Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka

Tvůrcům obou projektů se nedá upřít jedna (s kvalitami filmů nesouvisející) věc – své snímky načasovali skvostně po záplavě sterilních 3D animáků, vyvíjených za pomocí nejnovějších počítačů a programů. Až má člověk pocit, že 3D animace není prostředek, ale cíl. Rozhodně nechci snižovat kvality Shreků, Nemů ani Úžasňáků, ale vidět po dlouhé době postavičky z masa a kostí (respektive dřeva a plastelíny) je vyslovený balzám na duši a srdce. Tak malebné městečko ani masopustní záhrobí by chladné počítače nikdy nestvořily, tady je prostě vidět láska tvůrců k látce pracovní i tvořené. Tvorba jejich nových snímků by se bez použití moderních počítačů neobešla, zároveň je používají střídmě, tak, aby si jich obyčejné divácké oko nevšimlo, a jen v situacích, které z „živé“ hmoty vytvořit nelze (například voda). Oba filmy se do našich kin dostávají s titulky (opravdu velmi nečekaná, o to víc radostná zpráva!), uchu tak bude lahodit angličtina takových herců, jako jsou Ralph Fiennes nebo dvorní herec Tima Burtona Johnny Depp.

Je těžké psát o filmech, na které slyšíte a čtete ze všech stran samé chvalozpěvy, tak, abyste nakonec ze svého snažení nevyšli jako alibističtí blbci nebo blbci bez špetky vlastního názoru. Ve svém článku jsem si dal za cíl nejen dokázat, že takovým blbcem nejsem, ale zároveň napsat co nejobjektivnější a nejpravdivější připomínky.

Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka

Režisér Nick Park za sebou má pěknou řádku úspěšných animovaných filmů. Hned jeho první film Pohodlíčko (1989) mu vynesl Oscara. Daleko známějším se ale stal díky přitroublému (leč geniálnímu) vědci Wallacovi a jeho psovi Gromitovi, který je mnohdy na vyšším intelektovém stupni než jeho páníček. První půlhodinka s nerozlučnou dvojkou plastelínových hrdinů Cesta na Měsíc spatřila světlo světa roku 1991. Po úspěchu Cesty na Měsíc následovala další dvě (velmi, velmi volná) pokračování Nesprávné kalhoty (1993) a O chloupek (1995), přičemž obě získala Oscara. Park si diváky podmanil okouzlující stylizací, postupně se rozvíjejícími charaktery, vynalézavostí, ale také svým typickým vkusným humorem, kterým skládal hold klasickým filmům (od „Hitchcockovek“ až po komedie). Parkovým předešlým projektem byl film Slepičí úlet z roku 2002. Tíživá atmosféra koncentrační drůbežárny při troše zamyšlení nutila diváky k mrazení v zádech. Příběh slípek, snažících se dostat pryč z místa, které pro ně dříve či později bude znamenat smrt, si opět získal velkou řádku diváků i kritiků. (Mně osobně se více líbí jeho „Wallacovská“ linie.) Nyní v roce 2005 přichází do kin zasloužený celovečerní debut Wallace a Gromita s podtitulem Prokletí králíkodlaka.

Wallace a Gromit hájí cíle obyvatel městečka, připravujícího se na Obří zeleninovou soutěž. Jejich dvoučlenné sdružení Hlodobrana chrání nevinné tykve a dýně před záškodnickými králíky. Vše jde dobře díky Wallacovým vynálezům (např. zahradní trpaslík, který má v sobě zabudovaný detektor pohybu) a spolupráci s Gromitem. Křehká srdce jim ovšem nedovolují nevinná stvoření s předkusem zabíjet, a tak si je vozí domů do kotců na převýchovu. Hlodobrana má obdiv sousedů i spanilé Lady Tottingtonové (Helena Bonham Carter), která sdílí Wallacovo humánní zacházení se zvířaty. Po jednom neúspěšném experimentu se ale ve městě objevuje záhadný tvor ničící veškerou soutěžní zeleninu, i přesto, že její majitelé mají elektronické zamykání skleníku na dálkové ovládání a další vymoženosti.

Obyvatelům městečka dochází trpělivost a dožadují se tvrdé odplaty. Tu jim může poskytnout zlotřilý lord Victor Quatermaine (Ralph Fiennes) se svou puškou a (jak se v průběhu filmu ukáže) dost zženštilým hafanem. Kromě zlikvidování škodících králíků touží i po Lady Tottingtonové, takže se mezi ním a Wallacem vyvine velmi nevraživý vztah.

Tenhle scénář by klidně utáhl i hraný film, tak proč by to nešlo u animáku (plastelíňáku), když ho má pod palcem Nick Park a spolurežisér Steve Box? To nevím, protože to naštěstí funguje skvěle. Postavy jsou krásně plastické, mnoho odboček od hlavní linie a skrytých odkazů vás nutí stále sledovat plátno. Nejprokreslenější postavou je bezesporu pes Gromit, skoro tragický hrdina bez úst a možnosti slovně se vyjádřit, hýčkající si ve svém skleníku vlastní tykev, kterou je ale schopen obětovat při pronásledování záhadného monstra. Přesto jsou jeho mimické posunky nezapomenutelné a schopny vyprávět jakýkoliv pocit. (Většinou to bývá beznaděj a „oči v sloup“.)

Režisérská ruka je pevná a přesně ví, kterým směrem se bude film ubírat. Na rozdíl od udiveného diváka, který může jen spekulovat, jaké další překvapení uvidí. Tedy mohl by, kdyby mu Park dal chvilku na vydechnutí. Tucty vtípků, odkazů, nápisů a různých vychytávek se z plátna valí takřka bez ustání. Mě osobně donutilo ke zběsilému smíchu jen pár hlášek nebo situací, ale když jsem z promítání odcházel, nepříjemně mě brněla ústa od toho, jak jsem je měl celou dobu zkřivená v lehký úsměv. (Některé scény jsou opravdu nezapomenutelné – auto s obrovskou králicí na střeše, přeměna králíkodlaka, drobné na letadlo.) Prokletí králíkodlaka má úžasnou atmosféru, budovanou nejen humorem a plastelínou, ale zcela ojedinělým vykreslením napětí. Park v podstatě postupuje jako při natáčení hororového filmu, až na to, že místo ruky se sekáčkem pozorujeme chlupatou packu a místo pohledu na vystrašené lidské oběti jsou nám představovány tiché skleníky a spící zelenina.

Technické zpracování a práce s plastelínou je samozřejmě skvělá. Režiséři mají dost zkušeností na to, aby se nedopouštěli žádných „kiksů“, nebojí se použít počítačové triky, ale jak jsem zmínil výše, používají je jen, když je to nezbytně nutné.

Vytýkat Prokletí králíkodlaka nějaké zápory je velmi těžké a spíš než o objektivitu by šlo o hnidopišství. Napadá mě snad jen nemastný neslaný začátek filmu a to, že mě film nedokázal až tak strhnout na svou stranu. Spíš jsem jen tak seděl a pozoroval, než prožíval.

Wallace a Gromit si svůj celovečerák jistě zaslouží. Po extrakladné masáži jsem sice čekal trochu jiný film, než který jsem viděl, ale o zklamání se nedá mluvit ani náhodou. Jen se snažím udržet si objektivní odstup, který zřejmě v případě Králíkodlaka někteří recenzenti, rozplývající se i nad vývěsní tabulí zelinářství ve tvaru mrkve, poztráceli. Přesto mohu Wallace a Gromita s klidným svědomím doporučit všem bez rozdílu věku i pohlaví.

Vzpomínky na tenhle kus čisté filmařské práce jsou krásné, možná hezčí než pobyt v kinosále.

(Recenzi na Mrtvou nevěstu Tima Burtona přineseme tento čtvrtek.)