Zlatý věk SF #10: Asimov, van Vogt a Heinlein

7.1. A. E. van Vogt (1912 – 2000)

Kanaďan nizozemského původu Alfred Elton van Vogt propadl pulpové SF již jako čtrnáctiletý mladík, když objevil Gernsbasckův Amazing Stories. Prakticky již od okamžiku, kdy se naučil číst, byl vášnivým čtenářem – ve svých desetil letech četl až dvě knihy denně. K vlastnímu psaní ho přivedla povídka Who Goes There? (viz 6.3.) Johna W. Campbella, Jr. Ta se mu zalíbila natolik, že mu okamžitě poslal návrh na povídku vlastní. Jak napsal v jednom dopise[1], kdyby mu prý Campbell tehdy neodpověděl, asi by se spisovatelem nikdy nestal.

Dříve než van Vogt uspěl jako autor SF, stačil napsat řadu úspěšných románů spadajících svým námětem do červené knihovny. Od svých dvaceti čtyř let psal i rozhlasové hry. Celkem jich stvořil šest desítek. Ve dvaceti osmi letech se pak začal věnovat SF. Jeho vědecko-fantastickou prvotinu s názvem Vault of the Beast[2] vydal Campbell až roku 1940, jeho první publikovanou povídkou se tak stal v létě roku 1939 Black Destroyer[3].

Jelikož van Vogta neodvedli za války do armády kvůli slabému zraku, mohl se záhy začít věnovat psaní na plný úvazek. Roku 1940 publikoval svůj první román Slan[4], který zároveň patří k jeho nejznámějším, spolu s World of Null-A[5].

Protagonisté příběhu World of Null-A vytvořili zvláštní nearistotelskou filozofii (odtud „Null-A“), která jim dává mimořádné schopnosti. Jeden z nich, Gilbert Gosseyn, obdařený záhadným způsobem dvěma mozky, je schopen se mžiknutím oka přemisťovat na vzdálenosti stovek světelných let, za různých okolností se převtěluje a je řízen záhadnou silou, po jejímž původu marně pátrá.[6]

Po roce 1942 začal Campbell kupovat většinu jeho povídek a van Vogt se tak stal jedním z kmenových přispěvatelů a spolu s Robertem A. Heinleinem i skutečným pilířem Astoundingu. Celkem mu zde v letech 1939 – 1947 vyšlo třicet pět povídek a románů. Všechna jeho nejslavnější díla vznikla právě v této době, což bylo patrně zapříčiněno skutečností, že A. E. van Vogt (podobně jako třeba E. E. Smith) svůj styl nikterak výrazněji neměnil. Ten po válce brzy zastaral a van Vogt tak poněkud ztratil na popularitě.

Van Vogt nejvíce proslul jako autor grandiózních kosmických oper s komplikovanými zápletkami a rychlým spádem děje. Jeho díla byla plná odolných protivníků, mimozemských příšer, superhrdinů, galaktických říší a časových paradoxů. Jeho próza byla drsná, ale přesvědčivá, komplikovaná i srozumitelná zároveň. Děj někdy svojí strukturou připomínal sen.

Během první dekády své SF tvorby van Vogt hojně přispíval i do doprovodného časopisu Unknown[7], kde z jeho tvorby nejvíce vynikl román The Book of Ptath[8]. Pojednává o padlém bohu, který si v daleké budoucnosti musí vybojovat zpět svoji svrchovanost.

A. E. van Vogt byl jedním z nejslavnějších (i když ne nejlepších) autorů Zlatého věku SF. U nás je však větší část jeho díla poměrně neznámá, snad kromě románů Slan[9], Okřídlený muž[10] a několika povídek. Po roce 1990 vycházely některé jeho povídky v časopise Ikarie.

Roku 1995 A. E. van Vogt získal titul Velmistra žánru science fiction[11].

7.2. Isaac Asimov (1920 – 1992)

Isaac Asimov se narodil v Rusku. Jeho rodiče však jakožto Židé nuceni roku 1923 emigrovat do Spojených států. Jeho otec vlastnil v Brooklynu malou cukrárnu, kde prodával mj. i první SF časopisy. Mladičký Asimov zcela propadl kouzlu „scientifiction“ již s prvním číslem časopisu Amazing Stories a od té doby mu neuniklo jediné číslo. Svými názory na jednotlivé povídky i SF všeobecně přispíval do sloupku dopisů editorovi, jehož prostřednictvím se seznámil se členy prvního fandomu (říkali si „Futurians“). Obliba science fiction měla podíl na jeho rozhodnutí stát se vědcem.

Již jako dítě byl Asimov mimořádně nadaný. Studoval na mnoha školách, neboť rodiče se často stěhovali. Navštěvoval několik prestižních klubů, např. Mensu, kterou opustil údajně kvůli aroganci ostatních členů. Univerzitní studia započal již v patnácti letech, přerušila je však válka. Po válce, kde sloužil u NAES[12] společně s Heinleinem a de Campem, získal doktorát z biochemie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Své výjimečnosti si byl Asimov plně vědom a síla jeho ega byla vskutku neuvěřitelná. Jeho obrovské sebevědomí by snadno mohlo být zaměňováno za nafoukanost, nebýt lehce ironického tónu, s nímž Asimov o svých schopnostech hovořil a psal.

Věda byla Asimovovi povoláním i životním koníčkem. Nikdy se však nevěnoval žádnému výzkumu, ze všeho nejvíce ho zajímala popularizace. Vědeckou kariéru dokonce brzy nadobro opustil[13], aby se mohl plně věnovat psaní. Vytvořil řadu vědeckých příruček a napsal obrovské množství popularizačních článků. V časopise The Magazine of Fantasy & Science Fiction[14] pak během dvou desetiletí vydal souvislou řadu 399 esejů na nejrůznější vědecká témata, jež mu roku 1963 vynesla speciální cenu Hugo za „přidání vědy do science fiction“ (adding science to science fiction). Kompletní seznam Asimovových nebeletristických prací čítá více než tisíc položek.

V červnu roku 1938 Asimov odnesl Campbellovi do redakce ukázat svou první povídku Cosmic Corkscrew. Campbell ji ale nepřijal. Nicméně povzbudil ho, aby zkusil napsat další (The Callistan Menace); tu však odmítl také[15]. Stejně tomu bylo i v případě povídky Marooned off Vesta[16]; tu ale naopak spolu s The Weapon Too Dreadful to Use[17] koupil Amazing Stories, nově vlastněný nakladatelstvím Ziff-Davis. První Campbellovou koupí byla povídka Trends[18] v létě roku 1939.

Asimovovy povídky zpočátku zdaleka nepřitahovaly takovou pozornost, jako tomu bylo v případě Roberta A. Heinleina či A. E. van Vogta. Během tří let si však postupně vybudoval reputaci svými povídkami o robotech a především proslulou Nightfall (viz 5.3.), považovanou mnohými za nejlepší magazínovou SF povídku vůbec. V Asimovově tvorbě představovala významný mezník, protože po jejím vydání již nikdo jeho povídky neodmítal. Během následujících dvou let se počtem vydaných děl i oblibou dostal až na úroveň Heinleina a van Vogta.

K nejúspěšnějším dílům publikovaným ve čtyřicátých letech v Astoundingu patří vedle povídek o robotech (viz 6.2.) románová trilogie Foundation[19], Foundation and Empire[20] a Second Foundation[21]. Ačkoliv byla Foundation původně zamýšlena jen jako samostatný příběh, rozrostla se nakonec v cyklus sedmi románů[22]. Ten navíc Asimov propojil se svými příběhy o robotech a dalšími romány, napsanými v padesátých letech. Vznikla tak působivá sága líčící příštích dvacet tisíc let lidské civilizace, historie pádu Římské říše přenesená do vesmíru. Nejedná se přitom o žádnou kosmickou operu – velká část děje se odehrává na diplomatické úrovni.

Asimov cílevědomě pracoval na tom, aby co nejdříve překonal pulpový styl psaní, a snažil se vyhnout všem klišé tehdejší magazínové SF. Proslul jako autor dobré, technicky i vědecky fundované science fiction. Na vědeckou přesnost kladl mimořádný důraz, díky čemuž jeho styl působí možná poněkud stroze; přesto však zůstává jeho próza napínavá a velmi čtivá.

V padesátých letech Asimov kvůli profesním neshodám ukončil spolupráci s Campbellem a přešel ke konkurenčnímu The Magazine of Fantasy & Science Fiction, kde vydal řadu děl a později i zmíněných vědeckých esejů. Skutečnou volnost psaní mu však poskytl až jeho vlastní časopis Isaac Asimov’s Science Fiction Magazine, v současnosti jeden z nejprodávanějších SF magazínů. Velkou část svého díla ovšem Asimov vydal knižně. K největším úspěchům patřily romány The End of Eternity[23] o cestování časem a časových paradoxech a The Gods Themselves[24], jenž svým popisem života trojpohlavních bytostí zaujal čtenáře i literární kritiky natolik, že získal ceny Hugo i Nebula zároveň[25]. V románech The Caves of Steel[26] a The Naked Sun[27] se mu dokonce podařilo úspěšně zapracovat detektivní příběhy do SF žánru, o což se nikdo před ním ani nepokusil, neboť to bylo považováno za nemožné (viz 5.3.). Vydal též řadu antologií, které opatřil svými komentáři.

Asimovova tvorba čítá hodně přes sto knih. Většina jeho beletristického díla je známá i u nás a těší se velké oblibě. Vedle mnoha dalších ocenění získal Isaac Asimov i prestižní tilul Velmistra žánru science fiction. Před svou smrtí sepsal paměti[28], v nichž bilancuje svůj život a vyjadřuje se k nejrůznějším tématům včetně SF.

7.3. Robert A. Heinlein (1907 – 1988)

Robert Anson Heinlein byl patrně nejvýznamnějším autorem science fiction. Již jako dítě zcela propadl astronomii a v šestnáci letech ho uchvátily první SF magazíny. Po ukončení střední školy byl přijat na Námořní akademii v Annapolisu, po jejímž absolvování byl přidělen na nejmodernější letadlovou loď tehdejší doby, USS Lexington. Z ní byl přeřazen na menší a méně stabilní USS Roper, jejíž neustálé kolébání způsobovalo Heinleinovi takřka permanentní mořskou nemoc. V důsledku oslabení organismu pak onemocněl tuberkulózou a byl z námořnictva vyřazen jakožto invalida s nízkou penzí. Se svým propuštěním se nikdy nevyrovnal – po útoku Japonců na Pearl Harbor se znovu pokoušel nastoupit do služby, byl však odmítnut. Za války tedy alespoň pracoval společně s Asimovem a de Campem v letecké výzkumné stanici (NAES) ve Philadelphii.

Než objevil svoji budoučí profesi, vystřídal Heinlein spoustu povolání. V srpnu 1939 pak Campbell otiskl hned první (!) Heinleinovu povídku Life-Line, následovanou sérií povídek jako Requiem, The Roads Must Roll, Blowups Happen a krátkým románem If This Goes On…[29]. Jejich kvalita mu okamžitě přinesla obrovskou slávu a úspěch v SF naprosto nevídaný. Všechny tyto Heinleinovy rané povídky byly součástí cyklu „historie budoucnosti“[30] („Future History“), což byla koncepce umožňující propojit různé povídky do jednoho celku, později napodobovaná mnoha autory (srov. 6.2.).

Heinleinův úspěch tkví v tom, že se soustředil více na lidi než na technologii (jeho hrdinové byli rozhodní, vždy věděli, co je třeba udělat), vyhýbal se dlouhým popisným pasážím a vysvětlování. Potřebné informace radši nechával volně vyplynout z dialogu nebo děje samotného. Věda měla své místo i v jeho díle. Neakcentoval ji však tolik, jako někteří jiní autoři (Heinlein sám pro svoji tvorbu upřednostňoval označení „speculative fiction“ před „science fiction“). To vše činilo jeho příběhy mnohem realističtějšími, než byly příběhy všech ostatních autorů magazínové SF.

V následujících letech psal Heinlein svoje povídky v tak rychlém sledu, že některé z nich dokonce musel vydávat pod pseudonymy[31], aby je Campbell mohl otisknout v jednom čísle Astoundingu. Díky tomu si jako jeden z prvních autorů magazínové SF mohl dovolit živit se pouze psaním. K nejznámějším Heinleinovým dílům tohoto období patří romány Sixth Column (viz 6.5.), Beyond This Horizont[32] (o hledání smyslu života ve společnosti budoucnosti), povídky …And He Built A Crooked House[33] (o architektovi, který se „prostaví“ až do jiné dimenze), By His Bootstraps[34] (proslulá časová smyčka plná temporálních paradoxů) či Waldo[35] (o invalidním vynálezci, žijícím na palubě umělé družice).

Ačkoli Heinlein vycházel z tradice pulpových magazínů, podařilo se mu jako prvnímu z Campbellových autorů prosadit i mimo tuto oblast. Roku 1947 mu vyšla řada povídek ve slicku Saturday Evening Post (včetně známé The Green Hills of Earth) a etabloval i jako autor dětské SF romány Rocket Ship Galileo[36], Space Cadet[37], Red Planet[38] a osmi dalšími v padesátých letech. Romány pro dospělé začal psát počínaje titulem Starship Troopers[39], původně zamýšleným jako další z dětských románů, kterým si vysloužil paradoxně reputaci militaristy i cenu Hugo zároveň. Právě romány pro dospělé nakonec přinesly Heinleinovi největší úspěch. Díla jako The Puppet Masters[40], Double Star[41] (Hugo 1956), The Door into Summer[42] či The Moon is a Harsh Mistress[43] (Hugo 1967) patří ke klasice žánru. O Heinleinově vrcholném díle Stranger in a Strange Land[44] (Hugo 1962) se pak často hovoří jako o nejslavnějším SF románu vůbec. (Zvláště proto, že si ho za svůj vzalo hnutí hippies – pozn. redakce)

Roku 1975 se Robert A. Heinlein stal historicky prvním držitelem ocenění Velmistr žánru science fiction. Jeho jméno nese i jeden z kráterů na Měsíci. Vlastní životopis sice nikdy nenapsal, po jeho smrti však Heinleinova žena vydala sbírku jeho korespondence s názvem Grumbles from the Grave[45].

Příště: Sturgeon, de Camp, Simak, del Rey

[1] Pechanec, Jan, Alfred Elton van Vogt. Životopis, ScifiWorld.cz, 2001. Dále jen Pechanec, Jan, Alfred Elton van Vogt.
[2] Astounding Science Fiction, srpen 1940.
[3] Astounding Science Fiction, červenec 1939.
[4] Astounding Science Fiction, září – prosinec 1940.
[5] Astounding Science Fiction, srpen – říjen 1945.
[6] Synopse převzata z Pechanec, Jan, Alfred Elton van Vogt.
[7] Resp. po přejmenování roku 1943 Unknown Worlds.
[8] Unknown Worlds, říjen 1943.
[9] Van Vogt, A. E., Slan (Praha: Poutník, 1997).
[10] Van Vogt, A. E., Hull, E. Mayne, Okřídlený muž (Praha: Klub Julese Vernea, 1992). V originále The Winged Man, 1944.
[11] Cena Nebula, kategorie Grand Master, uděluje Americká společnost autorů science fiction (Science Fiction Writers of America).
[12] Letecká experimentální stanice válečného námořnictva.
[13] Roku 1958, deset let po získání doktorátu.
[14] Vychází od roku 1949, v současnosti vydává Gordon van Gelder, Hoboken, New Jersey.
[15] Roku 1940 ji pak otiskl Frederik Pohl v dubnovém čísle Astonishing Stories.
[16] Amazing Stories, březen 1939.
[17] Amazing Stories, květen 1939.
[18] Astounding Science Fiction, červenec 1939.
[19] Foundation je tvořena navazujícími povídkami, jež postupně vycházely v Astoundingu v letech 1942–44.
[20] Astounding Science Fiction, 1945.
[21] Astounding Science Fiction, 1948–50.
[22] Poslední z nich, Forward the Foundation, vyšel v roce 1993.
[23] Asimov, Isaac, The End of Eternity (Garden City, New York: Doubleday & Co., 1955).
[24] Galaxy Science Fiction, březen – červen 1972.
[25] Toto se stává pouze ve velmi ojedinělých případech. Není obvyklé, aby dílo, které získá Huga, získalo i Nebulu a naopak.
[26] Galaxy Science Fiction, říjen – prosinec 1953.
[27] Astounding Science Fiction, říjen – prosinec 1956.
[28] Asimov, Isaac, I. Asimov, A Memoir (Garden City, New York: Doubleday & Co., 1994). Česky jako Asimov, Isaac, Já, Asimov (Praha: Český spisovatel/Arcadia, 1996).
[29] Všechny Astounding Science Fiction, leden, resp. červen, září, a únor – březen 1940.
[30] „Future History“, popsáno podrobněji roku 1941 v Astounding Science Fiction.
[31] Anson MacDonald, Lyle Monroe, Caleb Saunders, John Riverside. Mimo Astounding jednou užil i jména Simon York.
[32] Astounding Science Fiction, duben – květen 1942 pod pseudonymem Anson MacDonald.
[33] Astounding Science Fiction, únor 1941.
[34] Astounding Science Fiction, červen 1941 pod pseudonymem Anson MacDonald.
[35] Astounding Science Fiction, srpen 1942 pod pseudonymem Anson MacDonald.
[36] Heinlein, Robert A., Rocket Ship Galileo (New York: Scribners Sons, 1947).
[37] Heinlein, Robert A., Space Cadet (New York: Scribners Sons, 1948).
[38] Heinlein, Robert A., Red Planet (New York: Scribners Sons, 1949).
[39] Heinlein, Robert A., Starship Troopers (New York: Putnam, 1959).
[40] Galaxy Science Fiction, září – listopad 1951.
[41] Astounding Science Fiction, únor – duben 1956.
[42] The Magazine of Fantasy & Science Fiction, říjen – prosinec 1956.
[43] If, prosinec 1965 – duben 1966.
[44] Heinlein, Robert A., Stranger in a Strange Land (New York: Putnam, 1961).
[45] Heinlein, Robert A., Heinlein, Virginia, Grumbles from the Grave (New York: Ballantine Books/Del Rey Books, 1989).