XB-1 12/2013

Pořádná porce publicistiky

Prosincové XB se sebou přináší především nadstandardní množství publicistiky standardní úrovně.

Klasická Fantastická věda či dvoustránkové pojednání Julie Novákové o výpravách na Mars stojí ve stínu Martina Šusta s jeho zmapováním anglo-americké fantastiky z roku 2011, které si však neklade vyšší ambice než pootevřít dveře do světa a poskytnout několik čtenářských tipů.

Větší prostor si snaží uzurpovat i Aleš Smutný s Erotikou ve sci-fi. Lákavému tématu však podráží nohy poměrně obecná znalost, že vědecká fantastika je žánr víceméně prudérní a ufoporno není vůbec tak nevázané, jak by se laikovi mohlo zdát.

Čtenářsky nejvděčnější je nakonec rozhovor Ivana Adamoviče s Václavem Vorlíčkem, které potěší zejména starší ročníky. Úskalí tvorby fantastických filmů – respektive pohádek – v našich luzích a hájích je sice zajímavé, stejně jako nahlédnutí do zákulisí fungování slavného dua Macourek – Vorlíček, pro mladší generaci však (s výjimkou zlopověstného pokračování Dívky na koštěti) představuje listování zažloutlými listy a svět filmů pro pamětníky.

Nutno dodat, že zazářit vedle prosincové várky povídek není vůbec lehké. Sice jich je „jen“ pět, ale stojí za to.

Od mistrů kung-fu přes tvory v komíně…

V zahraniční sekci na sebe nejvíc pozornosti strhává Scott Lynch se svou „divokozápadní steampunkovou wuxií“ Postavil zeď, aby ji stvořil. Zdánlivě prosté vyprávění o mladíkovi, který se ocitne uprostřed války opravdových mistrů nadaných navíc dálněvýchodním smyslem pro dramatičnost a poetiku detailu nepřestává ani na několik odstavců být především dobrým příběhem – věci jako atmosféra, pohrávání si s populárními motivy a nestandardní mezižánrová spojení si nekradou pozornost na úkor vlastního vyprávění.

Způsob, jímž Lynch přijímá a vybrušuje žánrové stereotypy, aby je následně proměnil v pár obrácených čepelí, nelze popsat jinak než jako geniální. Sepnutí čtivého příběhu, rozpětí světa, způsob, jímž konfrontuje čtenářská (a vypravěčova) očekávání s realitou lze popsat jediným slovem: brilantní. A se stejnou absolutní elegancí, jíž oplývají mlýnské kameny, mezi nimiž se protagonista povídky ocitá.

Podobně vděčný je i Komín, vánoční horor, který se obejde bez průvodních rysů jako velký úklid, pečení alespoň dvanácti druhů cukroví, kapra ve vaně a dalších věcí, jimiž si mnozí z nás se skřípěním zubů prochází rok co rok. Téměř gaimanovský námět „tvora skrytého v komíně“ a dětství zdaleka ne tak bezstarostném, jak se může dospělým zdát, se poměrně rychle pouští do temných vod.

Ramsey Campbell nemá zájem vyprávět další hořkosladkou variaci na mýty žijící pod hladinou všední reality, místo toho sází na pořádné porci bizarností, klasických strašidelných příběhů a naivním vidění světa konfrontovaného s vlastním způsobem pojímání reality.

Ve srovnání s ním jsou Vlny Ken Liu Popelkou postávající v koutě, odkud si ji jen málokdo vyvede na taneční parket. Intelektuální sci-fi z dalekého vesmíru se věnuje otázkám mezihvězdných výprav, proměn lidské civilizace a má jen jednu chybu: čtenářskou náročnost. V zásadě se obejde bez děje, zcela postrádá akční scény, její podstata stojí na prostém vyprávění, konfrontaci daleké (a čím dál vzdálenější) budoucnosti s různými starými mýty, na atmosféře a na emocionálním ponoru, z nějž mrazí.

…po vize budoucnosti

Česká sekce je, tradičně, skromnější – nebo spíš naladěná na trochu odlišnou vlnu. Nepřináší nic, co by čtenáře usadilo na zadek a donutilo si připadat jako vlk vyjící na Měsíc (tím je myšleno neustálé komentování „wow, wow, wow!“, jemuž se nad zahraniční sekcí lze ubránit jen těžko). Prosincové číslo přináší dva domácí kousky, každý zcela jiného druhu.

Vladimír Záborský v Pečeti času neváhá vytáhnout životem omlácenou markytánku do z pohledu dnešního člověka dekadentní civilizace. Příběh mateřské lásky se proplétá s nejroztodiv­nějšími vizemi budoucnosti, povětšinou ponurých a temnějších barev, a osciluje od čtivého, atmosferického nářezu po cosi popsatelného jako „mindfuck“ – chvílemi působí, jako by si autor nevěděl s časovkou tak docela rady a snažil se to zamaskovat nánosem bizarností. Což o to, čte se to dobře, jen se sem tam člověk zarazí a ptá se po příčinách, souvislostech a důvodech.

Právě s otázkou srozumitelné čtivosti nemá problém Petra Kubátová. V Samuelově kroku do neznáma je prostě a jednoduše čtenářsky vděčná. Žádné zbytečně složité kulisy, žádné podivnosti, nic, co by odvádělo od vlastního vyprávění.

Přímočaré postkatastrofično si na nic nehraje, nesnaží se fungovat jako „něco víc“ než povídka do vlaku či ke čtení v posteli, když se člověk chystá jít spát a opravdu nemá náladu na nic přehnaně sofistikovaného – a ve své váhové kategorii funguje na sto procent. Natolik, že člověka zamrzí, že ze stejného světa neexistují další povídky (dobře, existuje jedna – 32, vyšla v posledním srpnovém čísle XBčka).

Poslední číslo roku 2013 bylo přesně takové, jaké by mělo být. Nadupaná zahraniční sekce, z domácích povídek něco čtenářsky vděčného a něco tvrdě intelektuálního, slušná publicistika poskytující čtenářské tipy i několik námětů k zamyšlení – a sentimentální tečku v podobě rozhovoru s režisérem starých, klasických filmů s fantastickými motivy.

Tohle předávání vlády mezi starým a novým rokem proběhlo víc než důstojně – a nastavilo laťku, již bude pro lednové číslo těžké nepodlézt.