Helium se dá vdechnout a pak mluvit fistulí. Jenže tento lehký plyn hlavně slouží jako výplň balonků. Carl Fredricksen s nimi pracoval po celý svůj život a jednoho dne mu a jeho domu poslouží jako prostředek k úniku. Začne tak velké dobrodružství, o kterém vždy tolik snil, a nakonec Carl splní i slib, který dal své ženě a vlastně i sám sobě.
Už v úvodu se divák dočká něčeho šokujícího. Oba zdánlivě šťastní manželé zestárnou. Na malém prostoru se odehraje příběh plný neslábnoucí lásky dvou lidí, kteří spolu kráčí ruku v ruce životem, postupně procházejí podzimem života a stále v nich svítí jiskřička naděje, že spolu zažijí ta velká dobrodružství, která si jako děti vysnili, ale jež realita všedního života spolehlivě zašlapala do země. Pak Ellie zemře.
Celý tento úvod tak dostane náboj, jenž šokuje všechny diváky a zejména ty, kteří na Vzhůru do oblak šli jako na laciný animák pro zasmání. Není tomu tak, vlny emocí se z plátna linou v silných chapadlech a nenechávají mnohé oko suché. Snímek připomíná původní animované filmy z pera Walta Disneyho, který neváhal a klidně do svých příběhů pro děti vložil i smrt a smutek.
Situace se následně trochu komplikuje a Carl vymýšlí svůj útěk ze světa, který jej bere jen jako osamělého důchodce vhodného pro vystěhování. Způsob jeho útěku je vskutku originální, starý pán využije své bohaté zkušenosti z povolání prodavače heliem plněných balonků, nafoukne jich pořádné množství a jeho dům vzlétne k oblakům. Všechno jde jako po drátkách. Carl ulétává svému starému světu, vstříc dobrodružství, po kterém tolik toužil, vstříc splnění slibu, který dal své milované ženě.
Jenom kdyby nebylo jednoho malého skauta, jenž chce pomoci seniorovi a se svojí pílí to přežene natolik, že se společně s ním ocitne na verandě letícího domku pár kilometrů nad zemí.
Scénáristům i režisérskému duu Pete Docter a Bob Peterson se podařilo do téměř hodiny a půl vtěsnat spoustu věcí. Z celého snímku je cítit svěží závan ryzí originality a hravosti, kterou však tlumí archetypální chování hlavních postav. Z příběhu je vidět, že se tvůrci snažili popustit uzdu své fantazie, ale měli dané jisté hranice, přes které jít nemohli. Přesto však stvořili originální záležitost, ze které není cítit tolik provařená kaše klišovitých fórků a různých narážek.
Naštěstí se nikdo nesnažil tímto filmem pouze prvoplánově pobavit, shrábnout peníze a nechat recenzenty plakat. Vzhůru do oblak vytváří ucelený příběh, který rozhodně není založený jen na humoru, už od první srdceryvné scény divák tuší, že toto není film, na který se kouká jenom proto, aby viděl další fórek. Vtipy a humor snímek pochopitelně obsahuje, jenže jich není tolik, aby jimi byl divák utlumen natolik, že nevnímá už nic jiného. Naopak, přidává se i nostalgie, divák prožívá smutek s hlavním hrdinou.
Příběh se sice na první pohled dá nazvat jako putování z bodu A do bodu B, jenže po zhlédnutí snímku je nutno uznat, že takto přímočaře celý film označit nelze. Naopak by se dalo říci, že zpočátku to sice je cesta pryč, ale od jisté chvíle cesta zase zpátky. Důležitý je tu i vztah mezi mladým velkoměstským skautem, který viděl přírodu pouze na obrázku, a starým nerudným dědou, jenž žije ve vzpomínkách a s pocitem, že mu celý svět ubližuje. Sice tento vztah jede v již dávno vyjetých kolejích, ale neruší to. Novotou také voní služebníci hlavního záporáka, kteří chodí po čtyřech, milují patníky a nosí speciální obojky, díky nimž mohou mluvit. Ale běda, když se hlasový reproduktor porouchá a zuřivý dobrman začne pištět fistulí.
Celým příběhem pak doslova probíhá duhový pták s obrovským zobanem a úžasně vykuleným pohledem. Létat sice neumí, ale běhat mu jde skutečně znamenitě. Tento tvor svým tvarem i chováním připomíná Ptáka uličníka (Road runnera) z Looney Tunes, ale ať je jeho původ jakýkoliv, ihned si získá sympatie všech diváků, protože je nejenom roztomilý, ale navíc má mláďata, o které usiluje záporný hrdina a jeho psí smečka.
Český dabing si pro své vlastní potřeby upravil některé dialogy, aby zapadaly do úst hrdinům, a přesto neměnily obsahy sdělení. Občas se některé repliky odchýlí od originálu, ale jenom proto, aby byly pro tuzemské diváky více stravitelné. Hodný, kolaborující, ale nepříliš úspěšný stopařský pes s hlasem Pavla Lišky je prostě roztomilý.
Závěrem lze říci, že konečně se do kin dostal animovaný rodinný film, který se snaží nabídnout i něco víc než jednoduchou zábavu a který obratně kombinuje staré a osvědčené s novým a zajímavým. Síla celého filmu netkví v akci, spíš v těch necelých patnácti minutách, v nichž figuruje Carlova žena Ellie a slib, který jí její muž kdysi musel dát. Takřka dokonale vypointovaný konec je pak už jenom chutnou tečkou, jež vnímavějším divákům vykouzlí úsměv na tváři a zanechá je v příjemně melancholické náladě. No a ti ostatní jen pokrčí rameny a řeknou si, že Doba ledová 3 byla lepší.
Tento rok jsem zatím nic lepšího neviděl.
Nádherný film, celou úvodní scénu jsem probrečel, pak jsem si zase zařval smíchy (meč vs důchodcovská hůl, fistulí mluvící dobrman “mluvíš jako fena”) a u akčních scén jsem byl patřičně napnutý. Pixarovský majstrštyk a jeden z kandidátů na film roku.
A nezabudnime spomenúť vtip, ktorý geniálnym spôsobom povedal pes Dug.
A ještě “Veverka!” 🙂
já skoro řval u té úplně poslední scény, kdy je vidět ten barák u vodopádů – právě tuhle scénu jsem viděl asi desetkrát, ale vždycky mě donutí k slzám, má to prostě náboj. Psí vtipy o veverkách nejdou zapomenout!
Prosim vas,nevite nekdo jak se jmenuje ta pisnička,když se promítá ta scéna jak se berou a pak stárnou??díky moc