku ženy vůbec zajímaly. Oproti tomu obálky SF magazínů (nejčastěji Planet Stories[1]) běžně zdobívaly obrázky s erotickým podtextem – nejčastějším námětem bývaly ženy ohrožované nějakým BEM, což zcela odpovídalo stereotypnímu zobrazení ženských postav v povídkách.

Ženské postavy byly v povídkách a románech pulpové SF víceméně zbytečné, nikdy aktivně nepřispívaly k ději, ani do něj nezasahovaly. Plnily většinou pouze funkci pasívních obětí, ohrožovaných nějakou mimozemskou nestvůrou či jinou zápornou postavou. Podstata oné hrozby však nebyla nikdy podrobněji objasněna – sex byl tabu. Celá myšlenka křížení ras se nicméně zdá být poněkud přehnaná – lidská samice by pro stvoření nepodobné člověku zřejmě nebyla příliš přitažlivá. Každopádně hlavním hrdinům-ochráncům se naštěstí vždy podařilo ženské zajatkyně osvobodit dříve, než stačily utrpět jakoukoli újmu. Do samotného boje pak ženy nikdy nezasahovaly, čekaly pouze pasívně na jeho výsledek. Isaac Asimov tento jev komentuje slovy:

„[…] Ne, ženy byly jako poklidně se pasoucí laně, čekající na výsledek zápasu mezi jeleními samci, aby věděly, ke kterému harému budou propříště patřit.

Za těchto okolností se každého opravdového chlapa (jako třeba mě), který četl pulpovou literaturu, zmocňovala obrovská netrpělivost, když se na scéně objevily ženy. Protože jsem předem věděl, že budou jen na obtíž, chtěl jsem se jich zbavit. Vzpomínám si, že jsem do magazínu psal dopisy, v nichž jsem si stěžoval na ženské postavy – na samotnou jejich existenci.

To byl jeden z důvodů (i když ne jediný), proč jsem ve své vlastní rané tvorbě ženy zanedbával. Většinou jsem je v ději zcela vynechával. Byl to samozřejmě nedostatek a další příznak mých pulpových začátků.“[2]

Není divu – většinu tehdejší SF psali muži a ustálené archetypy žen, znevažující něžné pohlaví, byly zcela běžné (v hojné míře jich však kupodivu užívala i Catherine L. Moore). Kromě ustrašené panny a královny Amazonek (viz dílo E. R. Burroughse) uvádí The Science Fiction Encyclopedia[3] ještě nezbednou uličnici a frustrovanou staropanenskou vědkyni (postava Susan Calvinové v Asimovově sbírce I, Robot).

„Byla to nepřístupná dívka, obyčejná a nenápadná, a před světem, který neměla ráda, se bránila neproniknutelným výrazem a vysokou inteligencí.“[4]

S odklonem Astoundingu od pulpového schématu došlo k tomu, že se ženské hrdinky vyskytovaly v povídkách spíše výjimečně. Neplatilo to zdaleka pouze o hard SF: ženy bychom většinou marně hledali např. i v tehdejší tvorbě Clifforda D. Simaka. V antologii Decade the 1940’s[5], která představuje výběr z nejlepších povídek a jakýsi průřez tvorbou čtyřicátých let (všechny povídky pocházejí z Astoundingu), nenajdeme ženskou postavu ani jednu. Jedinou zástupkyní něžného pohlaví je tak pouze papoušek Laura v povídce Hobbyist[6] Erica Franka Russella.

6.5 Rasismus

Rasismus byl v americké společnosti v době vzniku pulpů již hluboce zakořeněným jevem (na vysokých školách např. existovaly kvóty pro přijímání Židů). Rasové předsudky a stereotypy byly naprosto běžné, není tudíž divu, že je v hojné míře odrážela i časopisecká science fiction. Nicméně často mohli bychom pochybovat o tom, nakolik si autoři i čtenáři přítomnost těchto prvků v jednotlivých povídkách opravdu uvědomovali, a zda by jim vůbec připadaly nepatřičné.

Čtenáře neznalého vědecko-fantastické tvorby Jacka Londona by možná překvapila jakási pseudovědecká teorie o nadřazenosti bílé rasy, která se více či méně otevřeně prolíná celým jeho SF dílem. Vrcholem je v tomto směru povídka The Unparalleled Invasion[7] z roku 1910, kde „bílé“ národy vyhubí bakteriologickým útokem všechny Číňany, načež na Zemi nastane šťastné období „[…] of splendid mechanical, intellectual, and art output”. (“velkolepého mechanického, intelektuálního a uměleckého výstupu” – překl. redakce)[8]

Tzv. „žluté nebezpečí“ bylo oblíbeným námětem SF literatury i ve dvacátých a třicátých letech. Boxerské povstání vyvolalo mezi Američany jistou úzkost, již pak na přelomu století v literatuře přiživoval M. P. Shiel. Na něj pak o něco později navázal (vedle Jacka Londona) Sax Rohmer se svou sérií románů o zloduchovi jménem Dr. Fu Manchu (vycházely většinou ve slicku Collier’s Weekly). Dr. Fu Manchu byl geniální a přitom krutý vědec, hlava tajné čínské organizace usilující o světovou nadvládu. Rohmer v podobném duchu pokračoval i v padesátých letech další románovou sérií, jejíž ústřední postavou byla tentokrát Sumuru, krutá žena taktéž orientálního původu. Dalším slavným orientálním padouchem byl Ming the Mercieless v komixu Flash Gordon[9] Alexe Raymonda.

Podobné rasové stereotypy najdeme v nejedné pulpové povídce tehdejší doby. Pro ilustraci uveďmě povídky Submicroscopic (viz 5.3.) a Awlo of Ulm[10] Capt. S. P. Meeka. Jejich hlavním hrdinou je Courtney Edwards, urostlý blonďatý běloh, bohatý a se zálibou ve sportovním lovu. V první jmenované povídce se přidává na stranu ušlechtilého lidu ulmského císařství. Obyvatelé Ulmu jsou lidští, bílé pleti. Jejich protivníky ve vleklé válce jsou barbarští tvorové zvaní Mena. Mena představují jakousi znetvořenou variantu lidí (o stereotypním zobrazování mimozemšťanů viz 6.3.). Jsou ohavní, černí, brutální, a navíc jsou to kanibalové. V povídce Awlo of Ulm, která na Submicroscopic přímo navazuje, jsou pak protivníky lidé Kau, inteligentní, pokročilí ve vědě. Jsou žlutí a velmi krutí.

Sami autoři si nemuseli nutně být rasistické povahy těchto stereotypů plně vědomi. Pokud ano, nikterak se nad nimi nepozastavovali – nečinili tak dokonce ani sami příslušníci etnických skupin.

V povídce P. Schuylera Millera Tetrahedra of Space (viz 6.3.), odehrávající se v jihoamerické džungli, stojí domorodí divoši v protikladu ke skupině civilizovaných bělochů. Z jednoho z nich, z Valdeze, se nakonec vyklube zrádce. Před svou smrtí rukou hlavního hrdiny Hawkinse ještě stačí prozradit, že je ve skutečnosti míšencem. Hawkins se ho navzdory nebezpečí rozhodne přeci jen pohřbít:

“Yet part of him was white, and all of him was human, and so I scooped a shallow trench in the soft mold and buried him, first searching his body for weapons and food.”[11]

P. Schuyler Miller byl spisovatelem a dlouholetým recenzentem Astoundingu. Jeho kolegové ho znali jako liberála, humanistu a velice štědrého člověka.[12] Lze se tedy domnívat, že Miller pravděpodobně pouze podvědomě přejal některé všeobecně rozšířené předsudky.

U některých autorů ovšem nemohlo být o jejich rasistických postojích nejmenších pochyb. Ostatně citát jednoho Campbellova výroku hovoří za vše:

“A well-fed and sheltered slave is a safer companion than the freest of starving wretches.”[13]

Změnit názor slavného editora očividně nepřimělo ani hnutí za občanská práva, soudě tak alespoň podle očitého svědectví Michaela Moorcocka:

„Když v polovině 60. let vypukly ve Watts nepokoje, Campbell vážně navrhl a trval na tom, že jsou to ,přirození‘ otroci, kteří jsou nešťastní, když je někdo osvobodí.

V roce 1965 jsem se s Campbellem účastnil jedné panelové diskuse, kde jsem se dozvěděl, že když včela dělnice nemůže pracovat, tak umírá nechutenstvím, že osvobození mužici prosili své pány o to, aby je znovu zotročili a že pohnutky protiotrokářů ve válce Severu proti Jihu byly povýtce sobecké, zatímco černoši byli ‚proti‘ emancipaci a ostatně proto se také účastnili nepokojů na předměstí Los Angeles.”[14]

Poněkud radikálním názorům se bohužel svého času neubránil ani Robert A. Heinlein. V románu Sixth Column[15] Amerika opět čelí žlutému nebezpečí. Invazi Asiatů nakonec odrazí domácí odboj, který se maskuje jako regulérní církev, jejíž „kněží” konají zázraky pomocí supervědeckých vynálezů (nápad použít náboženství jako zbraně pochází od Johna W. Campbella, Jr.).

Skutečnost, že se v případě Sixth Column jedná o otevřeně rasistický román, bychom asi jen těžko vyvraceli. A není to zdaleka jen tím, že autor vkládá hrdinům do úst výroky o „opičácích“ a „šikmookých“, na jejichž krutost neváhá upozornit. V románu totiž nestojí Američané proti vojákům nějakého konkrétního státu, nýbrž proti anonymní mase sjednocených Asiatů. Čtenář se dokonce nedozví ani název státního uskupení, kterým byly Spojené státy napadeny, hovoří se pouze o „Panasiatech“. Politické aspekty této války pak autor ponechává zcela stranou. Nemůže tak být nejmenších pochyb o tom, že Heinleinův Sixth Column není románem o boji proti nepřátelské zemi, ale proti nepřátelské rase.

Sixth Columns vyšel na pokračování v Astoundingu v prvních třech měsících roku 1941. Znamená to tedy, že ho Heinlein musel napsat již v průběhu předchozího roku. V té době nebylo ještě nebezpečí, jež pro Spojené státy představovalo Japonsko, nikterak zřetelné. Nevyhnutelnosti války si pravděpodobně nebyly plně vědomy dokonce ani tehdejší politické špičky (i když to už dnes asi nezjistíme) a od doby vydání románu uběhl ještě téměř celý rok do krachu mírových jednání a útoku Japonců. Pochybovat lze i o tom, že by Heinleina k napsání Sixth Column motivovala invaze císařských vojáků do Mandžuska.

Nicméně události ze 7. prosince 1941 potvrdily Heinleinovy obavy o nebezpečí, jež pro Ameriku představovali Asiaté. V jednom z dopisů Campbellovi píše:

„Moje pocity vůči Japoncům by se daly popsat jako chladná nenávist. Nechci jen, aby byli poraženi. Chci, aby byli naprosto rozdrceni. Chci, aby byli potrestáni tisícinásobně, aby byla jejich města vypálena, průmysl rozmetán, flotila potopena a abychom je zbavili jejich nadřazenosti. Musíme jim vládnout. My jsme to tak nechtěli – ale jestli tu má být někdo pánem, chci, abychom to byli my.“[16]

Nutno však podotknout, že Sixth Column je ve své podstatě dílem v Heinleinově tvorbě ojedinělým. Většina americké společnosti, a tedy i autorů SF, během druhé světové války „prozřela”. Na příkladu hitlerovského Německa se totiž měli možnost přesvědčit, kam až mohou rasové předsudky dospět. Po válce se pak se sílícím hnutím za občanská práva začaly v hojné míře objevovat i protirasistická SF díla.

Příště: Asimov, van Vogt a Heinlein

[1] Celkem 71 čísel v letech 1939 – 1955, nakl. Love Romances Publishing Co. Hlavní ilustrátor A. Leydenfrost.
[2] Asimov, Isaac, Já, Asimov, str. 56.
[3] The Science Fiction Encyclopedia, str. 537.
[4] Asimov, Isaac, Já robot, str. 9.
[5] Decade the 1940’s, ed. Aldiss, Brian W.; Harrison, Harry (London: Pan Books Ltd, 1977). 
[6] Astounding Science Fiction, září 1947.
[7] in: London, Jack, The Science Fiction of Jack London (Ridgewood, New Jersey: Gregg Press, 1975)
[8] Citace převzata z The Science Fiction Encyclopedia, str. 361.
[9] Vychází od roku 1934, kdy se poprvé objevil v denících vydávaných King Features Syndicate. Jedná se o klasickou kosmickou operu.
[10] Amazing Stories, září 1931.
[11] Citováno z Before The Golden Age, str. 199.
[12] Viz např. doslov I. Asimova k povídce Tetrahedra of Space, in: Before The Golden Age, str. 224.
[13] Citace převzata z Vandal, Andre, Campbell, John W., SF Quotes, 2002 (aktualizace 25. 4. 2002).
[14] Moorcock, Michael, Anti-autoritářská science fiction, Ikarie 7/1994, str. 50.
[15] Astounding Science Fiction, leden – březen 1941, pod pseudonymem Anson MacDonald.
[16] Heinlein, Robert A., Heinlein, Virginia, Grumbles from the Grave (New York: Ballantine Books/Del Rey Books, 1989). Citace převzata z Adamovič, Ivan, Heinlein v dopisech, Ikarie 9/97, str. 44.