Z úsvitu fantastiky 1. – Ílias a Odysseia

Tento seriál by měl připomenout díla, která již zapadla nebo která jsou známá, ale prvky fantastiky by v nich hledal málokdo. Začne v těch nejstarších dobách a postupně se bude přibližovat přítomnosti. V prvním díle rozebereme jedny z nejstarších literárních památek vůbec – eposy Ílias a Odysseia.

Historický náhled

Legenda o trojské válce je jedním z nejoblíbenějších a nejzpracovávanějších námětů. Stačí si vzpomenout na hvězdně obsazený film Troja nebo na méně známou, ale mnou oblíbenější Trojskou Helenu. Trója (řecky Ilias nebo Ílion – odtud Iliada) byla dlouho považována pouze za legendární město. V 19. století však německý archeolog Heinrich Schliemann objevil v dnešním Turecku pozůstatky města, které je dnes považováno za starodávnou Tróju (k tomu perlička – Schliemann prý jako malé dítě dostal jako dárek knížku o historii a rozhodl se, že Tróju objeví, zkrátka když je dost vůle…). V současné době se vznik Tróje datuje do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Co se týče tzv. trojských válek, nepanuje shoda v tom, kdy přesně se odehrávaly, zda-li vůbec a proč. Období válek by mělo být v rozmezí 14.-12. století př. n. l. Trója byla bohaté obchodní město, takže pokud pomineme legendu, příčinou války mohl být prachobyčejný boj o bohatství.
Jak jsem již psal výše, motiv trojské války byl mnohokrát zpracován a za jednoho z autorů je považován Homér. I když i on je problematická postava, o které se vedou spory. Není jisté, kdy žil (hraniční roky jsou 1200-700 př. n. l.), a ani to, kdo přesně byl – bývá označován za slepého poutníka, což je zpochybňováno těmi, kdo říkají, že není možné, aby slepý tulák měl tolik informací. Taktéž není zcela jisté, zda je skutečně autorem obou eposů. Dost však spekulací, důležité pro nás je, že eposy vznikly a legenda existuje.

Legenda o trojské válce

Legendu bych začal u toho, kdo je viníkem války – Paris. Paris se narodil jako syn trojského krále Priama, ale podle věštby měl způsobit zkázu města, a proto byl pohozen v horách. Jak už to tak bývá, nezemřel, ale ujala se ho medvědice, odkojila jej a posléze se Paris stal pastýřem. Jednoho dne se před ním náhle objevily tři bohyně – Héra, Athéna a Afrodita, které chtěly, aby rozsoudil, která z nich je nejkrásnější. Héra mu slíbila vládu nad Evropou a Asií, Athéna moudrost a zdatnost v boji a Afrodita nejkrásnější ženu (jíž podle veřejného mínění byla Helena, která ovšem byla vdaná za spartského krále Meneláa). To poslední se Paridovi líbilo nejvíc a Afrodita se tak stala Miss Olymp. Paris se pak vydal na hry do Tróje, kde dokázal porazit i Hektora. Priamova dcera a Paridova sestra Kasandra bratra poznala a radost nad znovu nalezeným synem byla větší než obavy z věštby. Paris pak odplul do Sparty a díky své kráse (a pomoci Afrodity) svedl Helenu, která s ním utekla do Tróji. To pochopitelně naštvalo Meneláa (taky protože Paris kromě Heleny ukradl i pokladnici), který šel žalovat svému bratru, mykénskému králi Agamemnónovi. Protože Trója odmítla Helenu vrátit, došlo k vyhlášení války. K Agamemnónovi se přidal i Achilles a Odysseus (i když tomu se moc nechtělo, aby se válce vyhnul, předstíral šílenství, ale byl odhalen, takže musel). Do Tróje tak plulo přes tisíc lodí, ale ani taková armáda nebyla schopna rychlého vítězství a boje se protáhly na dlouhých deset let.

Iliada

Iliada popisuje přibližně padesát dnů desátého roku války. Děj začíná v okamžiku, kdy trojský kněz Chrýs přijde žádat o svou dceru, která se stala Agamemnónovou kořistí. Ten však nejenže dceru nevrátí, ale ještě se knězi vysměje, a smát se božím služebníkům je v Řecku ta největší hloupost. Za trest je tak na tábor Achájců seslán mor, který kosí vojáky. Po deseti dnech to už Achilles nevydrží a svolá sněm (sněm sice svolával král, ale ten se k tomu nějak neměl). Agamemnón souhlasí s navrácením Chrýseovny, jako náhradu si však žádá Achillův úlovek – Bríseovnu (to je nestoudná drzost – způsobí mor a ještě chce odměnu). Spor pokračuje ostrou hádkou (Achilles vmete Agamemnónovi do tváře: „Opilec ty´s! – Tvé oči jsou psí, však zaječí srdce. Ani kdy do války jíti…jakživ´s odvahy neměl.“ – Ílias, str. 36).). Mykenský král si nakonec prosadí svou a ženu získá, Achilles to však vnímá jako svou pohanu a odmítá dále bojovat. Jeho matka, bohyně Thetis, si u Dia vymůže, aby se Achájcům nedařilo do té doby, než Achillova čest bude navrácena. Trójany pak nepřítomnost Achilla povzbudí natolik, že vyjdou z bran a (za pomoci Dia) zaženou Achájce až k lodím. Když už je situace kritická a Achájcům hrozí, že budou muset odplout, snaží se Achillovi spolubojovníci hrdinu přesvědčit k návratu do boje. Jeho ješitnost je však natolik velká, že jej nepřesvědčí ani jeho nejbližší druh Patroklos. Ten si alespoň vymámí půjčení Achillovy zbroje. Achilles Patrokla varuje, aby nechodil příliš daleko a pouze vyhnal Trojany od lodí. Patroklos však neposlechne a začne dobývat trojské hradby. Za svou neposlušnost je potrestán cenou nejvyšší – svojí smrtí, která přijde z rukou Hektora.
Až smrt přítele přinutí Achilla vrátit se do bitvy, což obrací její vývoj o 180 stupňů. Achilles je hnán slepou touhou po pomstě, která se mu dostane. Jeho hněv je tak velký, že po zabití Hektora přiváže jeho tělo k vozu, vláčí jej kolem hradeb a znemožňuje důstojný pohřeb. Žal Hektorova otce Priama je natolik hluboký, že se rozhodne tajně v noci jít do tábora Achájců a poprosit Achilla o navrácení těla. To se mu také povede a Achilles, překvapen královou vznešeností, souhlasí s vydáním Hektora. Iliada pak končí Hektorovým pohřbem.

Dobytí Tróje

Následující děj legendy už Homér ve svém díle nezapsal. Jak známo, Odysseus přišel s nápadem vyrobit dřevěného koně, do kterého se schová několik vojáků. Ostatní lodě pak odpluly od pobřeží, takže to vypadalo, že se Achájci vzdali. Ozve se sice pár hlasů, že není dobré věřit danajským darům, ty jsou ale umlčeny a kůň je vtažen do města (dokonce kvůli němu musí zbořit část hradeb). Potom se koná velká oslava a když jsou všichni již notně společensky unavení, z útrob koně vylezou vojáci, kteří přivolají zbytek armády a začnou pěkná jatka. Zabiti byli Priam i Paris, který ale ještě předtím šípem usmrtil Achilla. Helena byla navrácena Meneláovi. Válečné běsnění dosáhlo takového stupně, že byly ničeny i chrámy a bohové se za to tvrdě pomstili. Mnoho lidí se nikdy nevrátilo domů a někteří bloudili mnoho let.

Odysseus

Jedním z těchto nedobrovolných poutníků byl ithacký král Odysseus. Výčet zemí, jenž navštívil, je široký, takže se zaměřím pouze na to nejpodstatnější. Jednoho dne připluje Odysseus se svými společníky k ostrovu Kyklopů, což jsou obři s jedním okem. Kyklop Polyfémos je uvězní ve své jeskyni. Odysseus se mu představí jako Nikdo, opije jej a jeho jediné oko mu vypíchne. Polyfémos běží za ostatními, ti ale nechápou, co se děje, protože obr křičí, že mu ubližuje Nikdo. Řekové pak z jeskyně uprchnou tak, že se přivážou na spodek beranů, které Polyfémos pase. Když se Odysseus se společníky dostane v pořádku na loď, otočí se a zavolá na obra své pravé jméno. Netuší však, že kyklop je synem Poseidona a že se naštvaný tatík postará, aby se ithacký král domů jen tak nedostal. Na Thrínakii přijde Odysseus o své druhy, kteří i přes varování snědí posvátné krávy boha Hélia, za což jsou potrestáni smrtí. Z dalších příhod jmenujme cestu Odyssea do podsvětí, setkání se Sirénami, které lákaly námořníky vábivým zpěvem na útesy, či střet s nestvůrami Skyllou a Charybdou („Skyllé dvanácte noh má na těle, nestvůrné všecky. Krků předlouhých šest má Skyllé, a na každém krku hlava je plná hrůzy.“ – Odysseia, str. 232). Nakonec skončí na ostrově Nymfy Kalypso, kde stráví dlouhých sedm let steskem po domově i po drahé ženě. (I když zas tak strašné to také neměl: „Ovšem za nočních dob byl s nymfou, donucen k tomu, v její jeskyni duté a lehal s ní…“ – Odysseia, str. 116).

Odysseia

Odysseia začíná v desátém roce po dobytí Tróje v domě Odysseově, kde jsou manželka Penelopa a syn Télemachos terorizování Penelopynými nápadníky, kteří vyžírají a vypíjejí spíže a ještě uráží své hostitele. Télemachos si nedokáže poradit s nápadníky, není to hrdina. Nejdříve musí být trochu popostrčen, což vykoná bohyně Athéna, která jej vyzve, ať jde hledat svého otce. Télemachos je zpočátku nerozhodný, nakonec se však vydá do Sparty za králem Meneláem.
Mezitím Athéna přemluví Dia, ať pošle posla Herma ke Kalypsó, aby konečně propustila Odyssea. Poseidon mu naposledy zaškodí, ale jinak i on se zdá být dostatečně spokojený s Odysseovým trestem a nebrání mu v návratu domů. Odysseus se dostane na ostrov mořeplavců Fajáků, kde retrospektivně vypráví svá dobrodružství. Fajáci jej pak dopraví na rodnou Ithaku. Zde se setká s od Meneláa se navrátivším Télemachem a společně se dohodnou na potrestání ženichů. Athéna změní Odysseův vzhled na starého žebráka a ten se v nové podobě vloudí do svého domu. Nakonec Odysseus za pomoci Télemacha a svých sluhů pobije všechny provinilce, přivítá se s Penelopou a znovu se ujme vlády nad Ithakou.

Literární a dějové prvky

Iliada a Odysseia jsou eposy, což znamená rozsáhlé veršované skladby. Iliada má asi 15 000 veršů, Odysseia „jen“ 12 000. Jazyk je archaický, slovosled často netypický a oproti dnešku převrácený, což velice ztěžuje čtení textu. Co se týče popisu děje, autor často uhýbá z hlavní cesty. Například v Iliadě král Agamemnón předstoupí před vojsko, pozvedne žezlo a… vy čekáte, že začne mluvit. Básník však začne popisovat, kdy žezlo vyrobil, kdo všechno jej vlastnil atd., což velice zdržuje děj. Další zpomalování způsobují detailní popisy všeho možného, od prostředí, přírody, počasí, tak i podrobná charakteristika osob. Významným prvkem eposu je velké množství postav a jmen, přestože některé si svoji roli odbudou pouze na pár řádcích.
Mezi Iliadou a Odysseiou je možné vidět několik rozdílů, které zavdávají spekulacím o různých autorech obou děl. Zatímco Iliada se odehrává na jednom místě v krátkém čase a vystupuje zde velké množství postav, Odysseia má mnoho míst děje, ve vyprávění popisuje Odysseus celých deset let a sám ithacký král je ústřední postavou, okolo které se všechno točí.
V dílech je jedním z nejdůležitějších motivů vina a trest. Každý, kdo se proviní, je nakonec potrestán, mnohdy i cenou nejvyšší. Tento prvek můžeme vidět od počátku díla až do jeho konce. Agamemnón nevrátí knězi dceru, následkem je mor ve vojsku. Sebere Achillovi ženu – ten přestává bojovat a Řekové prohrávají. Achilleus to přežene se svou ješitností a zemře mu přítel. A v závěru jsou zabiti všichni nápadníci, kteří zneužívají pohostinnost Odysseova domu.
Klíčovou roli v ději hrají bohové, kteří neváhají míchat se do děje a jsou často jeho hybateli. Paridovi pomáhá Afrodita, Odysseovi Athéna, proti němu stojí naopak Poseidon. Každé rozhněvání bohů má tragické následky. Bohové však svým vyvoleným také mohou zachránit život. Například v Iliadě se Paris utká s Meneláem, a když už to vypadá, že Paris bude zabit, Afrodita jej přenese do bezpečí za hradby Tróje.
Z eposů se do dnešní doby dochovalo mnoho ustálených slovních spojení – danajský dar či trojský kůň, Achillova pata pro slabinu či samotná odysea jako vyjádření dlouhého, obtížného putování.

Prvky fantastiky

Fantastikou se to v Iliadě a Odysseie jenom hemží. Jednotlivé dějové linie jsou z dnešního pohledu pro fantasy typické. Dobývání hradu či pevnosti je téma, které nebylo malé ani pro takové velikány jako jsou Tolkien či Gemmel (Legenda). Dlouhé a daleké putování rovněž není fantasy literatuře cizí. Dnes bychom obě témata někdy možná označili za klišovitá, Homér (pokud přijmeme jeho autorství) však byl první známý autor, který jich využil. V eposech najdeme i pro klasickou fantasy typické prostředí se vším, co k němu patří. Na jedné straně hrady, paláce, zlato, bohatství a mocní králové a hrdinové, na straně druhé louky, pastviny a prostí lidé.
„Mečů“ najdeme v eposech dost a dost, prakticky polovina Iliady se zabývá popisem války a soubojů je v knize více než v Zaklínači. Naproti tomu by se mohlo zdát, že „magie“ v díle chybí, avšak není tomu zcela tak. Pokud termín magie nahradíme slovem kouzlo, div či ještě lépe zázrak, najdeme těchto prvků mnoho. Jejich původci jsou bohové, kteří zde suplují mágy. Jako příklad jsem již výše zmínil přenesení Parida za hradby Tróje či změnu podoby Odyssea.
Na závěr si neodpustím poznámku o jednom motivu, který v eposech přímo není, avšak z hlediska děje je důležitý, a to je ten pověstný Trojský kůň. Vidím v něm klasické téma zneužití techniky, tedy něco, co bychom zařadili spíše do scifi (proto použití termínu fantastika jako širšího pojmu pro fantasy i scifi).

Touto myšlenkou bych se s vámi rozloučil. Příště se podíváme na post homérovskou antickou literaturu a na některé aspekty antických bájí a pověstí.