Do literární soutěže Fantastická povídka 2011, která hledá nové talenty české a slovenské literární science fiction, fantasy a hororové scény, se přihlásilo už více než 200 soutěžních povídek. Převažuje zájem ženských soutěžících, od kterých přišlo 60 procent prací.
 |
„Zájem o Fantastickou povídku nás překvapil a mile potěšil. Zejména nás překvapil zájem se strany ženských soutěžících, který potvrzuje, že žánry sci-fi, fantasy nebo horor už nejsou výsadou mužů,“ řekl administrátor soutěže Martin Peška.
Zájemci mohou stále přihlašovat své povídky do 31. července. Z nich pak vybere ty nejlepší porota soutěže složená z českých a slovenských spisovatelů a redaktorů těchto žánrů, mezi nimiž je například Františka Vrbenská, Lívia Hlavačková či Jiří W. Procházka. O definitivním vítězi soutěže z vybraných finalistů rozhodnou v září svým hlasováním na www.fantastikapovidka.cz samotní čtenáři.
Dosud neobjevení autoři a autorky, kteří chtějí proslavit své jméno (jak říká oficiální video trailer k soutěži), mohou přihlašovat své povídky v českém nebo slovenském jazyce o maximální délce 9 tisíc znaků včetně mezer (tedy pět normostran) do konce července na webu soutěže.
Jako první bude znát vítěze Havlíčkův Brod
Vítězné práce budou nejen publikované, ale minimálně vítězná povídka bude přepracovaná do rozhlasové podoby a vysílaná na okruhu Českého rozhlasu Leonardo. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhne v rámci Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě 22. října.
„Chceme Fantastickou povídku a literární fantastiku obecně propagovat před širokou veřejností, proto jsme se rozhodli pro vyhlášení soutěže na veletrhu v Havlíčkově Brodě a upřednostnili tuto akci před setkáními fanoušků,“ vysvětlil Marek Hofman, šéfredaktor magazínu Fanzine.cz, který soutěž vyhlašuje.
Více o soutěži a jejích pravidlech naleznete na http://fantastickapovidka.cz/.
To, že fantastika není jen výsadou můžu, není žádná novinka. Pokud se podíváte na výsledky třeba soutěže, kterou pořádá Michael Bronec se svým nakladatelstvím Straky na Vrbě, zjístíte, že už celkem dost let, odhadem řeknu pět, se do publikovatelné části dostává minimálně 50 procent žen.
Nicméně realita vydávání ženského pokolení je pořád tak nějak jinačí. Nevím proč, ale pořád jsou čtenější chlapi a mezi spisovatelskou elitou jsou zas a zas chlapi, což platí i u zahraniční fantastiky, takže to není jen svétáz českého trhu. No a proč je tomu tak, to jest otázka na delší debatu.
2 Sicco:
Nu debatujmež. 🙂
Řekla bych, že důvodů bude několik hlavní, varuji, že budou vyznívat hoooodně ve stylu “gender studies”:
– zázemí. Pokud je člověk ve fázi, že má rodinu, chodí do práce, atp., tak má hodně málo času. Ve chvíli, kdy se jedná o ženu, tak je času ještě méně – dělba péče o domácnost fifty:fifty zpravidla dopadá tak, že žena má na starosti tři čtvrtiny, muž čtvrtinu. Děti jsou opět převážně ženskou doménou, to už je biologicky nastaveno, a ve chvíli, kdy člověk řeší tyhle starosti, psavá kapacita dostává zabrat.
Pokud se tedy psaním neživí, ale aby se mohl psaním živit, tak musí psát na nějaké úrovni… a ono sežere docela dost času, než se na ni dostane. A opět je otázka, kolik lidí je schopno se psaním jako takovým uživit…
– s tím velmi úzce souvisí i něco, co bych nazvala “podporující partner”. Mít za manžele spisovatele, to je prostě něco, co ženě polichotí a tak podporuje. V případě píšící partnerky ale většina pánů uvažuje ve stylu oné obrozenecké básně prý s narážkami na Němcovou (nechce se mi hledat po knihovně, momentálně úhledně rozskládané do krabic po pokoji, tak cituji z hlavy):
“…muž chce ženu přičinlivou, k práci,
ne nějakou křepelku,
za níž v davech táhnou křepeláci”
(předtím jsou vyloženě hlášky, že spisovatelka je pro domácnost fuj :-)… přemýšlím, jestli je nějaký podobně poetické hlodání do spisovatelů).
Řekla bych, že u žen je podporování ještě důležitější než u mužů – a pravděpodobnost ulovení podporujícího partnera menší. 🙂 Docela zajímavé mi v tomhle přišlo, myslím že to bylo v Kingově O psaní, ale nejsem si jistá, soužití dvou píšících lidí, kdy v rámci fungování domácnosti šly ženiny ambice stranou. Což nemyslím teď jako útok proti mužskému pokolení, ale psaní je namáhavý, časově náročný koníček, a ženy jsou nastavené tak, že radši pustí svůj namáhavý, časově náročný koníček, než aby v jejich smečce nefungovalo zázemí.
Mimochodem, podobné dilema a se stejným výsledkem, byť v oblasti politiky, řešili Blairovi a Clintonovi – a opět, přednost dostala kariéra muže. 🙂
– fenomén “ženského psaní”… ve většinové populaci je představa, jak vypadá kniha, když ji napíše ženská. Předpokládá se minimum zvládnuté akce, minimum napětí, ale spousta žvanění a emocí. A upřímně, tomuhle stylu se vyhýbá při hledání něčeho pěkného na čtení i většina žen, o mužích nemluvě.
Můžeme si stokrát říkat, že ženy ve skutečnosti píšou jinak, ale pokud má člověk před sebou prvotinu neznámé autorky, přistupuje k ní s obezřetnou nedůvěrou. U muže spíše se zvědavostí, co to dal chlapec dohromady. (v tomhle dost vycházím ze sebe, a vím, že se mi v tom míchají předsudky s tvrdými střety hlavně z oblasti historického románu).
Kdybych se měla držet předsudků, co panují, tak u žen se očekává především schopnost psát literaturu “pro ženy”. V ostatních oblastech by měli být lepší muži. A protože si tohle myslí hodně čtenářů, nakladatelé se tomu přizpůsobí. Pokud vím, tak J.K.Rowling pod celým jménem nepublikovala proto, že nakladatel vycházel z nějakých hodně rozšířených statistik, že dívkám nevadí číst literaturu napsanou mužem, zatím co u chlapců ženská autorka znamená pokles zájmu o knihu.
Myslím si tedy, že většina začínajících autorek zůstane u (občasného) psaní povídek či zasílání textů do soutěží, ale k tomu, aby se posunuly dál, nemají vůli a ambice, a to jak z vnitřních, tak vnějších důvodů.
P.S.: není to myšleno jako fňukání 🙂 – život je otázka priorit a jak člověk stárne, zjišťuje, že co mu dřív připadalo strašně důležité, až tak důležité není. 🙂
No, myslím, že mám korektivní zkušenost jako autorka i jako lektorka literárních kurzů a můj závěr je dost jednoznačný. Ženy nepíšou hůř, ani jinak, ale zpravidla mají menší tah na branku a větší autocenzuru. Nejspíš je to hlavně sociální jev, ale dámy, pokud chtějí publikovat a uspět, musí si věřit a musí být ochotné se “odhalit”. Nestylizovat se ani do polochlapů, ani, vzhledem k našemu malému trhu, psát slaďárny, které nemají šanci oslovit mužské publikum. A hlavně, je třeba dostat z hlavy, že protože jsem ženská, píšu jinak… každý píšeme jinak, protože jsme každý jiný, pohlavní identita tam není rozhodující.
Čtenější chlapi?
Tak nevím, Harryho Pottera chlap nenapsal a je to asi to nejčtenější z fantasy všech dob.
Naprostý souhlas s Elinor co se týče času na psaní versus úloha ženy-matky. Jsem podruhé těhotná matka dvouleté dcery a soutěže obesílám už několikátý rok. V prvním těhotenství jsem měla čas na psaní, výsledkem poměrně dobře umístěná novela a pár povídek. Po narození dcery jsem “zabodovala” jen s jednou povídkou a teď, kdy mi vysoká fáze druhého těhotenství téměř fyzicky zabraňuje trávit delší čas vsedě, jsem ráda, že jsem obeslala kratšími povídkami tři soutěže:) Prostou interpolací mi vychází, že až se narodí to druhé, nenapíšu už nic:))
No jo jenže v dnešní době pipulek není mateřství nutnost. Je ale pravda, že ženské literární ambice versus biologické hodiny prostě nemůžu jako chlap nikdy posoudit.
2 Sicco:
Tak abychom byli upřímní, pořízení si dítěte není vyloženě ženská záležitost, na podobné věci prostě musí být dva :-). Jde spíš o to, že literární koníček (schválně si všimněte, že nepíšu práce 🙂 ) není právě dvakrát slučitelný s tím, co obsahuje role matky.
Jinak jde o to, jak starý chlap, mužským biologické hodiny taky odbíjejí, jenže u nich prostě odpadá ten tlak vědomí, že prostě mají jen nějakou dobu, kdy můžou (a po většinu té doby se jim to fakt strašně nehodí – studium, vytváření zázemí…).
Fakta v našem literárních segmentu jsou prostě taková, že do literárních soutěží píše o něco více dívek (nikdy jsem se to nesnažil vyčíslit přesně, ale ten poměr je opravdu cca 40-45%/60-55%) a lépe se prodávají muži.
Pokud někdo zmiňuje Rawlingovou, ta je podle mě především pohádkářka, v kterémžto žánru je ten poměr určitě jinak.
No, já bych k tomu ještě podotkla, že z českých autorů, kteří napíšou za rok jednu povídku do soutěže, se nějak zaznamenáníhodně neprodává nikdo 🙂
S mateřstvím se psaní imho nevylučuje, naopak, finančně nenáročná aktivita, na kterou člověk není existenčně odkázaný…. 🙂 DObrá prevence proti mateřské demenci 😉
Z první generace, která se objevila v Drakobijcích, mohla tohle narušit Ivana Kuglerová, jenže má bohužel příliš mnoho zájmů, než aby se soustavně věnovala psaní.
to Michael Bronec
A to je velká škoda, protože Ivana Kuglerová píše skvěle. Moc ráda bych si od ní zase něco přečetla. Mimochodem, Michaeli, jak je na tom její “Čas psů”? Vyjde ještě letos na konci roku, jak je uvedeno v plánu na stračích stránkách?
Sally: Krutá pravda je taková, že na stračích stránkách mají konec roku skoro všechny tituly, u kterých si nejsem jist. A většina se pak zase šoupne. V ten Čas psů hodně doufám, ale asi ne tak brzy… Ivana teď píše něco do chystaného sborníku Magické knihovny.
Ještě k té podpoře partnera… Nepředstavujte si to moc ideálně, on je málokdo nadšený, že má partnera, který pořád čučí do počítače, připadně je duchem nepřítomen. Nemůžu říct, že by můj partner byl zrovna mým fanouškem, a pokud jde o kolegy, většinou to mají podobně a jejich partnerky jsou spíš shovívavé, než pyšné 😀 Možná, kdyby to přinášelo nějaký ekonomický profit… 😉
VLáďa
Slepicím zdar, Procházkovi zmar :::
To Neomi
Nejhorší varianta podpory partnera je ta, když on sám potřebuje psát taky:) U nás patovou situaci vyřešily dva notebooky. A nadávat nemůžu, protože vědce, který musí vyprodukovat vědecký článek, i kdyby by měl být o ničem, jsem si vzala dobrovolně:)
U nás má každý člen rodiny svůj počítač. Já píšu, karel dělá grafiku a niki čučí na Darrena Shana 😀
2passa: o tom mi ani nemluv, do konce roku musím takové slátaniny napsat tři. všechny budou pro kočku a místo nich by se daly dělat užitečnější věci, ale úředník chce snadno počítatelné čárky. what a shame…
to Michael Bronec – Taky si myslím, že Kuglerová mohla a ještě může vystoupat k výšinám
to Petra Neomi – S tím psaním volném čase matky. Je fakt, že se spoustu lidí musí na psaní naladit (a třeba mě to trvá celkem dlouho), což podle mě málokterá žena vzládne ve chvilkách mezi starostmi o potomstvo a domácnost. Spoustu kamarádek na mateřské spíš upřednostňují ve volnu manuální práci a rády by si tak přivydělávali.
Já napsala na mateřské tři knihy… ale je fakt, že domácnost jde zcela mimo 🙂 Je určité pořadí priorit. Pokud psaní prioritou není a člověk raděj háčkuje, tak je fakt lépe, když nepíše.
Psaní je práce, dokonce i když to dělá člověk jako koníčka, tak je to práce, která vyžaduje, aby ji člověk bral vážně.
Pokud jde o přivydělávání… myslím, že kdyby byli naši autoři a autorky ochotní respektovat objednávku nakladatelství, byli by na tom s publikací mnohem lépe.
2 Passa:
Dva píšící s ambicemi v jedné domácnosti… hm, mám zkušenost, a na rovinu můžu říct, že i to byl jeden z důvodů, proč to neklapalo. 🙂
2 Neomi
Brát vážně? – Samozřejmě, ono to snad ani jinak nejde. Neumím si představit, že bych se snažila trávit čas (a plýtvala energií) nad něčím, co vážně neberu…
S těmi prioritami je to složitější.
Přiznávám, že jak stárnu :D, je pro mě prioritou škola s nějakými uspokojivými studijními výsledky v kombinaci s prací a s domácností, která nevypadá jako po jaderném výbuchu. 😀 Plus mě chytla publicistika a recenze, což sežere většinu volného času u počítače. 🙂
Publicistika a recenze se přece nevylučují s psaním beletrie. Psaní je nástroj, když ho člověk používá, aspoň nezrezaví 😀
Dobrý úder na hlavičku od Petry s tím respektem vůči objednávce nakladatelství. Vlastní zkušenost:)
Tahle debata se mi líbí
Mohl bych tady napsat hodně o “živení se psaním” a o “podpoře partnera”, ale omezím se na jeden citát. Jak jednou řekla moje manželka: “Děti, radši moc neutrácejte. Tatínek nedělá na zakázkách a píše si knížku”… 🙂
Trochu of topic
*”myslím, že kdyby byli naši autoři a autorky ochotní respektovat objednávku nakladatelství, byli by na tom s publikací mnohem lépe.”*
Tak to je drsné. Pak už by to ale nebyli ti autoři.
Vytvářet jakési produkty pro nakladatelství možná může znamenat určitý komerční úspěch, ale je to konec osobitosti, myšlenky a eventuálně umění. Viz třeba celá série JFK na které se odrovnali dva docela talentovaní spisovatelé. Možná, že to je rejžo, ale nechápu, proč by inteligentní čtenář měl číst 20 knih o tom samém? To je jakoby Tolkienovi někdo řekl, hele, ten Pán prstenů byl dobrej, napiš nám ještě jeden. Tentokrát třeba prsten neponese Frodo, ale Legos a nepůjdou do Mordoru, ale do Haradu. A neponesou prsten, ale Kopí osudu.
Není to samozřejmě jen výsada českých poměrů. Například série o Gotrekovi a Felixovi nakonec dopadla podobně tragicky. Ale malé české poměry holt drží lajnu.
Viz problém Kulhánek. V jistou dobu se čeští fantasy/sci-fi nakladatelé rozhodli, že úspěšné knihy musí být napsané stylem Kulhánek. Nevím, dost jsem se načetl Raymonda Chandlera, takže mě Kulhánek docela nudí. Ono psát hlášky není zas tak jednoduché, jak to vypadá. Asi se to zdá zábavné, jenomže, ruku na srdce, brak to je a brakem to zůstane. Třeba J. M. Troska byl svého času taky nesmírně populární, ale když si ho přečtete dneska, pobavíte se trochu jiným způsobem, než autor zamýšlel. A podobně dopadne Kulhánek po třiceti letech. Naopak Pán prstenů byl po zfilmován po skoro padesáti letech. To o něčem svědčí, kvalitu nejlépe ověří čas.
Je to trochu smutné, ale někdy mi to připadá, že už v Čechách nikdo nemá žádné vyšší ambice. Jenomže kdyby takhle psali světoví spisovatelé, tak nebudeme mít ani Dunu, ani Hyperion, ani Pána prstenů, ani Zaklínače.
Omlouvám se za výlev, ale ta věta P.N. mě dost vytočila.
to Pidluke
Tak zrovna Zaklínač je dílo, které zadání nakladatele rozhodně respektovalo 🙂
Nakladatelé prostě nejsou povinni při plnění ambic spisovatelů zkrachovat. Nemyslím, že by kdokoli autorům mluvil podrobností v textu, ale pokud nakladatel chce vydat akční román, tak mu prostě nebudu nutit novelu ve stylu magického realismu.
Navíc, opravdu pochybuju, že by JFK někoho zničil. Pokud někdo přistoupí na to, že bude psát s cizími postavami, ví, do čeho jde a není žádný důvod, aby se proto vzdával ambicí ve své volné tvorbě.
ještě k tématu
Ještě poznámka z praxe… Renomovaný autor může napsat skoro cokoli, protože zpravidla už má své čtenáře, ale u začínajících spisovatelů je často opravdu lepší, když poslechnou rad nakladatele, než aby čtenáře obšťastnili zcela pábitelským dílem. Učím tvůrčí psaní, takže vím, že ambice mládí určitě nechybí, to, co chybí, je většině případů řemeslo a odhad toho, o co mají čtenáři zájem.
Souhlas s Pidluke
Ano, souhlasim s Pidluke. Je rozdil mezi namezdnim psavcem a autorem. (ale je fakt, ze se oba dva muzou setkat v jednom cloveku)
A co se tyce ceskych luhu a haju… 🙂
Radeji nebudu podnecovat flame. Ale ono caste deleni muzi/zeny se mi nelibi. Myslim, ze na miste je libi/nelibi.
Ale vsimnete si, ze tenhle trend se tu objevuje i na jinych serverech a to docela casto.
Tak zrovna JFK mě v téhle souvislosti taky napadl:) (bacha, dostáváme se off topic!) Konkrétně proto, že z celé série se mi líbí nejvíc díly od Karoliny Francové, která se k tomu dostala jako námezdní psavec, věděla, do čeho jde a výsledek je PRO MĚ (nikomu to nenutím) daleko čtivější než díly obou původních autorů.
Prostě, když za mnou přijde editor a řekne: “Líbil se mi tvůj styl psaní v soutěži tamté a tamté, zvládl bys napsat delší povídku JFK?” tak mám dvě možnosti:
a) sednout, napsat díl JFK podle vlastních představ, zkonzultovat detaily, tu a tam poopravit, vydat, lebedit si – minimálně jsem se pocvičila v psaní.
b) hrdě prohlásit “JFK je balast, s tím se neomočím” a dál si psát do šuplíku díla, o které žádné nakladatelství nemá zájem.
IMHO (důraz na H) není JWP nějak “zničený” sérií JFK, pořád umí napsat zatraceně kulervoucí věci (když se mu chce).
to Passa
Publikovat vždycky znamená “vyzkošet si to naostro”, projít si tím kolečkem korektur, redakce… a taky mít zpětnou vazbu. A hlavně, psaní se dá naučit jen tak, že člověk bude psát, bez řemesla prostě žádné geniální dílo nevznikne. Jak říkal jeden můj spolupracovník, známý český grafik “nápady má každej blbec, ale sednout si a dělat, to už je problém”.
Mmch, zrovna výše zmiňovaný Chandler psal na zakázku, stejně jako Hammet. Navíc, doba je zlá… nakladatelé si teď opravdu nemůžou dovolit vydávat knihy, které mají předpokládaný prodej čtyřista kusů. Rozhodně ne malí nakladatelé, kteří se věnují fantastice.
No JFK je myslím pro autora skvělá škola, jak se donutit psát tak nějak akčně, a co si budem povídat po akčních knihách je tu asi největší poptávka. Navíc to nutí autora vytvořit nápad na omezeném prostoru. Zkrátka, bude li mi přáno a jednoho dne budu umět, tak si JFK moc rád napíšu. Už jsem si to chtěl zkusit a snažil jsem se aspoň vymyslet, o čem by takový můj JFK byl a není to žádná sranda.
Jasně dobrá kniha musí mít přesah, myšlenku, ale když tam přidáte dobrou nápaditou akci (a nemusí to na ní být vyloeně založeno), tak je to pak super kniha. Viz takový Sníh od Stephenosna, prostě bez úvodní jízdě na skejtu a šermovačce v kyberprostoru by to zdaleka nebylo ono a ta kniha by podle mě nebyla zdaleka tak oblíbená.
to Passa
S jedním dítětem jde psát, se dvěma mrňaty už je hůř, zvlášť když pak člověk chodí do práce. Mluvím ze zkušenosti. Musela jsem si dát nějakých šest let pauzu, a pak to bylo na úkor rodiny, marná sláva (děti i manžel přežili). Ale psaní je intelektuální nevyléčitelná choroba 😀
to Petra
Komerční psaní nebo ne, stejně se člověk snaží, aby odevzdal poctivou práci 🙂 Ale může to být menší legrace…
anonym
Pardon, hlásím se ke svému příspěvku.
Fakt je, že při objednaném textu (definujte mi komerci! :-D) se člověk hodně naučí. A žádná zkušenost není dost drahá 😉
Hlásim sa k Františkinmu názoru a teším sa, keď už budem v tom štádiu, že budem môcť ZASA písať. Zatiaľ som v jednom kole, takže čas zostáva len na drobné “šteky” a publicistiku. Hoci morálna podpora zo strany rodiny by tu bola, praktická akosi zaostáva. Ale kým človeka baví aj táto činnosť a nemá potrebu z nej unikať, je to pohode. A zatiaľ nápady dozrievajú a čakajú na svoju chvíľu.
fv: No, však já vím – krom krátkých štěků v diskuzích už nenapíšu nic a to mi do dvou dětí zbývá ještě šest týdnů – ale s tím bachorem prostě nelze sedět:)
Proto jsem taky nakonec přišla o svou první možnost publikovat… ona totiž na objednávku nakladatelství existuje ještě možnost odpovědi C) a to “já bych ráda, ale cokoli nad pět stránek prostě neusedím:(” A je mi jasné, že až za pár let budu mít čas psát, tak už nebude mít zájem editor. No co už. Děti jsou děti, ty si člověk nevymyslí tak snadno jako nápad na povídku. A jsme zase zpátky u priorit ženských autorek:-D
Petro, prosím
Kdo byl nakladatel Zaklínače a jaké zadání Sapkowskému dal? A kdy? A Hammettovi?
2 Jan Vaněk
Nejsem Petra, ale předpokládám že u Hammeta (a Chandlera, i když tam to je díky jeho pozdějšímu působení v Hollywoodu kapku složitější) myslela jejich psaní povídek pro Black Mask 🙂
to Passa – s omluvou těm, kterých se to netýká
Tvé situaci to nepomůže, ale přesně takhle jsem se kdysi smutně svěřovala starší přítelkyni (herečce a výtvarnici). Je moudrý člověk; tenkrát se zamyslela a povídá: “Neboj se, děti poodrostou a ty příležitosti se ti vrátí. Chuť a schopnost tvořit přece nezmizí.”
Jo, ale pro ženskou je to vždycky o něco náročnější. A dvě děti není jednou víc práce, ani půlkrát; spíš geometrickou řadou víc. Jistě, taky záleží na situaci. Když si hrají spolu, je to fajn (ďábelský plán matky mít děti věkově blízko u sebe vyšel!), a když je potřeba řešit nemoci a kroužky a školní záležitosti a prázdniny…
A i pak, jak se začneš snažit dobývat si prostor pro sebe a svoji tvorbu, přijdou momenty, kdy se musíš rozhodovat. Třeba… Na výlet jedou s tátou, nebo si už vystačí samy, a ty zůstaneš doma – a přitom bys chtěla být s nimi, jenže musíš dokončit kapitolu nebo povídku a zítra ji odeslat. Uvařit, uklidit, zařídit to či ono, po dlouhé době se sejít s přáteli, na které nezbyl čas. Nebo sednout k počítači?
Pokud by se ti podařilo živit se jen nebo převážně literární tvorbou, máš to trochu jednodušší – ale Petra Neomillnerová, která zvádá naprosto úžasně tohle dvojí břemeno rodiny a psaní, by ti řekla, jaká to má úskalí.
Jinak – rodina, děti, zaměstnání… jde to s psaním, ale pomaleji a obtížněji. Ovšem určitě bychom neměnily ! :-DDD
Ostatně, k tomuhle tématu má určitě co říci Anna Šochová – ta má tři syny 🙂
Ad Chandler – to už napsala Elinor a pokud jde o okolnosti vzniku ságy, to by asi nejpodrobněji věděl Robert Pilch. Já vím jen to, co mi říkal sám Sapek a on říkal, že ty poslední díly ságy, na které byla podepsaná smlouva, se mu psaly dost těžko. Ano, samozřejmě, zadání typu “napiš něco o bělovlasém zaklínači, nejdřiv povídky a pak pentalogii” to asi neproběhlo, tak se to ostatně ani nedělá. Naopak, že ti někdo zadá po vydání úspěšných povídek pentalogii, je běžné.
Myslet znamená houby vědět
Elinor: A myslíte také, že psaní povídek pro Ikarii je psaním na zakázku? A jaké žánrové psaní potom není?
Víš co, přečti si Chandlerův životopis a myslím, že nebudeš na pochybách, zda psal pro obživu, nebo jen ve chvílích, kdy ho obzvláště intenzivně líbala můza. A srovnávat Black Mask a Ikárii je, ehm. Přinejmenším to byla jiná země a jiná doba.
2 Jan Vaněk:
Ikarie (vlastně X-B 1) funguje na stejném principu jako Black Mask, totiž že vydává povídky, které odpovídají určitému chápání příběhu a práci s textem (tedy např. výhradně akční sci-fi)?
Poptává se Ikarie mezi autory s ní spolupracujícími po povídkách toho konkrétního typu, nebo řeší shánění textů jinak?
Měla Black Mask vlastní literární soutěž, jejíž texty publikovala, pokud byly na dostatečně dobré úrovni a umístily se ve finální skupině, bez ohledu na to, jestli šlo o hard-boiled school, nebo o klasickou anglickou detektivku, nebo o libovolnou podškatulku tohoto žánru?
Upřímně, obávám se, že jediné co mají Black Mask a Ikarie/XB-1 společného, je skutečnost, že se jedná o žánrové časopisy zaměřené převážně na publikování povídek…
Když jsme u toho žánrového psaní a psaní na zakázku.
Myslím, že tady vyloženě záleží na zadání.
Asi se shodneme, že veškerá sdílená univerza (StarWars, StarTrek, JFK, Mark Stone…) asi psaním na zakázku budou, s některými výjimkami (Jan Hlávka a jeho povídky se Sagot využívají StarTrekovských kulis a na rozdíl od Hlávkovy tvorby pro JFK se to za psaní na zakázku považovat fakt, fakt nedá).
Za psaní na zakázku bych i považovala situaci, kdy je autor osloven, aby napsal něco v rámci konkrétního subžánru či s konkrétním prvkem. Tedy jestliže píše úspěšné povídky o své postavě, nakladatel jej osloví, jestli by s tou postavou nechtěl napsat románovou pentalogii. Nebo na základě stylu, atp. je osloven, jestli by nechtěl napsat paranormal romance ze současné Prahy. Atp.
Za psaní “jen tak” považuji cokoli, kde převažuje tvůrčí svoboda a autor si může víceméně v hranicích příčetnosti psát, co chce. V zásadě i za ty hranice příčetnosti, stačí se kouknout, co se toulá za skvosty literární po internetu.
Co jsem ale měla tou první větou na mysli? Veškeré literární soutěže, kde je zadání klasického typu (fantastika, do určitého počtu znaků), psaní podle vlastních nápadů, které se teprve po dokončení či v průběhu dopisování začne prosazovat do nakladatelství, atp. Prostě případy, kdy autor tvoří nabídku bez ohledu na možnou poptávku. 🙂
Učit psaní
Učit někoho “tvůrčí” psaní… Divná myšlenka…
Pohlaví
Muži nebo ženy, pořád jsou to lidi….