Letos je tomu 20 let, co světlo světa spatřil první sborník povídek o Geraltovi z Rivie. Vize mistra Andrzeje Sapkowského se staly pro mnoho čtenářů kultem, jeho dílo předlohou pro různá zpracování. Připomeňme si zaklínačovy první kroky a stěžejní okamžiky jeho slávy.
Andrzej Sapkowski (*21. 6. 1948, Lodž)
Narozen v Polsku. Je spisovatelem, recenzentem, komentátorem, ale i oblíbeným fejetonistou. Proslavil se díky fantasy sérii o zaklínači Geraltovi z Rivie, která dnes čítá dva povídkové sborníky a pět na sebe navazujících románů. Je obecně považován za jednoho z nejlepších slovanských autorů fantastiky. Slávu si dokázat získat nejen v rodném Polsku, ale i v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, Portugalsku, Francii, Švýcarsku a dokonce i ve Španělsku.
Pro své jazykové nadání se hned po vysoké škole angažoval v oblasti zahraničního obchodu. Publikovat začal od roku 1986, slavným se stal během dvou let. Píše do polského fantasy časopisu Fantastyka a Magia i miecz.
Na počátku letošního roku se po světě rozkřikla informace, že by měl aktuálně pracovat na pokračování zaklínačského cyklu (psali jsme o tom i na FP).
Česká vydání jeho knih získala následující ceny: Cena Akademie science fiction, fantasy a hororu: 1995 Krev elfů, 1996 Čas opovržení, 1998 Věž vlaštovky. Cena Ikaros časopisu Ikarie: 1993 Zaklínač, 1994 Meč osudu, 1996 Krev elfů. Cena čs. fandomu Ludvík: 1993 Zaklínač.
O zaklínačích dle slovanských mýtů vs. hradiště Kaer Morhen
Dle slovanských legend byl zaklínač člověk schopný ovládnout znalost bylin a přírodního léčitelství. Některé prameny uvádějí, že takoví jedinci bývali často obdarováni magickými schopnostmi či prorockými vizemi. De facto jde o pověsti smyšlené lidmi, případně odvozené od opravdu účinných lékařských praktik pro dané období nepochopitelných, a tudíž nadpřirozených. Zaklínači (někdy označovaní za „vědmáky“) byli ve skutečnosti ve valné většině poutníky, putujícími od osady k osadě, mnohdy žijícími v zalesněných oblastech nebo v horských jeskyních. Tedy z dnešního pohledu bychom mohli mluvit o jisté odnoži rozšířenějšího druidismu.
Nicméně zaměřme se na zaklínače z pohledu pana Sapkowského. V jeho světech jsou zaklínači chápáni jako nadlidé, vyšlechtění za pomoci magie a speciálních mutagenů, propůjčujících dlouhověkost, výdrž a kompletní změny organismu. Prostým lidem opovrhováni a nazýváni mutanty se potulují napříč krajinou v odvěké snaze chránit lidstvo před magickými anomáliemi a příšerami. K vytříbenému bojovému systému využívají tajemných lektvarů, jejichž důsledkem mohou vidět ve tmě, získat nadpřirozenou hbitost či schopnost nezvykle rychlého uzdravování utržených zranění. Cvičeni v hradišti Kaer Morhen se podrobují zkouškám jedovatých trav i učení bestiáře monster. Nemajíce optimálního počtu nových rekrutů pozvolna vymírají ve službách království.
Nejznámějším zaklínačem je muž zvaný Geralt z Rivie. Zejména pro vlastnost, jež je prioritou zaklínačům odebírat – pro lidský cit.
Knihy
Pozor, obsahuje spoilery!
Stříbrný meč
První sborník povídek ze zaklínačova světa. Povídky: Zaklínač / Zrno pravdy / Menší zlo / Otázka ceny / Cesta, z níž se nevrací
Geralt přichází do Wyzimy, kde i přes varování místodržícího Velerada přijímá královský kontrakt na odčarování princezny, která je zasažena kletbou strigy. Občané za její zabití či ponechání osudu nabízejí zaklínači peníze. Ten odmítá a zaplétá se tak do zcela nových dobrodružství, jež mu zajistí věhlas, ale i doživotní kletbu. Geralt z Rivie je zkoušen osudem a učen filosofii obyčejného života. Zjišťuje, že ne všichni netvoři jsou krvežíznivé bestie a že nejeden je ušlechtilejší než člověk šlechtického stavu. Je nucen volit mezi stranami. Okolnosti i nahodilé situace mu odhalují, že není vždy jednoduché zachovat neutralitu a že je občas třeba volit i tzv. menší zlo. Je zván na zásnubní hostinu princezny Pavetty, aby se postavil bláhové úmluvě a stal se nečekaným prostředníkem věštby, jež předpovídá zkázu světa.
Cesta, z níž se nevrací pak pojednává o osudu Geraltových rodičů – druidce a léčitelce Visenně a Korinovi, dobrodruhovi a potulném žoldákovi – a kterak se při výpravě za čarodějným odpadlíkem Fregenalem do sebe zamilují.
Věčný oheň
Druhý sborník povídek ze zaklínačova světa. Povídky: Hranice možností / Střípek ledu / Věčný oheň
Geralt z Rivie se účastní honu na draka, při němž se setkává se svou životní láskou – čarodějkou Yennefer, nejvěrnějším přítelem trubadúrem Marigoldem a parťákem do nepohody trpaslíkem Yarpenem Zigrinem. Celá čtveřice je svědky chrabrých soubojů, ústících v zjištění, že i mýtický tvor má své hranice možností. Střípek ledu taktně symbolizující problematický vztah mezi čarodějkou a zaklínačem prozrazuje taje Geraltových citů a rozhodnutí, které ovlivní jejich společnou budoucnost. Ve Věčném ohni se zmítá chaosem postižené město, kde se jisté osoby nechovají dle svých povah. Marigold s Geraltem se ocitají v bláznivé honičce za tajemným hobitem, který je přesvědčen, že mu kdosi ukradl podobu a nemravně nakládá s jeho těžce nabytým majetkem. Básník jako vždy užívá svého neotřelého fištrónu a chudák zaklínač jen aby žehlil způsobené nepříjemnosti.
(Sborníky znovu vyšly v přepracovaných a rozšířených verzích: 1999, 2000/2010–2012, pod názvy: Poslední přání a Meč osudu – obsahující povídky: Cesta, z níž není návratu, Hlas rozumu, Zaklínač, Zrnko pravdy, Menší zlo, Otázka ceny, Konec světa, Poslední přání / Hranice možnosti, Střípek ledu, Věčný oheň, Trochu se obětovat, Meč osudu, Něco víc, Něco končí, něco začíná.)
Krev elfů
První román ze zaklínačova světa.
Geralt z Rivie – Bílý vlk – pečuje o cintránskou princeznu Ciri, kterou mu nadělil osud. Zaklínač ji odváží na Kaer Morhen v domnění, že bude vycvičena v plnohodnotnou bojovnici s nestvůrami. Bohužel se objevují komplikace. Dívka není tak obyčejná, jak si všichni mysleli, a díky tomu je pokládána za nebezpečný plamen, který by jednou mohl sežehnout celý svět. Politická situace se začíná hroutit pod bedlivým dozorem čarodějů i čarodějek. Schyluje se k nebezpečnému boji.
V prvním díle pentalogie se opět setkáváme se známými postavami jako je Marigold, Yennefer a mnozí další, a poznáváme i osoby v povídkových sbornících jen zmíněné, anebo zcela nové – čarodějku Triss Ranuncul, Vesemira či zbylé členy zaklínačského cechu.
Čas opovržení (1996)
Druhý román ze zaklínačova světa.
Osudy hrdinů pokračují. Ciri se ujímá Yennefer. Bílý vlk by rád zjistil něco více o sudbě, která ho váže s cintránskou princeznou. Politická situace se vyhrocuje. Severní království touží dobýt jižní území odvěkého nepřítele. Moci a zisku chtiví monarchové však netuší, že nepřítel vidí o sáh před ně, a proto je na bitvu náležitě připraven. Geralt s Yennefer a s Ciri se znovu setkávají. Na magickém ostrově Thanedd je svolán čarodějný konvent. Blížící se válka ale už stihne zmanipulovat i čaroděje. Vypukají jatka. O Ciri mají zájem obě strany. Ovšem když dívenka prchá, vstoupí do zchátralého portálu ve Věži racka a je teleportována na Korratskou poušť. Šťastnou náhodou je zachráněna mládětem jednorožce a posléze se přidává k bandě nebezpečných lapků.
Křest ohněm (1997)
Třetí román ze zaklínačova světa.
Geralt léčí svá zranění v Brokilonu. Do příběhu vstupují nové důležité postavy, o kterých byla v dřívějších knihách jen malá či žádná zmínka. Na prvním místě je to lučištnice Milwa. Dále pak rytíř Cahir a nakonec ještě postava nejtajemnější, upír Regis. Cesta Bílého vlka se stáčí za druidy do Caed Dhu, kteří by mu ztracenou Ciri mohli pomoci naleznout. Při výpravě se seznamuje se svérázným trpaslíkem Zoltanem Chivayem a jeho bandou ohařů. Zaplétá se do prvního velkého střetu nepřátelských vojsk a posléze je mu královnou Meve udělen predikát rytíře z Rivie.
Věž vlaštovky (1998)
Čtvrtý román ze zaklínačova světa.
Příběh nabírá na obrátkách, tajemné informace se vysvětlují. Vysogota z Corvia, nedoceněný filozof, který žije v exilu uprostřed močálů, jednoho dne nachází polomrtvou Ciri. Z vděčnosti za záchranu života mu během léčby vypráví svůj příběh, až se dostává k nedávným událostem. Na scénu přichází nájemný vrah Bonhart. Bílý vlk pokračuje v hledání druidského řádu, netuší však, že jej pronásleduje půlelfí zabiják Schirů. Yennefer do úmoru hledá skrýš mága Vilgefortze. Konečně se dozvídáme o dobrodružství, kterak byla Ciri obdařena mečem i milovaným koněm.
Paní jezera (2000)
Pátý román ze zaklínačova světa.
Již je rozhodnuto a osud zpečetěn. Finální střetnutí jsou nevyhnutelná. Jaký osud čeká zaklínače? Bude mu dáno setkat se konečně se svou celoživotní láskou? Splní se zlověstná věštba, anebo svět elfů, lidí a trpaslíků zachvácený vražednou válkou přetrvá? Zatím poslední setkání se známými hrdiny pentalogie přinese nejedno překvapení.
Film x seriál
Protože knihy sklízely úspěchy v mnoha zemích, bylo jen otázkou času, než padne návrh převést zaklínačův svět na stříbrné plátno. Reakce byly rozporuplné. Fanoušci předloh se rozdělili do dvou táborů. Film měl velmi chudý rozpočet, ale i přesto byly přípravy pečlivé. I herci se nakonec sehnali – a zde veškeré naděje krachly. Obsazení jednotlivých rolí, až na výjimky, totiž vůbec neodpovídalo obecným představám hrdinů. Fanoušci se děsili premiéry. Oprávněně. Film byl velkým propadákem a kritici jej uvrhli v propadliště dějin. Ovšem všechny vystřižené scény byly poskládány do mozaiky třinácti dílů a v absolutní tichosti vznikl seriálový cyklus. Ten byl přijat vřeleji, ačkoliv vizuální stránka stále táhla hodnocení spíše pod padesát procent. V roce 2002 zavítal seriál i na české obrazovky a dočkal se již dvou repríz. Díly jdou více méně ve stopách povídkových sborníků. Děj je slepen do souvislejších mezníků a atmosféra jakžtakž kopíruje prostředí knih. Nejvýraznějším hercem, a tudíž i nejlépe zahranou postavou je Geralt z Rivie v podání Michała Żebrowskiho.
Herní zpracování
Zaklínač
Osud Bílého vlka neskončil, jak se mohlo zdát, naopak! Příběh pokračuje ve videohře Zaklínač. Nutno uznat, že hra přinesla oproti filmovému zpracování hodnocení naopak nadprůměrně kladná. Prostředí se věrně drží knižních předloh, obdobně jako vzhled i pojetí jednotlivých postav. Příběh Geralta z Rivie startuje ve zcela novém dobrodružství, za nímž nestojí nic skromnějšího, nežli záchrana světa. Stará elfí sudba totiž stále vyčkává na naplnění. Magie je pořád blíže politickým kruhům a země se jen pomalu vzpamatovávají z předešlé války. Kaer Morhenským zaklínačům jsou neznámým zločincem ukradeny tajné recepty potřebné k výcviku nových rekrutů. Bílý vlk se znovu setkává s čarodějkou Triss Ranuncul, aby společnými silami lupičovy nekalé plány zmařili. Pomáhají jim při tom staří známí: bard Marigold, Zoltan Chivay, medička Shani, starý Vesemir a mnozí další.
Zaklínač 2: Vrahové králů
Geraltův osud se v prvním díle hry teprve roztáčel. Ve druhém graduje a je jen na samotném hráči, jaký bude mít konec. Svět je ještě bohatší ve své propracovanosti i v neuvěřitelných detailech. Navíc opravdu žije svým životem. Osudy ostatních jsou provázány po vzoru reálných situací. Historie na vás dýchá z poničených knih. Notoricky známé ožívá hráči přímo před očima.
Dílo okem kritiků
Zatímco jedni zaklínačův svět zbožňují, druzí ho odsuzují pro svou rozbředlost. Pan Sapkowski do svých příběhů zanesl moudra národních legend a pověstí, jeho díla jsou svižná a plná důvtipu. Nicméně je fakt, že zejména románová pentalogie je v některých případech zbytečně natahována relativně nepodstatnými vedlejšími dějovými linkami. Byl to autorův záměr, avšak v dobách lenivých čtenářů se mohou objevit případy zbytečného přeskakování odstavců. Samozřejmě pak vznikají dohady, zdali je na vině autorova přehnaná snaha seznámit s důležitými informacemi, anebo čtenářova nechuť takové informace vstřebávat. Dle některých názorů právě zde tkví zdroj problematiky moderního psaní. Tak jako tak ale o umu Sapkowského cosi napovídá fakt, že se svým psaním během dvaceti let dokázal korunovat králem novodobé slovanské fantastiky.
Knížky povídek u nás vyšly samozřejmě 3.
1992 – Stříbrný meč
1993 – Věčný oheň – považuju za nejlepší
1993 – Meč osudu – povídky Trošku se obětovat, Meč osudu, Něco víc – autor si tvrdě připravuje románovou řadu
Pentalogie – neznám nikoho, kdo by byl spokojen. Směs lepších a horších nápadů, které spolu moc nedrží pohromadě. Ještě že tam je Regis. A fakt to není způsobeno tím, že bych byl líný čtenář. Je to prostě tím, že autorovi ten svět nefunguje a Ciri se chová jak idiot.
RE: Omluva
Krásný den!
Ještě jednou jsem si prostudoval materiály ohledně povídkových sborníků a máte pravdu, Meč osudu skutečně vyšel ještě v jedné verzi, nežli jsem naň narazil já. (Měl jsem za to, že sborník Meč osudu vyšel až v novější verzi uspořádání povídek: viz článek; obdobně jako sbírka Poslední přání.) Za svou nedostatečnou informovanost se omlouvám a velmi děkuji za upozornění.
Mohu-li v komentáři vyjádřit svůj názor, mě přišli povídkové sbírky dobré všechny. Víceméně, kdybych měl být mlsným, vybral bych z každého sborníku dvě až tři. Samo sebou p. Sapkowski je v následujících již rozepsaný, nežli vtom prvním, o tom nelze vést diskuze.
Z hlediska pentalogie: je pravdou, že převažují čtenáři, kterým se romány prostě nelíbí, viz. stejně jako Vám z důvodu oné zdánlivě nedokonalé soudržnosti. Ovšem nemohu souhlasit, že by zaklínačův svět jakkoliv nefungoval. Funguje a velmi dobře (nechci se přít, jen je třeba se nad dílem i krapet zamýšlet). Je to svět krásný a pln života. 🙂 (Však možná mám jen příliš velkou fantazii.)
Z postav u mě vede Zoltan Chivay a jeho banda ohařů. 🙂
A já bych zas pentalogii trochu hájil 🙂 První polovina rozhodně není špatná. Musím ale uznat, že raději mám povídky. Jenže z naprosto subjektivního důvodu. Byly prostě první, nad je možné si je vzít kdykoliv a jen pro radost si tu a tam jednu nebo dvě přečíst. Ve výsledku tak mám holt povídky načtené víc a to se pak nutně projevuje i na oblibě. Pentalogii bych vytknul asi jen jednu zásadní věc. To, že je občas rozvleklá, to ponechme stranou. Nevadí mi to nijak zásadně. Problém se v tom, že se mi nelíbí Paní jezera. Ty artušovské legendy mi do k zaklínačovi prostě nesedly, hlavně jsem ale nerozdejchal pointu. Povídka o Ježkovi a Pavettě je jedna z mých nejoblíbenějších a zakončením pentalogie mi ji sapkowski prostě sebral a rozdupal její kouzlo. Objektivně bych mu za to sice připsal body – ale prostě nemůžu, nemůžu. Nejde to odpustit, nelze se přes to přenést 🙂
A že se Ciri chová jako idiot? Nemyslím, chová se jako malá holka poměrně úměrně situaci v jaké je. A že se někdy na proplesknutí? Kdo má mladší sestru, pochopí a nediví se 🙂
K seriálu: ano, viděl jsem ho, ale, je lepší než film, ale i tak to stojí sebezapření. Z mého pohledu největší problém – Marigold. Po jeho prvním vystoupení pro mě film/seriál ztratil jakoukoliv relevanci.
Každopádně Sapkowski a zaklínač je na mém osobním žebříčku naprostý top, ve společnosti Tolkiena, Howarda, Zelaznyho a Holdstocka. A nemyslím, že se to někdy změní (ani kdyby pokračoval trend nastolený Zmijí).
2 dardalion
neznáte nikoho, kdo by byl spokojen s pentalogií? tak dnes jednoho poznáte. já jsem s pentalogií velmi spokojen a považuji ji za jedno z nejlepších děl moderní fantastické literatury. jistě, má své mouchy, ty má i pavouk, ale právě svět AS je zajímavý právě proto, že není samoúčelný.
a pokud zabrousíte sem: http://www.legie.info/serie/56-zaklinac , zjistíte, že těch spokojených je víc 😉
Zaklínač
Ta první vydání povídek mi ještě spinkají kdesi v knihovně, dostala jsem je jako náctiletá od sestřenky a pak si začala z knihovny půjčovat pentalogii, ale celou jsem ji tuším nedočetla. Vydávaná brožovaná řada mne ale láká se vůči Sapkovi čtenářsky reaktivovat. 🙂
to Vlcacka
Checht… To nové brožované vydání mě přimělo k tomu, že jsem svoje původní, už dost ohmatané (tuším 3. vydání!) daroval kamarádovi a nakoupil všechno v novém kabátku. Neřekl bych, že budu takovej pošuk 🙂
tiez som bol s celou pentalogiou nadmieru spokojny… prave to ze tam Sapkowski “zbytocne” rozsiahlo opisoval nepodstatne veci ma vtiahlo, pretoze vdaka tomu ziskal cely jeho svet realnu podobu, narozdiel od inych knih kde je vysvetlene len to co je nutne a podstatne vramci pribehu… vtedy mam pocit ze proste citam knihu, ale pri citani Zaklinaca som mal skoro pocit akoby som cital realnu historiu nejakej vzdialenej krajiny… vsetko malo svoje miesto, pevnu podobu a jasnu historiu a pre mna ten svet proste realne existoval..
a btw nemate niekto info o planoch ohladom pevnej vazby? uz som sa raz pytal a dostal som odpoved ze “pravdepodobne cez prazdniny” bude dotlac neskorsich dielov v pevnej vazbe, a nasledne aj dotlac prvych, takze nakonci by malo byt vsetkych 7 knih dostupnych v pevnej vazbe… a akosi stale nic.. nevie niekto? 🙂
to Mahana
Paní jezera, na kterou se tak dlouho čekalo, zdá se vyjde co nevidět. Jak jsou na tom s dostupností ostatní svazky, to netuším, ale třeba na aukru toho bývalo vždycky dost.
Mahana: Dělá se na tom. Na konci měsíce vyjde konečně vázaná Paní jezera (už se tiskne) a příští rok se začne s dotisky vázaných Zaklínačů pěkně od prvního dílu. Jak rychle to bude, záleží především na prodejnosti, vázaná vydání jsou velmi drahá na výrobu a pokud se budeme chtít snažit udržet nějakou rozumnou cenu, ani ta návratnost nebude kdovíjaká…
tiez si myslim ze roman seria nebola zla – pani jazera ma dost stvala kvoli koncu – co je subjektivne – ale prve diely som hltal jednym duskom tusim som kvoli nim ani nesiel spat:)
Pentalogie
Je pravda, že pentalogie se postupně lehce dějově rozpadá, deus ex machina tam zasahuje v míře větší než malé, po této stránce to fakt není poctivý řemeslný výrobek.
Ale, co se třeba té nešťastné Paní jezera týká, jen líčení bitvy u Brenny (nebo u Starých Zadků, jak kdo chce 🙂 ) mi stojí za tucet knih s neprůstřelně logickým dějem. A k tomu zbytečnému popisu – kdo nečetl dějiny Koviru a Povissu vsunuté do Věže vlaštovky, přišel o mnoho 🙂
Seriál
K tomu seriálu, možná jsem divnej, ale mě se líbil. Má své mouchy a masařky, ale stále je to zaklínač. Pokaď někdo chce vidět opravdu brutální seriálové príznění fantasy serie, tak doporučuji Legend of seeker, ale to je jen pro opravdu silné natury…
seriál
Já jsem proti seriálu taky de facto nic neměl. Ten Marigold tedy opravdu nebyl herecky obsazený úplně ideálně, ale pokud si vzpomínám, ta postava tam byla většinou spíš vedlejší. A ostatní věci mi přišly v pohodě, koukat se na to určitě dalo.
Pokud jde o pentalogii, taky mi tam moc nesedělo to naroubování zaklínačského světa na artušovské mýty, ale jinak určitě dobré počtení. Povídky super.
Koukám, že po ránu rozespalý jsem na konci zapomněl smajlík a závěr vyznívá tvrději, než jsem mínil. 🙂
to Gergela
To je výhoda toho, že mě se stačí otočit ke knihovně a zmíněné knížky vytáhnout. Ano, tak dlouho si kupuju knížky a to je taky důvod, proč jsem si zamiloval ebooky.
to Schramm
A to zase, dle mého názoru, se slušně rozjíždí pouze začátek a pak to celý jde do kopru. 😉 A na plno s tebou souhlasím, že takhle zatočit s oblíbenýma postavama se nedělá. Stejně si myslím, že Pavetta vidět ohroženýho Ježka, tak zastaví jakoukoli bouři…
U vytažení Artušovských motivů jsem si jen tiše mumlal wtf. Sestru nemám, takže nemůžu soudit, jak často teen dívky zkoušejí lesbický sex s psychopatickou vražedkyní. 😉
A ukončení pentalogie bylo fakt divný. Zvlášť když už dříve byla vydaná povídka o zaklínačově svatbě s Yen.
O filmu/seriálu jsem nepsal, protože to asi spisovatel nemohl moc zásadně ovlivňovat. A problém jsem měl stejný – viděl jsem Marigolda a tím se pro mě filmové zpracování uzavřelo.
to regis
Stále nikoho neznám. 🙂 Když píšu “znám”, tak mám na mysli reálné osoby, které osobně znám, mluvil jsem s nimi a vím co jsou zač. Anonym na netu je pro mě prostě anonym na netu. Zvlášť na takhle otevřeném fóru, kde ani není zaručena identita přezdívek.
A pokud bychom měli brát hodnocení knih za ukazatel toho, jak se nám budou líbit, tak si přečti tohle:
http://www.databazeknih.cz/knihy/bratrstvo-cerne-dyky-milenka-pout-zbavena-87582
Fantasy román s vysokým hodnocením. 😉
to Mahana
Neřekl bych, že například Martin popisuje jen to co je nutné. A přesto to ohromný množství informací k sobě náramně pasuje a utváří funkční celek. To spíš v Zaklínačovi je toho hrozná spousta vynechaná a proto ty intriky moc nefungujou.
A to je asi tak vše… 🙂
Sakryš ještě jedna poznámka mi vypadla a editovat se tu nedá. 🙂
Povídky mi přišly lehčeji napsané. Takové s nadhledem. A špičkování mezi Marigoldem a Geraldem bylo supr. Třeba když je mlátili elfové do bezvědomí… Tohle mi v románech hodně chybělo.
Jakube Gergelo, ty národnostní legendo, tvé literární střevo mě nadále nepřestává udivovat. Opět řada naprosto WTF slovních obratů a vět….škoda.
Jinak souhlasím s Regisem, pentalogie je naprosto skvělá!
Fanoušek pentalogie
Taky se hlásím k těm co sou spokojeni s románem (pentalogií). Za tech 13/14 let od prvního seznámení jsem celou sérii (povídky + romány) četl tak 7x, 8x a zatímco ze začátku povídky lehce vedly, v posledních letech jsem se těšil právě na román. Letos jsem dokonce povídky vynechal.
Netvrdím že pentalogie nemá mouchy, ale vždy se u toho tak královsky bavím, že je nehledám a po dočtení mám chuť začít zase od začátku. Neznám žádnou jinou takovou knihu (a nemám jich na svém kontě málo)
Pentalogie
to Dardalion:Tvůj příklad s databází knih, na kterém zpochybňuješ hodnocení knih na internetu,mě tak docela nesedí.Jednak se výrazně rozchází počet hodnotících u obou zmiňovaných titulů a jednak na rozdíl od databáze knih, je legie specializovaný web pro oblast fantastiky a pokud se sto anonymních fanoušků fantastiky shodne na nějakém hodnocení, tak to sice ještě neznamená, že si mi kniha musí stoprocentně líbit,ale má to pro mě daleko větší vypovídající hodnotu, než co mi řekne o knize Karel s Frantou,byť je znám od školky.Na podobném principu funguje například i csfd a nevím o moc případech,kdy bych se v hodnocení zásadně rozešel s uvedeným průměrem.
Já pentalogii zbožňuju. Povídky jsou sice fajn, ale romány mám osobně mnohem raději. Věž vlaštovky je nejspíš nejlepší, ale i Paní jezera se mi moc líbila. Ten konec mě vždycky dostane…
to morlum
Tak to se shodnem! Mě ten konec taky vždycky dostane. Vždycky dostanu neskutečnej vztek 😀
to Tygr
Že Marigold nebyl herecky obsazený úplně ideálně? To je dost jemně řečeno. Pořád nechápu, proč tam dali zosobnění té nejklišovitější karikatury Poláka… A že Marigold stejně hraje x-té housle? No, to je právě ten problém. Pro mne teda. Mám tu postavu možná ještě raději než samotného Geralta.
Ach jo
Mám takový dojem, že většina lidí, co tvrdí, jak je románová řada o zaklínači a Ciri rozbředlá nebo natažená, je moderní současnou fantastikou poměrně nepolíbená. Rothfuss, Erikson, Abercrombie a zatraceně i ten Martin – každý z nich je sám o sobě příklad non plus ultra (a aby se to náhodou nechápalo špatně, každého z nich miluji). Zlatý zkratkovitý Sapkowski.
Nicméně, k článku.
Pane Gergelo, faktografická nepřesnost v podobě opomenutí jednoho sborníku je, vezmeme-li v potaz, že u každého uvádíte ještě výčet povídek, poměrně na pováženou – už z toho důvodu, že vám některé v závěrečném shrnutí nesedí do počtu.
Nechť, i mistr (nebo tovaryš) tesař má právo se občas utnout.
Jenomže ono to bohužel pokračuje.
Způsob, jakým podávate některé informace, je zavádějící.
Například věta: “Geralt z Rivie se účastní honu na draka, při němž se setkává se svou životní láskou – čarodějkou Yennefer(…)” – takové spojení poměrně jasně evokuje, že se všichni setkávají poprvé, což je pravda pouze v posledním případě (Zigrin).
Dost podivná je také struktura textu, kde u první povídkové sbírky mluvíte jaksi obšírně, přičemž některé příběhy ani nenaťuknete (Otázka ceny), zatímco u druhé už se jmenovitě věnujete všem. Asi by to chtělo malinko dopilovat stylistiku – dost byste tím přispěl k soudržnosti celého textu.
Dále – je sice dost dobře možné, že severní monarchové by rádi dobyli území Nilfgaardu, ale to je spekulace a rozhodně ne jedno ze stěžejních témat druhého dílu a ságy vůbec – naopak, po celou dobu dochází k invazi Nilfgaardské armády do říší severu. Tužbou každého je tuto invazi zastavit, případně promptně přerozdělit území oslabeného souseda, o nějakém dobývání “jižního území odvěkého nepřítele” nemůže být řeč.
Je toho víc, ale k ilustraci problému tohle stačí. Nechci vás odrazovat od psaní, ale proboha! Trochu víc novinařiny – tj. faktografie, ucelenosti a přesnosti.
P.S.: Z vašeho popisku vyplývá, že o druhé hře nevíte ani zbla, protože v něm pod hávem obecnosti není vlastně řečeno vůbec nic. To je chyba.
P.P.S.: Slovní spojení “národnostní legenda” je naprostý blábol a smutný důkaz, že editor si zase někde asi válel šunky.
to Dardalion
Kdosi (Robert Pilch?) někde říkal, že ta svatební povídka byla vlastně na zákazku či co a že se nepočítalo se zveřejněním a zařazením do chronologie. Což je mi ale teď už šumák. Četl jsem tenhle konec jako první a prostě už ho vnímám. A i kdyby Paní jezera skončila takhle, stejně neskusnu toho Ježka a Pavettu. Nemůžu si pomoc. Samozřejmě, je to můj boj. Ostatně, čtu Zaklínače i přes to pořád dokola a opakovaně se u toho závěru čílím a nadávám na toho polskýho bastarda. Už to patří ke hře. A na ten připravaný román se těším jak malej, Zmije nezmije 🙂
RE: Dareiran
Je pravdou, že jsem sborník Meč osudu v původním vydání opomněl, nicméně musím nesouhlasit s výtkou ohledně dalších nepřeností v povídkovém výčtu. Uspořádání povídek v jednotlivých sbornících jsou v pořádku.
Zavádějící informace jsem podal z toho důvodu, že nebylo cílem článku odborně pojednat o daných textech, nýbrž připomenout dílo pamětníkům a fanouškům, případně navnadit fandy nové. ==> Kteréžto tvrzení se vztahuje i k Vašim zbylým stížnostem.
Podívejte, nic proti vám osobně – chápu váš záměr osvěžit autorovo dílo, ale trochu jsem se naježil, když jste se předem omluvil za spoilery a pak tam měl se zápletkou související věci špatně.
Chápu také, že nelze očekávat úplně profi práci od (předpokládám) neziskového webu, ale chci doufat. Vaše ostatní články jsem četl a nic proti nim nemám.
Chcete-li podiskutovat, nabízím email:
dareiran@gmail.com
Já Vás chápu.
Náš web je skutečně neziskovka, ale to neznamená, že se jeho úroveň redakce nesnaží neustále pozvedávat. 😉
Email přijímám a jen, co budu mít více volného času, jistě se ozvu, diskuze neodmítám, naopak! 🙂
to Pepa 62
Průměrné hodnocení je jistě zajímavý ukazatel. Ale já se s ním rozcházím každou chvilku. 🙂
http://www.csfd.cz/uzivatel/232463-n10tikky/
Pro mě je na csfd daleko důležitější jiná vychytávka. A to, že si můžu nechat porovnat svá hodnocení s ostatními uživateli a když si je označím, tak u filmů vidím přednostně jak hodnotili oni. A světe div se, je tenhle ukazatel pro mě daleko přesnější, než pouhé průměrné hodnocení.
OK, národnostní legendy nám z textu zmizely, spousta jinejch blbin a formulačních perel ( u mě teď vede ” …se mohou objevit případy zbytečného přeskakování odstavců” ) zůstávají. Proboha, jaký ohaři?
Čtu poprvé
Tak nové vydání Zaklínače mě přesvědčilo, abych to zkusil a tak jsem se do toho poprvé pustil. Právě dočítám Věž Vlaštovky, což považuji za svůj osobní úspěch. Příběh je to sice bezesporu skvělý, ale na můj vkus až příliš mnoho postav. Děj se odehrává jednou v minulosti, pak vyslíchají svědky v budoucnu, do toho Ciri vypráví v bažinách….
Jediné, co mě nutí pokračovat v četbě je ta osa se Zaklínačem a Ciri. Kdo ale s kým válčí, proč a o co, to jsem už nějak dávno přestal chápat??? Stejně jako kdo je čaroděj, kdo elf a kdo zbytek??? Je toho prostě moc. 🙂 Nějakej přehled postav by neuškodil.
Je len málo fantasy kníh (a vôbec kníh obecne), ktoré by sa životnosťou postáv, pútavosťou a strhujúcim tempom mohli rovnať zaklínačskej ságe. Zbytočné dejové línie? Kdeže. Všetko je to neoddeliteľná súčasť jedného komplexného, epického celku. A Leo Bonhart je tak geniálna záporná postava, že by hociktorý fantasy autor predal dušu, len aby sa mu podarilo podobnú napísať.
Maedros: Dočítal som to prvý krát v trinástich, druhýkrát pred niekoľkými týždňami (čo je 6 rokov po tom), a ani na sekundu som nestratil prehľad, kto je kto.
to Maedros
Příliš mnoho postav k zapamatování? Dějových linií? Nikdy jsem s tím neměla problém. Pamatovala jsem si snad každou a pamatuji doteď. Nevím, jestli je to není i tím, že jsem si ságu kupovala kdysi postupně a omílala několikrát každý díl, dokud nevyšel nový, ale nemyslím, že by mě to nějak stresovalo i na první přečtení. Někomu ale nemusí úplně sednout styl a orientuje se pak hůř. Někdy se mi to stane u mnohem jednodušších knih, než je Zaklínač. Jsme lidé rozmanití 🙂
to Janina
Souhlasím. Zrovna Zaklínač mi nepřijde nijak “přeplácaný.” Rozhodně si nemyslím, že by Sapkowski nějak vyčníval třeba nad Tolkiena, Eddingse nebo podobně (myslím počtem postav, i tam je jich jak apoštolů na orloji). Že má někdo problém orientovat se v postavách u Martina, to chápu. Se Sapkowskim jsem ten problém nikdy neměl. Ale možná už si to první čtení tak dobře nepamatuju, to je možná taky pravda.
Povídky i pentalogie výtečné….tedy až na ten závěr Paní Jezera, že 🙂 Ale zase je tam bitva u Brenny….tak famózní popis bitevní vřavy a věcí s ní souvisejících se najde málokde.
A souhlas, na nepřehlednost a počet postav si může stěžovat jen čtenář Martinem a svatým Eriksonem nedotčený :-)))
Tak je fakt že co se týče fantasy, tak čtu spíše takové ty klasické jako H.P. Inkarceron, s mladším bráškou jsme louskali Eragona. Asi jsem nevěděl, co přesně od Zaklínače čekat, ale ze zvědavosti jsem do toho šel. A musím říct že když mě to i po těch 6 dílech nepřešlo, tak už to dočtu. Jen to pro mě asi nebude takový zážitek a modla jako pro většinu ostatních. Na tohle a výše zmíněné spisovatele asi opravdu nestačím.
Tak každý máme to svoje. Pro mě zůstane asi nejzásadnějším příběhem, co mě i samotného ovlivnil stejně Mark Chadbourn a jeho trilogie. Jen škoda, že konec už u nás nikdy nevýjde. 🙁
Maedros: Neurazte se, ale z toho, co uvádíte, se dá dnes možná považovat za klasiku možná tak Harry Potter. Opravdová fantasy klasika je Howard a Tolkien, případně Eddings a z novějších Martin a Erikson. A Eragon je typický příklad milionkrát přežvýkaného, nepůvodního, béčkového braku. Ano, i on má své místo na trhu (a zaplaťpámbu za něj, spoustu lidí přivedl znovu ke čtení), ale součástí kánonu není a ani být nemůže. Podle mne ho tedy nelze považovat za klasiku.
Věřím ale, že ty opravdové klasiky časem objevíte a rozhodně neberte mou reakci jako výpad, ale spíše jako poznámku na okraj. 🙂
Povídky nebo román?
Jasně že jsou povídky lepší, ale v pentalogii jsou naprosto skvělá místa, akorát ten konec to trochu zavařil….
Pilch-Váš názor beru, já slovo klasika bral v tomhle případě především co se týče obsahové stránky těchto knih co jsem uvedl. Ono je to ale dneska dost složité, vždycky byl někdo první a stěžejní kdo se stal klasikem žánru a po něm pak přišli další, u kterých se dá o někom mluvit pochvalně, o někom jako kopírujícím.
Jak říkám, každý máme to svoje. Já si rád přečtu právě ten brak jak píšete, vy se pustíte do “tlustých” Martina a Eriksona. Ano, nečtu klasiku jak tvrdíte, ale prostě to není můj šálek. V kopci postav bych se časem přestal orientovat a pak by mě to ani nebavilo. A má to potom cenu? To samé mě bohužel postihlo právě i u Zaklínače, na kterého jsem tu chtěl jen tak pro zajímavost uvést názor člověka podobné fantasy nepolíbeného, ale který to zkusil. Že se tu do mě pak ostatní pustili, to mě mrzí, ale tak nenadělám s tím nic.
Ale jak píšete, podstatné je, že nás spojuje láska k četbě, což je v dnešní přetechnizované době malý zázrak. Přeji hezké počtení do budoucna.
Maedros
Neviděl bych to až tak, že se do Vás pustili. Jen přispěli názorem, který byl opačný :o)
to Maedros
Přesně tak jak píše Tygr. Byl to jen poukaz na to, že jsou i větší megalomani než Sapek 🙂 Jinak proti gustu žádný dišputát, každej ať si čte co chce, když mu to něco dává (a nenutí to druhým :)).
ještě bych se slzou v oku vzpomenul stránky http://www.sapkowski.cz/, které v letech asi 2000 – 2003 byly docela živým místem…
Stránky
Ano, ty stránky tu jsou. A poměrně plné zajímavých informací.
Škoda, že jsou tak nepravidelně aktualizované. Přitom si myslím, že novinek ohledně A. Sapkowského anebo jeho světa by mohlo být neustále dost. 🙂
Také bych se považoval za fanouška pentalogie. A právě ty vedlejší linky mě baví nejvíc, rozhodně se na ně v druhé polovině těším jako na odbočku od Ciri ( kterou navíc teď. tj. asi po pátém, šestém čtení, někdy prostě prolétávám, až přeskakuji ), holt je mi to postava nesympatická.
To hry- druhý díl dost zklamal koncem, ale probleskávají informace, že by mělo jít o prostředek trilogie, kde se vydáme na záchranu Yennefer do Nilfgaardu a navíc docela pěkně vyřešili divoký Hon, který po Zaklínači jde…chudák Geralt je zas jen návnadička 😀
A tak každému co jeho jest. Já když jsem přečetl kdysi to úplně první vydání povídek, tak jsem byl nadšen, u dalších sbírek jsem byl nadšen méně a méně, a hrůzologii:-) dočetl fakt jen ze zvědavosti, jestli se to nakonec přece jen nezlomí…no, nezlomilo:-). A to mám Eddingse vzorně vyrovnaného na poličce komplet celého a v originále:-). Na druhou stranu Husitská triologie(kterou jsem celkem nedávno dostal úplně náhodou do ruky a pod vlivem absťáku začal číst) mne absolutně dostala.
Takže za mě je to se S. prosté … první sbírka povídek a Husiti opravdu vynikající, zbytek tak maximálně do kamen:-). Každý jsme zkrátka jiný …
to MichaelS
Nic proti (počítám záměrně nadsazenému :)) názoru, ale do kamen je snad až moc silný výraz 😉 Tam bych nehodil ani tu Zmiji, která mě fakt zklamala. Jinak souhlasím v kladném hodnocení husitské trilogie.
podle mě je zaklínač taky jeden z vrcholu fantasy a rozsahem to taky není taková hrůza čte se velmi dobře a taky si myslim ze povidky jsou jestě lepší než romány,ale celkově 9z10
Tak jistě, ke knihám chovám úctu a pálit je nebudu. Nejsem žádný barbar … tedy, ne až takový:-). I když pokud bych měl na výběr jen číst hrůzologii znovu, nebo ji spálit, tak úcta neúcta, jdu pro sirky:-). Zmije mne poněkud rozhodila, protože blbě napsané to nebylo, nějaké vyložené hovadiny tam nebyly také, ale nějak jsem doteď nepochopil, co tou knihou chtěl autor čtenářům říci. A stále nemám jasno zda mi ta myšlenka jen nedošla, nebo tam prostě není:-).
to MichaelS
Se Zmijí já mám šílený problém. Každopádně si Sapka cením, že se zas pokusil vydal novou cestou. Ba dokonce mě prvních cca 150 stran knihy strašně bavilo. Pak to šlo dolů co se dojmu týče, až k tomu nepochopení co chtěl autor říct, přesně jak píšeš. Myslím si, že Zmije by byla excelentní povídka. Jako kniha se to nepovedlo.
Zmije byl taková…strašně divná. Měl jsem z toho dojem, že to Sapkowski napsal jako povídku, ale pak si řekl, že už dlouho nevydal knihu, tak to honem roztáhnul, aby to šlo vydat jako kniha…Celé to na mě působí strašně uspěchaně, spousta věcí by si zasloužila rozvést atd. Takže buď to měl vydat jako povídku a bylo by to fajn nebo si s tím měl dát víc práce, vydat to jako román a bylo by to taky fajn. Takhle je to jenom divný kočkopes.
Přidávám holčičí dojem ze Zmije – opět jsem fňukala nad typicky Sapkowského koncem – suchým konstatováním, co se se kterou z postav po konci příběhu stalo. Pokud Sapkowski opět propadá, co se týká soudržného příběhu , obsazuje jedno z pěkných předních míst v soutěži o realisticko-lyrický cynismus.
Dojmy
Tak já za sebe jsem neměl problémy ani s povídkami, ani s pentalogií, ani se Zmijí. Líbí se v tomhle pořadí. Naopak problém jsem měl se hrou Zaklínač 2, kterou doteď považuju za nejhorší investici do počítačové hry ve svém životě. Holt jsme každý jiný 🙂
Jsem rád, že MichaelS zmínil Husity. Zaklínač je s občasnými výhradami (paní z jezera) fajn, ale opravdový majstrštyk jsou právě oni. Je to složité a s množstvím postav, ale bravurně napsané zcela nedostižným jazykem. Ta kniha je jak okno v čase. Oproti tomu je zmije jen ambiciózní bčko. Hustiti = sapkův vrchol.
víte, ono ani u sapkáče nevadí, že je to od čtvrtého dílu složitě napsané, protože je to zkrátka tak čtívé, že to člověk pozře. jestli bych měl vyšvíhnout něco z pentalogie, tak je to vysvětlení, jak je kurevsky dráhé to válečné snažení. Ne jinak opravdu stále miluji příběh Geralta, Yennifer a Ciri a ještě se k němu několikrát vrátím. Tak jednou ročně je to ideální.
To Alexi
Mně v tomto přijde S jako pravý protiklad Červenáka …. co se týče fantasy, především románů, tak Slovensko – Polsko tak 10:1, když ale srovnám Husity a Báthoryho, tak se Horní Uhersko nechytá ani smykem:-).
pěkný
pěkný shrnutí a dobrá diskuze