XB-1 10/13

Obálka Jana Štěpánka napovídá při odhadování obsahu čísla méně, než proroctví delfské věštírny – podzimní hvozd je sice atmosferický a na kresbu je víc než pěkné pokoukání, většina čísla se však vyladila do sci-fi, mnohdy s antiutopickými prvky .

Co vlastně na stránkách časopisu najdeme, krom vyhlášení vítězů letošních cen Hugo?

Kaleidoskop příběhů

Těžištěm Ikarie – a následně XBčka – vždy byly povídky rozdělené jako „zahraniční SF“ a „domácí SF“ (zdánlivě politicky nekorektně, vzhledem k definici časopisu jako měsíčníků SCI-FI, HORORU a FANTASY… ale ono záhadné SF lze vyložit i jako zkratku alternativního označení fantastiky jako celku coby Spekulativní Fikce). A protože většina debat se točí zpravidla kolem nich, je záhodno jim věnovat i největší část prostoru.

Hrdina se musí vydat na svou pouť, neboť taková je přirozenost hrdinů – a Theodora Gossová ji nijak nepopírá. Ve své Dětské císařovně Marsu vypráví především o iniciační roli příběhů, nástrahách jejich tvorby a o subjektivním vnímání dějových linek. Hořkosladká studie oddechových románů (o seriálech nemluvě) může působit jako lyrická parafráze dobrodružství Johna Cartera na rudé planetě, autorka však považuje za zajímavější než byť jemný náznak akce sledovat konfrontaci očekávání čtenářů s vlastním příběhem. Víc než děj působí kouzlo detailu, atmosféra neuchopitelné cizosti a dotek mystiky, jíž je císařovnin dvůr neokázale prostoupen.

Do hlubin podstatně esoteričtějších se v surrealistické skládance o smyslu reality noří Robert Silverberg. Slavnost svatého Dionýsa se rozhodla prakticky od začátku být Uměním s velkým U, které zdánlivě náhodně spojuje první výsadek na Mars, komplex přeživšího, hledání Boha, výstřední sektu izolovaně žijící uprostřed Mohavské pouště, nijak nekonkretizovaný náboženský rituál, teologické debaty a existencionalis­tické otázky zabodávající se pod kůži. Výsledek připomíná andělský kankán na špičce jehly. S postupujícími stránkami se stírají rozdíly mezi flashbacky, realitou, vizemi a sny, zůstává intenzivní prožitek a prostor pro metainterpretace povahy vysoce individuální. Co jiného čekat, když je základní myšlenkou kultu přijmu pohár boha a rozpustím se v jeho vínu.

Trojici zahraničních povídek doplňuje V rouše beránčím. Na rozdíl od svých dvou souputníků chybí na obálce – a sází na věci, které mají čtenáři povětšinou opravdu rádi: silný dějový oblouk, sympatická hlavní postava, spoustu akce a několik špetek násilí. Dá-li se o špetkách mluvit v případě, kdy „obyčejní lidé“ cítí povinnost bojovat všemi prostředky proti teroru bezuzdné agresivity a neobtěžují se odlišovat mezi zločinci a ochránci zákona, o jejich rodinných příslušnících nemluvě. Jason Sanford nepotřebuje rozložit na stůl všechny karty: hlavní protagonisté jsou na útěku, musí uzavírat kompromisy se sebou navzájem i s vlastním svědomím, a hrozba v pozadí zůstává hrozbou v pozadí, ale o to víc z ní mrazí. Ještě nikdy nebyla fráze „Mám sen, že…“ tak děsivá.

Česká sekce se zahraniční dokáže udržet krok

Kriminálem Jiřího Kelbla prostupuje atmosféra historie už-vlastně-poměrně-vzdálené, jen reálie normalizačních časů se adaptovaly na poněkud futuristickou Evropskou unii. Nemá smysl se ptát, co, proč, jak, podobnými detaily se autor nezaobírá a neprojevuje snahu nějak smysluplně vysvětlit některé v historii jeho světa proběhnuvší modifikace: potřeboval určitým způsobem nastavené prostředí a tady našel nejlepší možnost, jak toho dosáhnout. Spojení vpodstatě bezpečnostními složkami pěstovaného disentu, světa divokých večírků a respektování odsud-posud, naprosto zbytečného člověka s potřebou „nebýt odpad“ a systému, který by nepřečural ani vypravěč Malého bratra působí organicky a má svou vnitřní logiku.

Hlavního hrdinu není těžké chtít nakopat, ale to všechno k němu a k jeho světu „prostě patří“. Celý neveselý cirkus se podařilo ukočírovat. Idealistům se pravděpodobně bude chtít vyhledat onu místnost s nutkavou potřebou vyprázdnit žaludek, protože svobodu tady může mít jen mrtvej. Cynik pokrčí rameny, s perverzním potěšením si zapálí cigaretu jen pro radost z následného típnutí nedopalku, zadoufá, že příští Kelblova povídka se ponese rovněž v podobném duchu… a stejně jej potěší, že druhá česká povídka tohoto čísla je z jiného těsta.

Lukáš Hrdlička nijak nevybočuje z mantinelů čtivé, slušně napsané drsné detektivky řízlé cyberpunkem. Konečné propojení nemá jiné ambice než bavit čtenáře. Jeho hlavními trumfy jsou svižná akce, zábavné postavy, Shadowrunem zlehka inspirovaná Praha budoucnosti a étos připomínající brakovější část tvorby Raymonda Chandlera blahé paměti.

Ze světa vědy, pokroku a publicistiky

Krátký rozhovor s Veronikou Válkovou působí především jako stručné představení jejího cyklu Watemaa pro ty čtenáře fantastiky, kteří po několika desetiletích opustili atomový kryt. Přimět spisovatelku vypovídat zjevně nedalo moc práce, o to víc zamrzí, že nedostala víc prostoru.

Podobná komplikace postihla i článek Edity Dufkové, která se ve Spiknutí nanobotů odvážně pustila do dvojstránkového seznámení laiků s aspoň nejzákladnějším seznámení s problematikou. Článek působí značně proškrtaným dojmem, autorka zjevně má, co říct, ale postrádá prostor, kde. Škoda, podrobnější nano-série, v níž by se šlo víc do hloubky a kontextu, by si zajisté získala nadšené fanoušky – stejně jako rubrika Fantastická věda, vyzobávající zajímavosti ze stále se rozšiřujících oblastí lidského poznání.

Pod publicistický drobnohled Aleše Smutného se dostala budoucnost sportu. Ne „ta reálná“, ale její vize, jak se ji snaží servírovat poměrně svorně prezentovat filmařská a spisovatelská sebranka. A protože podstatou příběhu je konflikt, výsledkem jsou Futuristické sporty aneb budoucnost násilí. Leccos naznačuje i lakonické shrnutí, že se tomuto tématu primárně věnují američtí režiséři a ti znají či znali pouze tři druhy sportů – NASCAR, americký fotbal a box.

Ostatně, začínající autoři na tom nejsou podle Jasona Sanforda o mnoho lépe, jen je omezují znalosti tří základních pisálkovských přikázání – „spisovatelé, pište“, „nepopisujte, ukazujte“, „s příběhem začněte uprostřed děje“. Námětem jeho sloupku se tentokrát stalo zamyšlení, jak se z poměrně rozumných tipů stává autorský balast. Povinná to četba pro každého pokušitele Múz s vášní pro teorii tvůrčího psaní…

Říjnová XB-1 jako mikrosborník povídek funguje na pět hvězdiček. Krom pořádné porce písmenek v doprovodu několika ilustrací přináší i menší recenzentskou „krasojízdu s kočkama“ po knižní a filmové úrodě za poslední měsíc a publicistiku, jíž by mělo být spíš více než méně. Rozhodně by bylo škoda se jí vyhnout.