Zemřel Ivan Kmínek, výzkumník a literát

Kmínek se narodil 21. července 1953 v Brně; v letech 1971–6 vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou a po roční vojenské službě se stal vědeckým pracovníkem Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. K science fiction tíhl od dětství, a když se počátkem 80. let přidal k rozmáhajícímu se hnutí jejích fanoušků, rychle se stal spolu s Janem Hlavičkou předním z autorů tzv. generace Ceny Karla Čapka. Jejich dílo spojoval humor a absurdita, pochopení pro slabosti „malého českého člověka“ drceného soukolím dějin, neprvoplánové narážky na dobovou realitu, jejichž subtilnost nebyla projevem opatrnictví, ale součástí intelektuální hry se spřízněně naladěným čtenářem. Kmínek vyhrál první a druhý ročník CKČ s povídkami Syntamor zasahuje (knižně v antologii Stalo se zítra, Svoboda 1984), v níž aplikace umělé inteligence na seznamovací rituály narazí na nedostatky socialistického zásobování, a Druhý vstup do téže řeky (Lovci zlatých mloků, Mladá fronta 1988), nahořklým příběhem o nemožnosti změnit vlastní minulost.

Zatímco zbytek okruhu CKČ zůstal u snáz publikovatelných povídek, Kmínek dokázal svoji poetiku rozvést do románu. První verze vznikla už v polovině desetiletí, přepracovaná podoba reagující na naděje i omezení Gorbačovovy přestavby byla dokončena roku 1987 a dokonce přijata ve Středočeském nakladatelství, to však protáhlo vydání až do doby těsně před svou likvidací na jaře 1991 (vročeno 1990); v roce 2006 román reeditovalo nakladatelství Triton v řadě věnované moderní české SF, a to i jako e-knihu. Utopie, nejlepší verze s podtitulem Zábavné panoptikum, tematicky zaměřené na odvěký boj dobra proti dobru je brilantní alegorie bezčasí stagnujícího reálného socialismu. Jeho hrdinové jsou outsideři ve své umělé společnosti, kteří začnou odhalovat její nedostatky a rozpory navzdory všudypřítomnému ujišťování, že je vědecky řízená jako nejlepší ze všech možných. Po řadě tragikomických dobrodružství zjistí, kdo jimi manipuluje pod záminkou maximalizace obecného štěstí a dokonce je připravil o vlastní totožnost, ale jejich vzpoura je marná a vypravěč končí rezignací nad gulášem. Pavel Kosatík o knize napsal: „Ten svět je prolhaný, smyšlený, neupřímný a je tak i popsán – slovy, jež jako by nikdy nebyla myšlena vážně, s ironickým nadhledem, který je ve vypjatých pasážích k nerozeznání podoben totální upřímnosti. … Toto smutné putování různými podobami banality a malosti vede nejen k prokomponovanému obrazu špatné realizace „velké“ myšlenky, ale i k pochopení lidskosti i v jejích nejsmutnějších nebo nejodpudivějších projevech.“

Román důstojně rozvíjí českou tradici společenskokri­tických antiutopií, jako byl Vejdělkův Návrat z ráje (1960). Jestliže se u generace CKČ psává o čapkovsko-nesvadbovské linii, Kmínkova parodická virtuóznost má blíž k jinému klasikovi naší fantastiky, Jiřímu Haussmannovi; jeho cit pro fráze všeho druhu, od plakátových hesel přes intelektuálské tlachy po „holozorní seriál Jak se máte, Braunovi?“ je až poláčkovský. A konečně v knize doznívá vliv, jaký měl na Kmínkovu ranější tvorbu jiný píšící chemik Vladimír Páral co do stylu i nahlížení na milostné a společenské vztahy.

To, že těžiště Kmínkova díla tvoří jediný román, má svou stinnou stránku: jeho povídky nebyly na rozdíl od Hlavičkových vydány souborně. Přes třicet jich je roztroušeno po časopisech a antologiích (některé byly i inscenovány rozhlasem), další zůstaly jen ve fanzinech nebo rukopisech kolujících mezi přáteli. Útlá sbírka Ústřední kancelář vesmíru se neozývá (Laser, Plzeň 1992) kombinuje cyklus satir o byrokracii, poněkud inspirovaných Lemovými groteskami, s několika delšími dříve nevydanými prózami; možná vůbec nejlepší z nich je pozdní netypicky vážná No jo, hrabalovský monolog pozvolna s krutou samozřejmostí odhalující obraz blízké budoucnosti, kde penzisti čekají na eutanazii s pitkami a stříháním metru jako odvedenci ČSLA na konec vojny.

Hnutí fanoušků science fiction bylo jednou z náhradních aktivit, kterým se československá společnost 80. let věnovala z nedostatku jiných možností, a listopadová revoluce v něm přinesla zásadní obměnu. Kmínek byl mezi prvními autory SF, kteří se odmlčeli – podle vlastních slov naprosto ztratil impuls k tvorbě; snad i proto, že rychle vycítil, že zájem čtenářů se v nových podmínkách posune ke komerčnější, méně intelektuální podobě žánru, která mu byla cizí. Nikdy si ovšem na tu proměnu nestěžoval, o svém literárním díle mluvil jen málo a skromně a plně se soustředil na nové příležitosti, které doba přinesla.

Kmínek patřil k těm šťastným duším, pro něž se věda nikdy nestala rutinou, ale zůstávala „dobrodružstvím poznání“, stejně jako sám život. Když se v polovině 90. let u nás začalo psát o MDMA čili extázi, Kmínek vybaven knihou chemika Alexandra Shulgina na toto téma syntetizoval několik odrůd příbuzných fenethylaminových psychedelik, vyzkoušel je na sobě a účinky porovnal s důkladností experimentálního deníku v několika článcích. Jako hrdý racionalista a skeptik bral porevoluční boom pseudověd takřka osobně, ovšem jeho nátuře neodpovídalo sdružovat se ve spolku Sysifos a zaměřovat na protivníka bubnovou palbu ze zálohy: Místo toho vyrážel do čelních střetnutí v nejrůznějších internetových diskusích s málem donquijotovským nadšením, nebo snad trochu nevěřící dobromyslnou pobaveností. V posledních letech se účastnil debat světových vyvracečů konspiračních teorií o 11. září 2001, o čemž publikoval několik článků na blogu Lidovky.cz; byl hrdý na svůj příspěvek k rigoróznímu důkazu, že údajné stopy „nanotermitu“ v troskách WTC je prostě základová barva z ocelové konstrukce.

Roku 1997 Kmínek z podfinancované akademie odešel; rok překládal a redigoval pro nakladatelství Harlequin, potom byl redaktorem časopisu Reader’s Digest Výběr. I v něm se snažil prosazovat populárněnaučné články na úkor laciných senzací. Roku 2006 se vrátil do reformovaného ústavu a s chutí se věnoval výzkumu polymerů pro optické aplikace. Nadále překládal z angličtiny odborné knihy i beletrii.

Po dvou rozvodech žil s přítelkyní; měl dvě dcery a syna.

Jan Vaněk, jr.